Když člověka něco baví, tak to obvykle nevnímá jako práci, říká Petr Herdron Říha, vydavatel časopisu Pařát

Pocházíš z Havířova, žil jsi delší dobu ve východních Čechách, nyní se opět do Moravskoslezského kraje vracíš. Máš pocit, že se hudební, nejen metalová scéna v Moravskoslezském kraji nějakým způsobem odlišuje ve srovnání s jinými kraji v Česku?

To si nemyslím. Každý kraj má v každé generaci významné hudební zástupce. Stačí vyslovit jména jako Nohavica, Dobeš, Špinarová, Kozub a většině kdekoliv v republice okamžitě blikne Ostrava, i když je to třeba Bohumín (úsměv)… Nejčastěji vše bývá o lidech, individualitách. Výjimkou konkrétně v oblasti tvrdého metalu je takzvaná „severomoravská doommetalová scéna“, pojem z druhé poloviny devadesátých let 20. století, na který pamětníci vzpomínají dodnes, a čas od času bývá oživen také reedicí nějaké nahrávky z té doby. Nemálo z nich jsme oprášili také my pod značkou vydavatelství Pařát Productions. Na další se dostane během měsíců či let.

Každopádně Pařát vychází 22 let. Proč si myslíš, že jsi na rozdíl od mnoha jiných nadšenců vydržel?

V první řadě musím říct, že Pařát je kolektivní dílo. Mohu udělat třeba 90 procent veškeré práce, protože by ji nikdo jiný neudělal, ale pořád nějaká procenta zbývají, což jsou v rámci jednoho vydání desítky hodin práce. Když vím, že někdo umí něco lépe než já, milerád mu nechám prostor pro seberealizaci. Jsem rád za každou pomoc, ale tady se bavíme o nadšenecké bázi, nikoliv placeném džobu. Z toho důvodu je nutné dělat mnoho věcí sám, protože by je nikdo trvale a z mého pohledu kvalitně nedělal.

Takže perfekcionismus u tebe vítězí na celé čáře…

Za těch víc než dvacet let v Pařátu jsem si prošel asi úplně vším, čím se dalo projít: euforií, ale i zmarem, pocitem zbytečnosti, méněcennosti, přehlížením, zhnusením z toho, jak scéna pod povrchem funguje, a tak dále. Pařát začínal jako xeroxový fanzin pro pár lidí. Už mnoho let je to řekněme profi vypadající magazín vytvářený skupinou nadšenců v amatérských podmínkách. Může to být i trochu matoucí, protože někteří lidé mívají zpočátku pocit, že jsme klasický časák, kdy si vydavatel koupil šéfredaktora, ten vytvořil redakci a jdeme do toho. Ale tak to není. Od začátku vše financuji sám, většinu toho píšu sám, dělám sám, čímž se snažím jít ostatním příkladem. Zároveň funguji jako poslední záchranná brzda; pokud něco nejde, někdo nedodrží slovo nebo cokoliv jiného, musím něco vymyslet, ať už ve dne nebo v noci, zorganizovat, udělat, aby byla chyba napravena. I když je to „pouze“ hobby, Pařát vychází přesně na den, každý sudý měsíc dvacátého, a podle toho si řídím svůj život. Ovšem víc času než vše kolem magazínu Pařát mi zabere čas věnovaný vydavatelství Pařát Productions a Pařátshopu.

Chápu, ať už děláme cokoliv, měli bychom to dělat na více než sto procent…

Taky dělám manažera komunikace, účetního, pošťáka, baliče – generálního ředitele i uklízečku. Z funkcí si mohu si vybírat dle libosti a opět je to o tom, že jsem se spoustu věcí musel naučit, abych nemusel za ty věci nikoho platit, otravovat svoje okolí a tak dále. A v neposlední řadě vstávám ve 4.15 hodin do zaměstnání, které nemá s hudbou nic společného. Možná jako jeden z mála, který tak činí dobrovolně. Léta říkám, že si do zaměstnání odcházím odpočinout po těch masakrech doma ohledně metalu. (úsměv)

