Viktória Pejková z Komorní scény Aréna: Nejvíce si teď přeji, aby bylo všechno jako dřív

Náš předchozí rozhovor pro Ostravan.cz byl publikován 22. října 2019.  Mohla byste vyjmenovat, případně i popsat několik zásadních okamžiků, které se ve vašem životě odehrály od té doby do dneška?

Vím, že nejenom mně, ale i všem ostatním se od roku 2019 změnil život k nepoznání. Věci, které mi přišly tehdy samozřejmé a byly neoddělitelnou součástí mého života, se teď staly jenom nějakými představami, které se jednou možná zase stanou součástí každodenního života. Po škole jsem měla neskutečnou žízeň po hraní, chtěla jsem se zlepšovat, nabírat nové zkušenosti v oboru, na jevišti, a také poznávat práci jiných umělců a tvůrců kolem mě, nechávat se inspirovat a ovlivňovat. Bohužel to vše skončilo dřív, než pořádně začalo. Teď bych dala nevím co za to, abych mohla alespoň jeden týden znova hrát a mít pocit, že nic se nezměnilo.

Takže tu hlavní a zároveň ze všeho nejvíce nežádoucí změnou je zatím stále trvající zákaz uvádění divadelních představení ….

Bohužel, je to pravda. A nejsmutnější na tom je, že pak člověk z nějakých stran zaslechne, že je to tak v pořádku a že umění je vlastně zbytečné. Jenže pravdou je, že není. Umění a tvorba jsou nejenom potřebné, ale jsou i přirozenou součástí našich každodenních životů, jejich odrazem a také duší.  Vidím lidi z umělecké sféry, kteří se nevzdávají, kteří bojují i skrze vzniklou situaci a neustále hledají možnosti, jak fungovat „normálně“, nebo alespoň nějak fungovat. A já jsem šťastná, že jsem obklopena lidmi, kteří dokazují, že umění má nezbytnou hodnotu pro život. Protože má.

Zatím se stále pohybujete spíše v myšlenkové rovině …

Dobře. Tak zkusím být věcnější i když upřímně mi to moc nejde. Minulý rok jsem si splnila svůj dětský sen a vyhrála jsem první místo v soutěži Miss a Mistr Charme.

To je soutěž v čem?

Je to česko-slovenská soutěž krásy těla, ale především duše, která se každoročně už od roku 2007 pořádá v Brně. Nebylo to nic, na co bych byla nebo měla být nějak pyšná, to vůbec ne, spíše jsem byla mile překvapená.  Na druhé straně ta desetiletá holka, kterou jsem kdysi byla, holka s rovnátky, divnými vlasy, brýlemi, divným vkusem a pár komplexy by určitě skákala radostí. A já jsem se jí v duchu, alespoň na malou chvíli mohla znovu stát a užít si splnění jejího snu.

Takže splnění dětského snu?

Dalo by se to tak říct. Pak jsem také účinkovala v jedné reklamě a dokonce jsem dostala malou epizodní rolu servírky v seriálu Slunečná. Obzvlášť příjemnou zkušeností, ještě před úplným uzavřením divadel ve druhé covidové vlně, bylo účinkování společně s dalšími umělci v site-specific projektu s názvem Rise again, rise, my dust! pod vedením Miřenky Čechové, který byl součástí Move Festu v Ostravě. Za tenhle projekt jsem nesmírně vděčná, protože mě nabil neskutečnou energií, a já jsem byla doslova nadšená, co z toho vzniklo a jak tvoření toho projektu probíhalo. Jinak, jak vidíte, se můj život nějak zásadně nezměnil. Takové ty věci jako jsou vztahy, zamilování, rozchody, zlomená srdíčka, to zažívá každý, takže to není potřeba rozepisovat. Stejně všichni nakonec vždy skončíme v řadě na vyprodané náplasti na „drobná“ srdeční zranění, které jsou nakonec i smysluplnou součástí našeho života.

Teď zníte trošičku posmutněle.

Nebojte se, to je jenom ta melancholická část mého já, která se občas vyklube na povrch, aby mi zamávala, že je tady a pak šla znova spát. Jedinou asi trochu větší a nežádanou změnou bylo, že jsem se ani ne po roku bydlení v Ostravě musela opět stěhovat do jiného bytu. Důvodem byli sousedi, kteří bydleli pode mnou v bytě a nedokázali pochopit, že vytvoření nahrávacího studia se zaměřením na rap v obytných prostorech, kde žijí třeba rodiny nebo i starší lidé, není zas až tak dobrý nápad. Bohužel to vadilo všem okolo, kromě nich. Nedalo se s nimi nijak vyjít, a tak jsem si sbalila svých pár, …no dobře, popravdě hromadu věcí a odstěhovala se. Teď už jsem spokojená a šťastná.  Moje podlaha se už netřepe, a dokonce když si pustím svoji hudbu tak ji i slyším.

