Paměti Ivana Binara přinášejí poutavé momenty z poválečné Opavy, editor knihy ale zapomněl škrtat

Spisovatele Ivana Binara si Ostrava často přisvojuje, neboť ve městě zanechal nesmazatelné stopy. V šedesátých letech zde spoluzakládal Divadélko Pod okapem (Waterloo), publikoval v časopise Červený květ či řídil trampský měsíčník Tramp. Hned na počátku normalizace byl odsouzen ke 12 měsícům nepodmíněně za pobuřování, režimem se ovšem nenechal zlomit a v roce 1977 podepsal Chartu. Jako jeden z pouhých sedmi statečných v takzvaném ocelovém srdci republiky, v němž tehdy žilo na 320 tisíc obyvatel. Ještě tentýž rok ho proto Husákovi estébáci vypudili do Rakouska, aby v Ostravě už nadále neškodil.

Ivan Binar z Ostravy nepochází, narodil se v Boskovicích v roce 1942 a domovskou obcí se mu staly nedaleké maminčiny Vanovice. Tatínek měl nicméně slezské kořeny v Hradci nad Moravicí, odkud pláchnul nedlouho poté, co bylo městečko v říjnu 1938 odstoupeno Hitlerově Třetí říši. Po válce se proto celá rodina odstěhovala do tatínkova milovaného Hradce a v říjnu 1949 do blízké Opavy. Binarův první díl vzpomínek končí v létě 1962 smrtí vanovického dědečka, to už byl autor publikace studentem Pedagogického institutu v Ostravě a spoluzakladatelem studentského Divadla Pod okapem (duben 1961).

Líčení zrodu umělce a jeho nejslavnější léta si ale Ivan Binar zřejmě ponechává do druhého dílu memoárů, což je poněkud odvážné rozhodnutí. Zaplnit totiž přes 200 stránek vyprávěním, které je ohraničeno dosáhnutím pouhých dvacátých narozenin, je těžký a nevděčný úkol. Zcela logicky se totiž autor musí věnovat především rodině, dětským a studentským kamarádům. A pokud otec takového memoáristy není přinejmenším slezský zemský prezident (tato funkce skutečně existovala až do roku 1928) a ke spolužákům nepatří alespoň Karel Kryl, je takové vzpomínání předem odsouzeno spíše k formě rodinné kroniky.

Uznávám, že Ivan Binar udělal všechno pro to, aby se kniha nestala jen spiskem, v němž si bude číst jeho rod. A případně několik spolužáků, kteří dosud žijí. Vzpomínky proto začínají netypicky, autobiografickou básní, ve které zazní i opravdová poezie: „Zrzavý chlapeček šine se k hasičárně / s rozpálenou pozinkovanou střechou posetou nedopalky / zakázaného ovoce.“ Experimentální začátek pamětí se ale příliš brzy zadrhne, za což může především editor či odpovědný redaktor knihy. Ten měl nemilosrdně vyškrtat asi třetinu rukopisu, načež by se zrodila svižná knížka.

Memoáry bez redakční dřiny zůstaly zatíženy výčtem nepodstatností. Autorovi, který k nim má důvěrný vztah, ale pochopitelně připadají zásadní. Tento rozpor měl Binarovi objasnit právě editor a posléze mohlo být dílo společným úsilím zbaveno částí, které čtenáře prostě nudí. A které jsou smysluplným vzkazem jen pro úzký okruh Binarových blízkých.

Binar třeba píše: „V lavici za námi měla své místo věčně udivená Tonička Demlová – juvajuva -, naivní jak čerstvě vyklubané house. Přesto anebo snad právě proto se vdala první z naší třídy, hned po matuře; vedle ní Marie Kostřibová z Jaktaře, starší sestra mladšího bratra Pepy Kostřiby, skvělého muzikanta – klávesy. Nejlepší známky měla Majka Dostálová a Miluška Bartošíková, taky Věra Břežná a Helena Bachmannová se dobře učily.“

Skláním poklonu před spisovatelovou pamětí, jsou to však výčty, které patří spíš do školní kroniky nebo do Pamětní knihy rodiny Binarů. Autor totiž stejně obšírně představuje i spolužáky z národní školy či široké příbuzenstvo. Možná mělo nakladatelství Protimluv počkat na druhý díl vzpomínek z dob Binarova uměleckého vyzrávání, jeho uvěznění a z éry emigrace. A k němu se mohl osekaný text právě vydané knihy Bezstarostná léta bezradná přidat jen jako prolog.