To by asi neřekl každý…

V neposlední řadě musí fungovat také dobrá souhra okolností. Jsou věci, které ovlivnit můžeš, třeba pokud nepůjdu tři noci po sobě spát, aby se všechno ve finále stihlo, tak to ovlivnit mohu, ale pokud si kupříkladu kolega grafik dva dny před posláním nového čísla do tiskárny zlomí nohu a odvezou ho do nemocnice, tak to bych ovlivnit nemohl. Já si zlomil nohu před pár lety několik dnů před posláním vydání Pařátu, které mělo vyjít na festivalu Brutal Assault. V nemocnici jsem si vyžádal nadstandardní pokoj a už několik hodin po operaci jsem zase pracoval, i když mi bylo hrozně špatně. Stihlo se to podle plánu. A podobných historek bych měl víc. Chci akorát zdůraznit, že je za Pařátem něco víc a že mnohé, když opravdu chceš, můžeš dovést do zdárného konce, i když se to zpočátku jeví jako nemožné.

V Pařátu se držíš určitých pravidel, mezi která patří i to, že na rozdíl od některých jiných médií neuveřejňuješ žádné zaplacené rozhovory jako součást reklamy. Prezentuješ jen interview s těmi, kteří tě nějakým způsobem po hudební stránce zaujali. Podle jakých kritérií tedy vybíráš rozhovory?

Ze začátku trochu uhnu z otázky, abych to lépe vysvětlil. Jak jsem říkal, Pařát není nějaká rychlokvaška vymyšlená investorem za účelem zisku nebo podpory prodeje jiných věcí. Pro mě osobně je tohle všechno část životního stylu. Ve svém životě takzvaně přepínám mezi několika životy. (úsměv) Po pochopení schématu fungování metalového byznysu alias vystřízlivění mi bylo jasné, že si buď vytvořím takzvaně vlastní svět, nebo skončím. K tomu došlo v roce 2008, kdy jsme přišli s úplně novým modelem fungování takového magazínu vycházejícího z těch ryzích undergroundových kořenů.

Můžeš upřesnit?

V roce 2010 jsem do toho na své poměry nasypal velký ranec peněz, který se ne vždy podařilo naplnit tak, jak bych si přál. Šlo o to, abych se po pádu na držku zvedl, oklepal a šel dál. Takových pádů bylo několik a šlo i o to, že pokud už spadnout podruhé, tak aspoň trochu jinak (úsměv)… Toho konceptu, na který jsme najeli v roce 2010, se plus/minus držíme dodnes a nikdo další se ho nepokusil napodobit. Důvod je jasný: je to velmi pracné. Ale zase není práce jako práce – když člověka něco baví, tak to obvykle nevnímá jako práci. Alespoň já to tak mám.

Ono je to vždycky o tom, jak danou věc vnímáme a jak k ní přistoupíme…

Mám zkušenosti z velkých médií. Svého času jsem se živil i jako novinář, ale jsou zkrátka věci, které v tomto oboru nepřekousnu. Ano, můžeš namítnout, že je to jenom práce a skoro každý svým způsobem v práci drží hubu a krok, protože na prvním místě je vydělávání peněz. To je pravda, ale taky svůj život můžeš udělat jiným. To je moje cesta, po které jsem se vydal a nikomu neříkám, že je jediná správná. Je moje. V Pařátu nemám nad sebou šéfa a mohu si vybírat, s kým chci spolupracovat, respektive koho oslovím ke spolupráci. Tím pádem ale nesu také veškerá rizika spojená s případným nezdarem, hlavně s tím finančním. Jinými slovy, pokud nacpeš vydání jenom rozhovory s česko/slovenskými kapelami, tak ten časák do roka a do dne prakticky položíš. Musíš namíchat tak pestrý obsah, aby lidi zbystřili a řekli si, že to za těch pár korun stojí. Takový časák neuživí kupní síla pár desítek lidí, dokonce ani pár stovek. Tady už jde o něco víc. Jinak s kolegy o obsahu diskutujeme a vždy najdeme řešení. V Pařátu žádná kritéria nemáme.

