Novoroční koncert Janáčkovy filharmonie: V rytmu valčíku, polky i strhujícího čardáše

Janáčkova filharmonie ukázala, že má dost invence, aby i pro někoho notně omšelý a ohraný program byl zahrán s gustem, který by se protivil jen hnidopichům. Vzala si k tomu báječnou moderátorku: usměvavá herečka Barbora Seidlová si nejprve prošla Domem kultury, s někým se zastavila a prohodila slovo či dvě a nenuceně a ležérně vtáhla diváky do děje. Jeho hlavním hrdinou byl král valčíku Johann Strauss mladší, jehož šlágry mají dost energie, aby roznesly na vídeňských polobotkách většinu jeho epigonů a následníků.

Ze Straussovy opulentní tvorby zazněl nejprve valčík Růže z Jihu op. 388. Ideální, hebounce modelovaný úvod, který posloužil jako iniciační vstup. Straussovou partnerkou byla toho večera sopranistka Lada Bočková. Mladá, půvabná a talentovaná dáma se představila nejprve v árii Rosalindy Zvuky domova z operety Netopýr. A hned napoprvé dokázala, že operetní melodie jsou jejímu temperamentu velmi blízké. Příjemně svým medovým sopránem odlišila kontrastní pasáže, neztratila půdu pod nohama v artistních závěrech v nebezpečných výškách a přidala i šarmantní herecké gesto. Nijak zvlášť přehnané, a proto příjemné.

Sopranistka Lada Bočková. (Foto: Martin Straka)

Filharmonie s bouřlivákem Janáčkem nezůstala pozadu a kontrovala předehrou k Straussově operetě Netopýr. Nový šéfdirigent Sinajský evidentně neponechal nic náhodě a Strausse podrobil efektivní ruské psychoanalýze. Výsledkem bylo rytmicky bravurně odlehčené, dynamicky efektní provedení, které oplývalo krásnou zvukovou barvou a dokonalou intonací ve všech nástrojových skupinách. Nádherně tklivé sólo zaznělo v sólovém hoboji, poklona jeho autorovi a stejně tak všem hráčům, kteří rozezněli předehru plnou tempových změn s fortelným temperamentem. Kdo umí, ten zkrátka umí.

Z Novoročního koncertu JFO. (Foto: Martin Straka)

Lada Bočková, vítaná při příchodu orchestrem uznalým poklepem do stojanů na noty (hantýrkou zvané též jako pulty), přednesla také árii Můj pan markýz opět z Netopýra. V této árii se mladičká sopranistka vyznamenala opravdu báječným smíchem, který tvoří klíčový výrazový prostředek.

Moderátorka Barbora Seidlová. (Foto: Martin Straka)

Prostor dostala i Barbora Seidlová, která využila chvíle odpočinku pana šéfdirigenta a vyzpovídala orchestr, jmenovitě koncertního mistra houslí. „Mně se moc líbí, jak mlátíte do těch stojánků, co to znamená?“, ptala se lišácky na kolegiální projev uznání Bočkové ze strany orchestru. Zajímavá byla též otázka, jak se filharmonici cítí, když přijdou o své mírné „soukromí“ na pódiu a ocitnou se pod drobnohledem kamer a diváků, kteří tak uvidí i nejmenší pihy na tvářích. „Jsme rádi, že jim můžeme vlézt do obýváku, některým i do kuchyní a budeme rádi, když zase všichni přijdete sem za námi, zazněla milá a srdečná odpověď z orchestru.

Co dodat, přejeme si to skutečně z celého srdce! Ale aby ztratila Janáčkova filharmonie předsudky, musím jí vzkázat, že jí to v nasvícení a nalíčení opravdu moc slušelo! Však si to taky hráči náležitě užívali! A nejen hráči. Záběry na tančící Barboru Seidlovou ve foyeru, kterou obratně doplnil manažer filharmonie Ondřej Daněk, svědčil o tom, že si hudbu potřebují vychutnat úplně všichni.