Jsem navíc přesvědčen, že si autor při psaní pamětí uvědomoval, že papír takovou nálož „bezstarostných“ vzpomínek neunese, a proto text doplnil o aktuální intermezza. Bohužel, i ta jsou často výhradně rodinného charakteru. Co si mám třeba počít s touto informací? „Manka, naše první vnučka, dokodrcala do roku 2018 k maturitě na Gymnáziu Nad Alejí v Břevnově a vyrazila do světa: až do Brna, až do Brna studovat na Masarykově univerzitě politologii a environmentalistiku – tuze praktické obory.“ Intermezzo pak pokračuje vyprávěním o demižonu slivovice, který byl před dvaceti lety zakopán a polepen etiketami s nápisem „Mančina 1998“.

Přitom stačilo škrtat. A nechat vyznít jen věci podstatné, třeba obecnější dojmy z poválečného Hradce, Opavy, Vanovic na Vysočině, Brna ale i z Města Libavá ve vojenském prostoru. Do Hradce se Binarovi nastěhovali v létě 1945, přičemž v domě na břehu Moravice, kde dostali přidělený byt, ještě žili hradečtí Němci čekající na odsun. V těchto pasážích Binar dokáže stvořit až mrazivé obrazy doby: „Ještě litinovou pánev dali mamince na rozloučenou, kdo by se tahal s tak těžkou pánví do neznáma. A já jsem se pak ještě hodně dlouho domníval, že se vrátili domů, když jsou Němci, do Německa.“

I Binar byl nakonec československým režimem v roce 1977 odsunut za železnou oponu, i když z trochu jiných příčin. A právě v těchto silných kontextech kniha přináší mnohem víc než jen upovídanou nostalgii. Neobyčejnou hodnotu má i líčení atmosféry v poválečné a z velké části rozstřílené Opavě. Tedy ve městě, kterému se někdy díky úporným bojům o každou ulici přezdívalo slezský Stalingrad.

„Byla to ideální krajina pro klukovské válčení, krajina nebezpečná, vstup zakázán, a proto lákavá. Postupovali jsme zvolna a opatrně v rozbitých domech,“ začíná Binar líčení jedné velké výpravy do středu Opavy, při které ukořistí pro tatínka dva díly knihy o berlínské olympiádě v roce 1936. Otec byl totiž nadšeným opavským atletickým rozhodčím.

Hluboký dojem na mě zanechaly také popisy poválečného Města Libavá ve vojenském prostoru, kde sloužil jako podplukovník Binarův strýc Lojza. Svědectví o poválečné nenávisti k Němcům, která vlastně v tomto městysu trvá dodnes, ale i o záchvěvech jakéhosi milosrdenství k vyhnancům, tak jak to líčí příhoda s lebkou na zdevastovaném libavském hřbitově.

„Německá jména, německé nápisy. V jednom hrobě s odsunutou kamennou deskou byly ztrouchnivělé kusy rakve, hromádka kostí a lebka. Skutečná lebka! Ta mi uhranula. Hlava umrlce – symbol pirátů, zbytek po kanibalské hostině, memento, tajuplný znak.“ Malý Ivan lebku z rakve ukořistí, ovšem spatří ho přitom československý voják a donutí ho úlovek vrátit do truhly. „Umřel a zaslouží si klid,“ prohlásí voják.

Binarovy paměti by si zase zasloužily lepší péči vydavatele. To je ovšem obecný stesk, který se vine současným literárním provozem. Kvalitních redaktorů a editorů je poskrovnu a mnohé zajímavé rukopisy se vydávají stylem „hodíme to do tiskárny lopatou“. Škoda, v důsledku je takovou liknavou péčí poškozen autor i vydavatel.

*

Ivan Binar: Bezstarostná léta bezradná. 224 stran. Protimluv 2020