Když jsme u oněch praktik mnoha médií, která v rámci různých reklamních balíčků nabízejí třeba také zaplacené příznivé recenze, není to problém a vizitka spíše těch kapel, které na tuto hru přistoupí, přičemž si myslí, že jim nějaká příznivá a přitom zaplacená recenze pomůže? Tím tyto praktiky neschvaluji, ale když uvidím v obchodě zlevněné zboží, pořád je to moje volba, zda si ho koupím, či ne…

To je návrat někam k dinosaurům. (úsměv) Sám se divím, že to v dnešní době u mnoha kapel funguje, ale všechno je otázkou nabídky a poptávky. Já jsem veselá kopa, tak se tomu spíš usmívám, protože mám tu výhodu či nevýhodu, že pod tu pokličku vidím víc než „obyčejný fanoušek“. Ale tohle často platí vydavatelství – a logicky, pokud si zaplatíš nějakou službu, chceš kvalitně odvedenou práci. (úsměv) Určitě to není o tom, že by někdo schválně psal pozitivně o něčem, co se mu nelíbí. Prostě se to v redakci dá tomu, komu se to nějak líbí. Vlk se nažere a koza zůstane celá. Kapela pak postuje, jak je o ni tam a tam zájem, a účel reklamy splněn. Ale proč ne, ať si každý dělá, co chce, je to každého věc, jak naloží se svými penězi, časem a tak dále.

To je pravda. Sice bychom se mohli ptát, zda se členové těchto kapel mohou podívat na sebe v zrcadlech, nicméně to už bychom se dostali někam jinde…

Někdo se třeba pro změnu směje tomu, jak jsme my blbí, že do toho nejdeme, protože peníze nesmrdí. S poctivostí většinou daleko nedojdeš, ale já říkám, že nemusíš chodit daleko. Stačí kousek a být vnitřně sám se sebou spokojený. Každý to má v sobě nastavené jinak a já se v životě snažím názor každého respektovat, ne vyvracet s tím, že pouze můj názor je jediný správný. Já jsem vydavatel časopisu a zároveň i majitel vydavatelství, takže mám možnost na to nahlížet z obou stran… A prostě bez peněz jsi ztracený, nebo se vydáš na kurevsky dlouhou cestu jako já, která začne plody úsilí vracet za dlouhé roky.

V Pařátu dáváš prostor i kapelám ze zemí, které si mnozí s metalem snad ani nespojují, jako například Indonésie, Indie, Island, Irán a podobně. Vnímáš tento krok svým způsobem i jako osvětu českého fanouška a zároveň že snažíš propagovat v těchto zemích českou hudební scénu? Ať je to jakkoliv, tak mnoho současných českých interpretů žádnou velkou díru do světa neudělalo, s výjimkou několika málo zástupců vážné/klasické hudby či metalu…

V první řadě to zajímá mě, proto navazuji kontakty s lidmi z celého světa. Někdy je to záživné, někdy méně, ale obecně mi připadá dobrodružnější povídat si s člověkem třeba z Mongolska o tom, jak to u nich chodí, než zpovídat německou deathovou kapelu, protože tam není možnost vstoupit do „exotična“. Ale není to pouze o upřednostňování kvantity nad kvalitou. V různých koutech světa se ukrývají hudební poklady, o nichž se našinec nikdy nedozví, pokud se o tu scénu nebude zajímat podrobně. Díra do světa… To je hodně individuální. Každý to vnímá jinak a souvislost třeba hledat opět v té hloubce zájmu o scénu. Kdo ji sleduje pouze povrchně, je o mnohé ochuzen. Mimochodem věděl jsi, že tak jako Pařát nefunguje žádný jiný metalový magazín na světě? Takže jsme asi taky udělali díru do světa. (úsměv)

Teď, když mi to říkáš, tak už to vím…

Já osobně jsem v pravidelném kontaktu s desítkami lidí po celém světě, a tím nemám na mysli pozdravy na sociálních sítích, ať už se jedná o vydavatele, promotéry, organizátory, přičemž český a slovenský metal šířím všude tam, kde je o ně zájem. To úzce souvisí s mými dalšími činnostmi, jimiž jsou vydavatelství Pařát Productions, které funguje od roku 2008 a blížíme se ke stovce vydaných titulů, a distribuční společnost Pařátshop, která má v katalogu přibližně dva tisíce položek, jako například CD, LP, MC, trika a tak dále. Stačí nahlédnout a vybrat si za nejlepší ceny. První číslo xeroxovaného fanzinu Pařát vyšlo v únoru 2000. A od té doby v metalu nedělám skoro nic jiného než Pařát. (úsměv)

Můžeš ve stručnosti Pařát Productions představit?