Šéfdirigent Janáčkovy filharmonie Vasilij Sinajský. (Foto: Martin Straka)

Císařský valčík op. 437 opět z pera Johanna Strasse mladšího dal šance žesťům, které svou příležitost nepromarnily a blýskly se velkolepým zvukem a přesnou hrou. Divoká Tritsch tratsch polka op. 216 přinesla i krásný záběr na malíček hráčky na triangl. Jemný detail, který naznačil, že hra na tento vysmívaný nástroj, nemusí být jen infantilní záležitostí, když se v rychlém tempu přidají ještě pomlky!

Violoncellista Tomáš Svozil v zajímavé póze. (Foto: Martin Straka)

Lada Bočková si posléze vychutnala píseň „Heja heja” z operety Čardášová princezna, kterou vstoupil do hry skladatel Emmerich Kálmán. Ten byl sice téměř o 60 let mladší než vídeňský velmistr valčíku Strauss, přesto psal hudbu v podobném duchu. Opereta je holt žánr, jehož vývoj se ve srovnání s operou vyznačoval jistou statičností. Nic proti hudbě Kálmána. Ta naopak zaujala exotickou melodikou, z níž byla cítit cikánská nespoutanost, kterou v závěru stvrdilo postupné zrychlování tempa.

Z Novoročního koncertu se sopranistkou Ladou Bočkovou. (Foto: Martin Straka)

Na krásném modrém Dunaji op. 314 je valčík, který asi nemohl chybět. Horší by bylo, kdyby při nedobrém provedení přebýval. Jenže Sinajský i ve vodách širokého Dunaje ukázal přehled a pevně držel kormidlo i kurz: krásně vynikly detaily v souhře jednotlivých nástrojových skupin, dobře vyzněla crescenda, agogika a nechyběla ani muzikantská spontaneita. Pozorný šéfdirigent nezapomněl vyjádřit uznání konkrétním hráčům za vynikající podání. Jeho dirigentská technika a gesta sice neoplývají příliš velkou elegancí a šarmem, ale nechybí mu vitalita a bezpečná komunikace s orchestrem i jednotlivými hráči. Což je bezesporu důležitější než předvádějí atraktivní módemani, kteří si často pletou dirigentský stupínek s fitkem.

Šéfdirigent Sinajský koriguje dynamiku (Foto: Martin Straka)

Po kratší zvukomalebné prskavce Pod hromy a blesky op. 304 se bohužel toho večera naposledy vrátila Lada Bočková. Tentokrát přišla s červenou růží v pravé ruce a zazpívala ohnivou píseň Mé rty líbají tak horce z operety Giuditta Franze Lehára. Sopranistka ji přednesla způsobem, který podlomí i silným mužům kolena a zrychlí dech. Nádherná pentatonická melodie, spalující zvuk kastanět a žáruplná španělská rytmika byly skutečným vrcholem koncertu. Ten s obligátní, avšak neotřele osobní tečkou zakončila filharmonie se Sinajským Pochodem Radeckého. Předznamenalo jej přání Seidlové, abychom rokem 2021 ve zdraví a radosti protančili.

Flétnistka JFO Petra Olajcová (Foto: Martin Straka)

Novoroční koncert Janáčkovy filharmonie přesvědčil, že i klasikou se člověk může bavit. Dramaturgie se vyhnula všem šablonovitým a rutinním věcem a šla cestou akce, živelnosti a hráčské pohody a uvolněnosti. Orchestr s novým ruským šéfdirigentem podal v detailech i komplexním vyznění znamenitý výkon. V Ostravě se zkrátka a dobře dělá poctivá muzika, ať už je to vídeňská klasika, avantgardní novinka nebo muzikálová premiéra. To je, jak pravil Jaroslav Marvan coby komediant Bohouš Vosáhlo z filmu Právě začínáme, „definitivní“.

Záznam koncertu přenášela Česká televize, která ho zpřístupnila i v rámci svého iVysílání.