V prvním rozhovoru jsem s vámi hovořil jako s novou posilou dámské části souboru Komorní scény Aréna. Jak se v tomto soboru cítíte dnes. Jste stále vnímána jako nejmladší nováček? Jak se proměnily vaše vztahy ke kolegům?

Můžu říct, že jsem si už tak trochu zvykla. Dokonce jsem se i přistihla, že začínám mít pocit domova. Nejenom když jsem v divadle, ale i mimo něj. Pořád to ale chce čas. Jsem člověk, který je otevřený, ale zároveň opatrný, takže mi trochu trvá, než se začnu cítit úplně uvolněně a svobodně v novém prostoru nebo kolektivu. Tak trochu tomu nepomáhá ani pandemická situace a striktní pravidla, která jsou s ní spojená. Takže bohužel teď není ani moc příležitostí trávit s mými kolegy více času. Líbí se mi, že každý v divadle je svůj a sám sebou. Právě proto si jich o to víc vážím a mám je ráda. Být v kolektivu, kde můžete být tím, kým jste, je moc fajn a já se to taky učím.

Jak zasáhla pandemie nemoci Covid-19 do vaší práce a setkala jste se s nemocí vy osobně?

Pořád mám práci, kterou sice nemůžu dělat na sto procent, ale stejně můžu být ráda, že mám nějaké zázemí. V této době spousta lidí přichází o práci a jsou bez příjmů. Bojí se o budoucnost, která je čeká, bojí se o své blízké. Jsou nedůvěřiví, podráždění, skeptičtí, útoční, protože na jejich práci, příjmech, příležitostech, rozvoji závisí nejenom jejich život, ale i život jejich rodin a blízkých. Je mi to líto a cítím se absolutně bezmocně, když to vidím a poslouchám ze všech stran. O to víc si vážím, že mám angažmá v divadle, které pořád nějakým způsobem funguje, i toho, že každý měsíc na mém účtu přibude výplata. Mám alespoň nějakou jistotu, na kterou se můžu zatím spolehnout, a rodinu, na kterou se můžu kdykoliv obrátit a u které vím, že je tady pro mě, ve zdraví i v nemoci. Já, můj táta i mamka už jsme Covid-19 překonali. Mamka měla trochu horší průběh a pořád ještě s tím bojuje, ale věřím, že se to brzy zlepší. Já naštěstí zatím žádné výrazné následky z nemoci nemám. Popravdě až na to, že mi přestala chutnat káva, bez které jsem si kdysi nedokázala představit ani jediný den. Nakonec jsem ji vyměnila za černý čaj s mlékem. Ale to je spíš taková banalita. Je to nic v porovnání s tím, že blízcí lidé kolem mě přicházejí o své milované osoby. Mně nezůstává nic jiného než jenom děkovat za to, že zatím jsou v mém okolí všichni relativně zdraví. Také velká vděčnost je z mé strany věnována všem zdravotníkům, doktorům, dobrovolníkům, sociálním pracovníkům a všem, co jakýmkoliv způsobem přispívají ke zlepšování a řešení této situace.

Co vám teď nejvíce schází?

Třeba úplně obyčejné posezení v kavárně s přáteli. Celkově možnost kdykoliv nasednout na vlak a přijet domů do Košic, na Slovensko, bez toho abych platila za testy, strachovala se, zda výsledek bude negativní, jestli se vůbec dostanu domů, a pak se opět strachovala o to, jestli i při cestě zpátky budu negativní, anebo budu muset být v karanténě. Ale ze všeho nejvíc mi schází divadlo. To propojení s diváky, radost z tvorby nebo jenom vědomí, že se večer hraje a že můj kostým na mě čeká na ramínku zavěšený v šatně.

A vaše přání do roku 2021 a vaše novoroční předsevzetí?

Abych byla upřímná, tak já si novoroční přání nedávám. Kdysi jsem to dělala, ale stejně jsem je nikdy nedodržela déle než pár dnů.  Ale samozřejmě, že mám nějaká přání. Ty já mám vždy a není jich málo.  Popravdě asi nejvíc ze všeho si přeji to, co předpokládám, že přejí všichni, aby to vše bylo jako dřív. Jenže ono to asi nepůjde. Takže si přeji, aby to bylo jednoho dne mnohem, mnohem lepší, než jak to bylo dřív, a aby kulturu bylo znova nejenom slyšet, vidět, ale i cítit a každý měl možnost ji zažívat na vlastní kůži. Dovolit si nechat se vést k celkovému uvolnění. K pocitům vnitřního naplnění, radosti a krásy, které můžou vést k jedinečným momentům. K momentům, kde naše nitro cítí, že jsme na správném místě a ve správný čas. A že nikde jinde bychom nechtěli být. Jenom teď a tady.  A já vím, že umění dokáže být přesně tak kouzelné, aby dokázalo vyvolat takový jedinečný moment.