Vydavatelství Pařát Productions vzniklo ne že náhodou, ale spíš souhrou okolností. V minulosti jsem vypomáhal ve dvou metalových labelech a v obou případech to bylo časem úplně o ničem. Odstrašující příklad toho, jak bych nechtěl, aby label fungoval. Já to celé chtěl dělat jinak, lépe, spolehlivěji, díky čemuž se Pařát magazine rozrostl o Pařát Productions a následně o Pařátshop. Tak to funguje od jara 2013. Jak už jsem v tomto rozhovoru párkrát zmínil, já jsem v první řadě metalový fanoušek, ne obchodník, takže ceny držíme na velmi nízké úrovni.

Zastavil bych se u jednoho z tvých rozhovorů, a to s Al-Namrood ze Saudské Arábie, což je kapela, která působí v ilegalitě a de facto nikdo neví, kdo ji tvoří. Jak známo metal i ateismus jsou v této zemi vnímány jako zločin, za který může přijít smrt. Je možné tedy prozradit nějaké podrobnosti, co se týká tohoto interview?

Rozhovor s Al-Namrood probíhal po mailu a přes zprostředkovatele. Jiná možnost dostat se přímo ke kapele neexistuje. Moje pocity z mnohých záležitostí ohledně Al-Namrood jsou takové… rozporuplné. Zvlášť když kapela oznámila svůj záměr začít koncertovat. To bylo ještě před vypuknutím korony, takže netuším, kdy a jestli k tomu dojde, každopádně u nich sám netuším, co je opravdu realita a co kvalitně sehraný marketing. Kdo neví, oč jde, doporučuji si ten rozhovor přečíst. Jen tak lze pochytit a pochopit souvislosti.

Jak vybíráš spolupracovníky pro Pařát? Co od nich hlavně vyžaduješ? V současnosti mnozí tvrdí, jak umí psát, ale nakonec zjistíš, že jeho/její hudební přehled se opírá o pár interpretů z titulních stránek, v jejich článcích najdeš spoustu gramatických chyb či nelogických větných spojení, anebo když tyto podmínky jsou splněny, tak je daný člověk nespolehlivý a to, co slíbí, prostě v čas neodevzdá…

Pařátem za těch 22 let prošla asi dvacítka lidí, včetně současné redakce. Podle mě jich víc nebylo, protože nebereme každého, kdo si řekne, ani nezadáváme inzeráty s cílem najít dobré duše. Pro něco se nadchnout je jednoduché, mnohem složitější je pak něco ukázat, dokázat spolehlivost, vydržet. Kvalitních lidí, tedy kvalita práce plus charakter, s dlouhodobým přínosem pro takto zaměřené médium je tady opravdu velmi málo, bohužel. Všemožných nenaplněných slibů už jsem zažil tolik, že potencionální nové tváře proklepávám daleko víc a často dospějeme k závěru, že je lepší ani nezačínat než za pár měsíců ztratit motivaci, případně na nic nemít čas, pokud je ten člověk činný také v jiných médiích.

Aktuálně však máš kolem sebe poměrně stálý tým…

O to víc si vážím všech, s nimiž aktuálně spolupracuji, na které se mohu spolehnout, a vím, že jsou opravdovým přínosem. Oni zase chápou, proč to všechno dělám, a společnými silami děláme radost mnoha dalším lidem. Za to všem co nejupřímněji děkuji. Poznávacím znamením takových lidí je, že neexhibují na sociálních sítích (úsměv)… Nebudu zacházet do detailů, jenom řeknu, že naprostým základem je uvědomit si, kterak tištěné médium není webzin. V Pařátu jsou přesně dané uzávěrky, rozsahy článků, specifikace pro grafické materiály a tak dále.

Pojďme vstoupit na další tenký led. Ve spoustě vašich recenzí se také objevují osobní pocity autora z daného alba. Myslíš si, že je to vhodné? Přece jenom recenze by měla vyznívat objektivně, přičemž to mnohdy vypadá tak, že se zaměňují pojmy recenze a kritika. Přitom každý z těchto žánrů se řídí jinými zákonitostmi…

Recenze je subjektivní pocit jednoho člověka, se kterým někdo souhlasí, jiný méně, další vůbec. V době před-internetové měly takové články silnější pozici, fanoušci si podle recenzí v časopisech vybírali alba a tak dále. Už dávno je samozřejmě všechno úplně jinak. Nejlépe člověk udělá, když si tu nahrávku poslechne, vytvoří si vlastní názor, a je-li sběratelem hudebních nosičů, tak se potom rozhodne, jestli si ji koupí, nebo ne.

