Sedmdesátku slezského barda Víta Slívy oslavilo 34 autorů sborníkem Hospodo!

Vít Slíva si almanach v pondělí večer převzal na malé oslavě v Praze na Kampě v ulici U Sovových mlýnů 501/7. V domě pro české básníky takřka posvátném, a pro oslavence obzvláště, neboť právě zde žil a tvořil básník Vladimír Holan. Sedmdesátka Víta Slívy však byla v pondělí 11. ledna symbolicky připomenuta i na hranicích Moravy a Slezska při krátkém setkání básníků na břehu řeky Ostravice v Ostravě.

Básník a spolumajitel nakladatelství Host Martin Stöhr si ve svém příspěvku pro sborník napřed ověřil, kdo je to vlastně ten bard. „Bard (z galského bardus – básník) je postava umělce, který tvoří, nebo který interpretuje především epické, historické a jiné básně a zpěvy. Celkový projev je výrazně dotvářen umělcem a jeho způsobem interpretace,“ cituje v almanachu definici barda z Wikipedie. A lapidárně k ní dodává: „To sedí.“

Na první setkání se Slívovými verši, které v roce 1995 našel ve frýdeckomísteckém literárním časopise Modrý květ, pak Stöhr vzpomíná takto ohromeně: „Ty sloky mne popadly za pačesy a naládovaly rovnou do ždímačky. Bylo to tak jiné než pokorné spirituální rozklady, které jsem tehdy četl a sám je tiše vyšíval!“

To také sedí. Básně Víta Slívy jsou natolik neučesané, že jejich autor dnes právem patří k nejzajímavějším ze žijících klasiků českého literárního parnasu. „Je dobrý, když spustí svůj orchestrion, i když jen bubnuje na sud. Ale hraje mu to, i když v básni nemá skoro nic, jen Ťip, ťip, ťap; ticho a velké ucho podvečera,“ napsal také Martin Stöhr v jedinečném příspěvku, který vzletnou formou popisuje základní fundamenty, na nichž stojí Slívova poetika. A mimochodem, tenhle orchestrion před časem oslovil i muzikanty z ostravské punkové kapely Šestý květen, která zhudebnila právě báseň vyprávějící o tom „skoro nic“.

Sborník k sedmdesátinám připravil ostravský literární vědec a básník Roman Polách. A to v rekordním čase, když někdy v listopadu překvapivě zjistil, že žádné nakladatelství spojené se Slívou (Host, Weles, Druhé město aj.) takový jubilejní almanach nechystá. Přitom je známo, že oslavenec Slíva sám připravil řadu výročních sborníků (např. Holan devadesát k nedožitému jubileu Vladimíra Holana nebo Du podel blesku na počest Leoše Janáčka) a že svými velkolepými pásmy v časopise Weles složil poklonu nejednomu z básníků. A to medailonem pokaždé poctivě zdůvodněným, nikoliv nějakým licoměrným plácáním po zádech.

„Kolikrát jsme se poslali do horoucích pekel! Kolikrát jsme slavili znovu vydobyté přátelství! Kolik nervů vyteklo z našich žahavých duší a kolik veršů a muziky u toho vždy bylo! (…) Vždy to bylo až do krve poctivé, mohutné, dryáčnické i rozněžnělé,“ líčí ve sborníku podstatu setkávání s básníkem Vítem Slívou jeho slezský žák Milan Bátor, dnes hudební publicista kulturního deníku Ostravan.

Ten sborník je vůbec plný silných příspěvků, protože je věnován básnickým siločarám, které vyžadují stejně energeticky nabitou reakci. A není to ze strany gratulujících žádný pokus o kult, když básník Norbert Holub složí rodákovi z Hradce nad Moravicí následující verše. Je to pouze upřímné poděkování: „Souhvězdí svítí na Hradci / a s nimi – již navždy – básníci.“

Sborník pro Víta Slívu. (Foto: Ivan Mottýl)

V roli pedagoga totiž Slíva dokázal přesně vyhmátnout, kdo v sobě skrývá duši básníka. A to nejen na brněnských gymnáziích, jimiž jako kantor prošel, ale i ve slezském Mladecku na základní škole, kde učil na přelomu milénia. A kde se díky němu rozvinul talent básnířky Hany Špiláčkové. „Radiátor přes stehna studí mě / a přesto dál plivu / nájemníkům na parapet // Lesknou se mi víka z popelnic / do očí / Hučí les / zhasla elektřina,“ psala Špiláčková pod vlivem svého pedagoga již ve čtrnácti letech.

Ze sborníku k básníkovým sedmdesátinám by se dalo citovat dlouho. Stačí uvést jména některých autorů a je vcelku zřejmé, že jejich texty nepotřebují záruční list: Jakub Chrobák, Martin Reiner, Ondřej Hložek, Miloš Doležal, Petr Čichoň, David Bátor, Petr Hruška, Vojtěch Kučera, Petr Pazdera Payne, Pavel Petr, Martin Šenkypl a mnozí další. Roman Polách vybral pro sborník název Hospodo!, což je výbor navýsost nepatetický, jakkoliv je lákavé vybrat z básníkových veršů něco zkamenělého, do čeho se dá tesat.

„Hospoda je azyl básníků,“ zmínil se Polách při předávání sborníku na pražské Kampě. A dojatý oslavenec jen vyhrkl: „Nerad používám anglická slova, ale je to šok.“ Pro mnohé začínající autory je znova a znova šok, když objeví básně Víta Slívy. A pak už na ty verše nemohou nikdy zapomenout, stejně jako je čtyřiatřicetiletý Roman Polách oddán básni Hospodo!

VÍT SLÍVA

HOSPODO!

Kostelní hrana a hřbitovní muzika:
Stiskly mu hruď – a nepovolí.
Hospodo, nalej! zadupou stoly.
Hospodo, sladkou! Sirotek naříká!
Ať je mu trochu líp! 

Sedne a neslyší z průjezdu: – Dala mi!
Neslyší: – Kurva, chceš do tlamy?!
Ani z kuchyně vtip.

Sladká se rozléhá jako zvon.
Hospodo, hořkou! Synek má hoře.
Ať vytroubí celý bombardón!

Sedí a v záchodku chlap ženskou oře.
Sedí a k chlípnému klipu
zpívá svůj falešný bas.
Dříve než noc stačí zatáhnout pípu,
zaškrtí se mu hlas. 

*

HOSPODO! Vít Slíva sedmdesát. Sborník připravil Roman Polách, Ostrava 2021.

Odkaz na on-line přenos výročního večera Víta Slívy na pražské Kampě a z předání sborníku ZDE