Tohle samozřejmě nejlepší varianta je. Nicméně obecně máme rádi, když nám druzí říkají, co máme dělat, co je dobré, co je špatné a podobně. Zbavujeme se tím pocitu zodpovědnosti za naše rozhodnutí…

Měsíčně dorazí do redakce, ať už fyzicky, či digitálně, tak 300 nahrávek z celého světa. Vůbec nedokážu odhadnout, kolik toho vychází celkově za ten měsíc. To máš přibližně 600 nahrávek na jedno číslo Pařátu, z nichž musím vybrat jen 47. Už to by mohla být práce pro jednoho člověka na plný pracovní úvazek. (úsměv) Samozřejmě neposlouchám vše, to není v lidských silách. Těch 47 nahrávek na recenze a do bodovací tabulky postupně vybírám intuitivně tak, aby byl namíchán co nejrozmanitější koktejl stylů. Opět musím zdůraznit, že na tištěné médium je nutné pohlížet jinak. Jeho výroba stojí peníze a lidi si ho kupují, tedy nestahují, ani nečtou zdarma. Ty musíš lidem předložit takový obsah, aby si časák koupili… A upřímně, kvůli recenzím si ho koupí pár jedinců plus ti sjížděči všeho, jak se říká. V této takzvané hierarchii jsou recenze v Pařátu na posledním místě a slouží spíš jako doplněk, porovnání názoru čtenáře s autorem recenze, nic víc. Pařát je oficiálně registrované médium, vedeme řádné účetnictví, platíme daně… A tím končí výčet toho, co musíme. (úsměv)

Opět jsi mi trochu utekl od původní otázky…

Já osobně nemám rád v recenzích dlouhé intoušské onanistické kecy, na druhou stranu by to celé mělo mít i nějakou úroveň, aby měl čtenář pocit, že dotyčný tomu, co píše, opravdu rozumí a má tu schopnost umět se na přidělené malé ploše v časopisu plně a srozumitelně vyjádřit. Málokdy kolegům do něčeho zasahuji. Plně respektuji jejich názor.

Jaký máš recept na to, abys nepodlézal vlastní pravidla, zůstal nestranný a přitom abys třeba neztratil kamarádství? Pařát totiž není nafukovací, jistě se ti hlásí spousta zájemců o rozhovory, přičemž odmítnout někoho neznámého je mnohem jednodušší než odmítnout, a to z jakéhokoliv důvodu, třeba kamaráda…

Na to existuje jediný recept: zůstat svůj. Za všech okolností. Ano, den co den tady proudí ze všech stran nové nahrávky, žádosti o publicitu. Pařát má tolik stran, kolik má, můj den má stejně jako u všech ostatních pouze 24 hodin. Nelze vyhovět všem. Kdo to nepochopí, jeho smůla. Nemám problém říct „ne“ komukoliv. Slušnou formou vystihující to, o čem jsem teď mluvil. Na druhou stranu snaha o propagaci některých kapel vidláckým způsobem je až zarážející. Třeba otázka u žádosti k propagaci nového alba: „Píšete ještě recenze?“ V tu chvíli je ti jasné, že ten člověk Pařát už asi dlouho neviděl, pokud někdy. Z mé strany je pak demotivující už jen něco odpovědět…

Reagovat však musíš, respektive bys aspoň měl…

Neexistuje lepší recept než upřímnost. Dal jsi mi svoji nahrávku, chtěl jsi znát můj názor? Nelíbí se ti? Pak je to tvůj problém, ne můj. Já ti pouze upřímně řekl, co si myslím. Na druhé straně nemám rád děkování za pozitivní recenze. Já vím, že to ti lidi myslí dobře, že jsou rádi, když najdou v Pařátu něco pozitivního, ale další nahrávka se mi třeba líbit nebude a co pak?

Teď si připadám, jako by ses naboural do mého mozku. Tohle si vybavím vždy, když čtu podobnou reakci na mou recenzi…

Dávno pryč jsou doby, kdy jsem chtěl být s každým kamarád, snažil se každému zavděčit a tak dále. Dnes si paradoxně víc vážím přátelství, která se vyvíjela a začala třeba tím, že jsem s nějakým člověkem poprvé přišel do kontaktu skrz recenzi na jeho kapelu vyznívající negativně. Ten člověk uznal, že jsem kapelu v žádném případě nechtěl poškodit, nedal můj článek na sociální sítě, aby se spustila lavina od kámošů „co to je za debila, co on dokázal“ a takový ty klasický vidlákoviny. Takové věci si uvědomuji s přibývajícími roky, čím jsem starší a zkušenější. Kdysi, když o Pařátu někdo napsal něco negativního, taky jsem hned vystartoval, ale teď už na to nahlížím úplně jinak. V neposlední řadě negativní reklama není vůbec špatná reklama, o tom jsem se nejednou přesvědčil.

Jistě máš také zkušenosti s kapelami, které požádáš o rozhovor, ony ti slíbí, že ti v daném termínu odpoví a ty pak jen čekáš a čekáš. A když se připomeneš, tak jsi ten špatný. A přitom si ti dotyční neuvědomují, že to de facto děláš pro ně a že jsi mohl nabídnout rozhovor někomu jinému. Jak postupuješ v těchto případech?

Ke kapelám se nejčastěji dostáváme přes jejich zástupce. Pokud ty lidi z kapel neznám, je to tak lepší. Ti jejich zástupci z různých agentur nebo vydavatelství dbají na to, aby vše proběhlo hladce. Je to v zájmu všech. Kapela z toho má propagaci, oni nejspíš nějaké provize a my klid (úsměv)… Ke kapelám, které žádného takového zástupce nemají, se musíš dostat přímo, což je někdy problém. A největší u těch řekněme fakt bezvýznamných kapel, u nichž by člověk naopak čekal tu největší aktivitu, zájem. Ale nechci to nějak paušalizovat, opět je to individuální, o lidech, jejich přístupu.

Přesně tak. Vždycky říkám, že to je o lidech, o komunikaci a o přístupu…

Pokud chceš někomu pomoci a akorát posloucháš, jak není čas a tak dále, tak je nejlepší se na takové lidi rovnou vykašlat a jít dál. Můj čas je drahý na to, abych někoho přesvědčoval, čelil vrtochům nálad nebo povýšenému chování. Těch negativních zkušeností ve srovnání s pozitivními mám naprosté minimum. Ale i tak čas od času čelím egům muzikantů vyšším, než jsou oni sami. A nemusí být ani ze zahraničí. A u těch, kteří by si na ty hvězdy fakt mohli hrát, žasneš nad jejich skromností a naprosto pohodovým přístupem. Opět nelze všechny házet do jednoho pytle, ale když to tak po letech shrnu, vychází mi tohle.

Jaké reakce zaznamenáváš na tvá upřímná slova, která se v Pařátu objevují? Viz například: „Hudba je byznys, underground nevyjímaje…“ nebo „Metal je v principu stejný jako politika, fotbal a tak dále. Všude se pletichaří, hraje stylem ʻjá na bráchu, brácha na měʼ, domlouvají se obchody, které na první pohled nevypadají jako obchody. A (skoro) všichni si na to zvykli, žijí v nevědomostech, iluzích, lžích.“ Jsou to reakce typu, že jsi někomu otevřel oči, nebo jsou spíše na tebe fanoušci naštvaní a tvrdí, že tomu tak není?

Tady to musím vzít opět víc zeširoka. Já vyrůstal na metalu v devadesátých letech 20. století, kdy byl svět ještě jiný. O internetu jsme nevěděli skoro nic, frčely fanziny, které jsem četl, a chtěl taky nějaký udělat, zapojit se do chodu scény. Když se později internet rozjel, hned jsem věděl, že nechci nic dávat ke čtení online, psát příspěvky na internet. Chci, aby si je lidi četli pouze na papíře. To platí dodnes. Vyznávám hodnoty toho ryzího undergroundu a snažím se, aby za mě mluvily naplněné sliby, skutky, nikoliv prázdná slova. Nikdy jsem neřekl, že třeba v případě psaní je každý papírový zin/časák lepší než webzin. To v žádném případě.

Nicméně papírový zin či časák má své kouzlo…

Ale z pozice sběratele má pro mě virtuální svět minimální hodnotu. Ohlasů chodí minimum, což je dobře. Může to znít nelogicky, ale pro mě osobně je dobře, že těch ohlasů chodí minimum. Napsat konstruktivní názor prostřednictvím e-mailu, to dá mnohem větší práci než pár vět na sociálních sítích. A hlavně kdo by odpovídal konstruktivně a na úrovni na třeba stovky e-mailů? Pro mě osobně, zdůrazňuji pro mě osobně, je od začátku hnacím motorem a největším možným ohlasem, když si někdo Pařát koupí. To klikání zdarma po netu nebo lajkování všeho možného je jenom takové pozlátko.

Stoprocentně souhlasím. Tahle věta by se měla zobrazovat každému poté, co se objeví na jakékoliv sociální síti…

Pařát ani nekoupíš nikde v obchoďáku, z 99 procent pouze u nás, takže v případě zájmu je u toho třeba víc přemýšlet a opravdu chtít. Objednat, zaplatit – nad tím musíš fakt přemýšlet a hlavně vědět, že to opravdu chceš. S novými lidmi, se čtenáři, se rád seznamuji třeba na festivalech. Když jsme ještě jezdili s Pařátshopem, bylo na to dost prostoru. Ano, za tou citací si plně stojím, ale zároveň nic nehrotím. Vše beru s nadhledem a spíš si z toho všeho dělám srandu. Nikomu nenakazuji, co by měl dělat a jak by to měl dělat, navíc jsem moc malá ryba na to, abych mohl něco změnit v letitém systému. Umělec či umělci něco vymyslí, natočí, za různé služby někomu zaplatí, jako například nahrávací studio či grafiku, tak mají právo v rámci vlastní propagace udělat cokoliv, co vyhodnotí jako dobré. Když nás někdo kontaktuje s žádostí o reklamu, slušně mu vysvětlím co a jak

Předpokládám, že mnohdy narazí kosa na kámen…

V minulosti se mě nejmenovaní lidé z několika obchodních firem pokoušeli dostat na svoji stranu, ale jak už jsem říkal, pro mě je tohle všechno víc než obchod. Zkoušeli to po dobrém, po zlém – nepochodili a nechali mě být. I když se mnozí tvářili, že mě chápou, podle mě plně nepochopili, proč jsem odmítnul jejich lukrativní nabídky, po kterých by většina lidí v metalové branži skočila všemi deseti. Ničeho v životě nelituji a každému přeji jen to nejlepší. Já tuhle loď neopustím jen proto, abych se vrhnul do nějakých nejistých projektů, které může investor kdykoliv utnout. Jsem skromný člověk, v první řadě metalový fanoušek a do věcí ohledně obchodní činnosti jsem byl v podstatě vtlačen násilím. (úsměv) Milerád bych tyto věci někomu přenechal, ale jsem realista a vím, že nikdo takový vhodný neexistuje.

Obecně vzato, proč se podle tebe nechceme učit od těch, s jejichž uměleckou tvorbou se z nějakého důvodu neztotožňujeme, a naopak se obklopujeme jen těmi, kteří mají totožné (třeba hudební) preference jako my? Proč třeba metalista odmítá ze zásady naslouchat mainstreamovým umělcům? Proč se mainstreamové kapely nechtějí přiučit něco podnětného od básníků, undergroundových umělců, lokálních výtvarníků a podobně?

Na to mohu odpovědět pouze zkušeností z vlastního života. Někdy ve dvaceti pro mě neexistovala jiná hudba než metal, tvrdý metal, ten nejtvrdší, z pomalejší hudby jsem zkousnul maximálně doom. (úsměv) Dnes si při dlouhých cestách autem nejčastěji pouštím audioknihy, v práci ladím český Impuls, kde celý den pouští jenom socialistické hity 60. a 80. let. V životě jsem už dávno otevřen všemu, co se mi líbí, co mě něčím přitahuje, naplňuje. A vůbec nezáleží na tom, jak se to jmenuje, jak tomu kdo říká. Můj život není jenom metal. Jak už jsem říkal, jsem zaměstnanec jedné potravinářské firmy a rád chodím do práce mezi lidi, kteří metalu vůbec nerozumí. To je pro mě kontakt s úplně jinou sociální skupinou a duševní relax. Hodně cestuji, chodím na fotbal a žiju na 150 procent. Ani minutu během dne nepoznám slovo nuda.

Myslíš si, že tě může v souvislosti s Pařátem ještě něco překvapit?

Ale jo, čas od času se najde něco, co mě uzemní, i když bych si myslel, že už mě nic nemůže překvapit a všechno už bylo. Spíš je to o té trpělivosti neustále lidem vysvětlovat, kde sehnat Pařát, že ho nekoupí nikde na trafice ani v Tescu, aby na pár minut opustili svoje komfortní pohodlí, jinými slovy překonali lenost a udělali objednávku v Pařátshopu bez vysvětlování, jak Česká pošta funguje na baterky. (úsměv) Prostě bez výmluv. Ale to je nic ve srovnání se zájmem o Pařát, který šel za poslední roky rapidně nahoru, za což všem nesmírně děkuji. Děláme, na co máme, co můžeme, a při současných možnostech jsme už na vrcholu toho, čeho jsme schopni. Řekl bych tak na 130 procentech výkonu. (úsměv) Měsíčně odsud odchází stovky zásilek nejen s Pařáty, ale i s hudbou, merchem – a to do celého světa.

Zřejmě slušný oddíl, mohlo by se dodat. Určitě to však není jen tak…

Nebudu zastírat, že to je vyčerpávající, není výjimkou, že večer přijdu z práce, do rána balím zásilky a pak hned zase jedu do práce. Abych lidem udělal radost, aby měli vše včas. Ale nejsem robot, abych takto dokázal fungovat 365 dnů v roce, proto se určitě stalo, že se někdo trefil i do mého horšího období. Takže si občas přečteš i nějaké nadávky nejčastěji od těch, kteří si něco objednají poprvé a jejich zásilka není odeslána hned druhý den. To protože neví, že Pařát nemá žádné zaměstnance ani brigádníky, vše děláme ve volném čase, takže jejich objednávka může být vyřízena za hodinu, ale klidně až za dva dny. Na druhou stranu nějaké týdenní prodlevy a tak, pokud je zboží skladem, nehrozí.

Máš ještě nějaký nesplněný sen, co se týká Pařátu?

Za ty dlouhé roky na scéně jsem si potřásl rukou snad s každým, s kým jsem chtěl. Navštívil jsem koncerty kapel, které jsem chtěl vidět naživo, mluvil s nekonečnem muzikantů… Takže žádný nesplněný sen mě nenapadá. Ani se nechci o fotky a zážitky s různými lidmi dělit veřejně na sociálních sítích. Motorem je nekonečná vášeň pro věc, životní styl. Užívám si mnohých výdobytků moderních technologií, ale zároveň žiju jednou nohou pořád v roce 1999. Protože chci. Na druhé straně dbám na své soukromí, proto mě v podstatě míjí fenomén sociálních sítí. Vlastně je úplně nenávidím a profily držím jen kvůli reklamě. Den je příliš krátký na to, aby člověk stihnul vše, co by chtěl, takže aktivita na sociálních sítích je to první, co jsem při redukci vyškrtnul. Omlouvám se, ale nemám čas ani chuť účastnit se nekonečných diskuzí, pomluv a tak dále.

Přesto to mnozí rádi dělají…

Poslední asi rok už dokonce po přihlášení na PC zavírám oči, abych neviděl vůbec žádné příspěvky nikoho, než to přepnu na profily Pařátu (úsměv), protože lidi pořád píšou, ptají se na nejrůznější věci a tak dále. Ale opět: tím, že to tak mám já, neznamená, že by to tak měl mít i někdo jiný. Ať si každý dělá, co chce. Doba je taková, jaká je, bojím se lidské závisti, povrchnosti a jednoduchosti v přístupu k dezinformačním webům, zprávám, ale zároveň jsem po celý život optimista a na všem se snažím najít to dobré, naopak špatným lidem se snažím vyhýbat, z pomluv si nic nedělat a z radostných věcí se umět radovat. Totéž přeji všem!