Moravci, Němci, Češi či Slezané? Nové knihy hledají národní i kulturní identitu Prajzáků

V jedinečné a zároveň jednotné grafické úpravě výtvarníka Vladimíra Kotka vyšly krátce před Vánocemi tituly Ve dvou uniformách a 100 Hlučínsko (1920-2020). V obou případech jsou to sborníky z vědeckých historických konferencí, zdaleka však nejde jen o přepisy odborných příspěvků. Muzeum Hlučínska sborníky vydalo ve formě bohatě ilustrovaných monografií a se stovkami zatím nikde nezveřejněných fotografií či dokumentů. A čtenáři, kteří případně „neučtou“ některý z vědeckých textů, si tak užijí alespoň pestrý obrazový doprovod.

Obálka knihy 100 Hlučínsko 1920-2020.

Věnujme napřed pozornost knize 100 Hlučínsko (1920-2020). Když na sklonku října 1918 vznikla Československá republika, městečka i obce na území dnešního Hlučínska zůstaly pod správou Berlína, Praha však o tenhle kousek Slezska projevila zájem na mírové konferenci ve Versailles. „Zdejší obyvatelé se sice připojení k nové republice srdnatě bránili a o pomoc dokonce žádali i papeže, přesto bylo území v únoru 1920 přičleněno k Československu,“ vysvětluje historik Muzea Hlučínska Jiří Neminář. A také svolavatel loňské vědecké konference (společně s ředitelem muzea Metodějem Chrásteckým), která se stala podkladem k publikaci.

Zpráva o požadavcích československé delegace na mírové konferenci ve Versailles, která si nárokovala připojení Hlučínska, však v regionu zazněla jako strašná zvěst. „Češi chtějí Hlučínsko anektovat. Ti neznabozi, zrádci a husité,“ ozývalo se zděšeně v hlučínském tisku. Několik tisíc obyvatel také proti připojení podepsalo petici, kterou do tehdejšího německého parlamentu ve Výmaru odjeli předat zednický polír Jaroš a kupec Böml.

Z publikace 100 Hlučínsko 1920-2020

A jak už bylo řečeno, o přímluvu byl požádán i papež Benedikt XV.: „Nejsvatější otče! Tvoje nejpokornější služebnice, katolické ženy a panny z Hlučínska, voláme k Tobě s dětinskou důvěrou z nejhlubší bídy. Podle mírové smlouvy má hlučínský kraj Československé republice odstoupen býti. To je pro nás trpké a bolestné. Osvoboď nás z rukou našich českých protivníků, kteří nás od naší vlasti odtrhnouti chtějí.“

Připomeňme si, že plných 178 let patřila oblast Hlučínska k Prusku a k Německu (1742 až 1920) a po krátké československé anabázi byla roku 1938 opět připojena k Německu, přičemž pod Berlín náležela až do konce dubna 1945. Obyvatelé Hlučínska jsou proto kvůli dávné pruské anexi označováni jako Prajzáci, přičemž tento termín dávno přijali za svůj.

Dnešní Hlučínsko leží těsně u hranic, rozhodně ho ale nelze označovat jako nějaké „vykořeněné Sudety“, v nichž došlo po II. světové válce ke stěhování národů. Ačkoli skoro všichni místní muži bojovali v německém wehrmachtu, odsun se jim díky dávnému slovanskému původu vesměs vyhnul, takže lidé tu mohou žít po staletí na stále stejných gruntech.

Obsazování Hlučínska Československem. (Foto: Muzeum Hlučínska)

To vše jsou také interesantní impulsy pro knihu 100 Hlučínsko (1920-2020). Komplikované dějiny hraničního regionu totiž způsobily, že Prajzáci už skoro po tři staletí hledají národní i kulturní identitu. Hlučínský historik Udo Wanderburg třeba v devadesátých letech minulého století rád říkával, že srdce Prajzáků dosud bije pro Berlín, i když se doma mluví česky. A něco podobného tvrdila i babička autora tohoto textu z Ludgeřovic (Gertruda Motýlová): „Mluvime po moravsky, ale nezme Češi, to spiše Němci.“

Babička prostě netušila, k jaké národní kultuře tíhne její srdce víc, stejný problém přitom v monografii řeší historik Jiří Neminář v asi nejzásadnější kapitole Zrod Hlučínska. Jsou Prajzáci víc Němci než Češi? Anebo se cítí být pořád Moravci čili Moravany? A jak je to se slezskou identitou, vždyť Hlučínsko náleží k historickému Slezsku, tak co mají znamenat ti Moravci?

Jakmile 28. října 1918 vzniklo Československo, jeho noví političtí vládci začali snít také o ztracených územích Koruny české, vlastně to byl letitý tajný sen. Třeba o navrácení některých částí Slezska, které v 18. století prohrála císařovna Marie Terezie ve slezských válkách. V Praze se vědělo, že za posledního německého císaře Viléma II. se na Hlučínsku přihlásilo k takzvané „moravské národnosti“ 89 procent obyvatel. Masaryk i Beneš tak vcelku logicky čekali, že návrat dávných „českých“ teritorií k vlasti bude odměněn potleskem.

Hlučín v roce 1919, tehdy součást Německa.

Stal se přesný opak. Hlučínsko chtělo zůstat součástí německých dějin. Když se Berlín s koncem války zbavil císaře Viléma II., mnozí obyvatelé padlého panovníka upřímně oplakali. Jiní se radostně pustili do republikánského převratu a další do levicové revoluce. Region si v roce 1919 stačil prožít i první německé svobodné volby, revoluční Spartakovce a v oblasti vzniklo i několik buněk Komunistické strany Německa. Většina obyvatel však volila katolické seskupení Centrum.

Věřilo se v lepší časy, i když zemí otřásala superinflace a nákup vyšel na miliony marek. Pro Německo se prolévala krev na francouzské i ruské frontě a mnozí demobilizovaní vojáci na to byli patřičně hrdí. A doufalo se, že Německo ubrání Hlučínsko i za cenu hřmění zbraní.

„Chystáme se k vojenské obraně Horního Slezska. I náš kraj dostal silné vojenské posádky, které mají příkaz čelit každému vniknutí Čechů,“ psalo se v hlučínských Katolických novinách v sobotu 24. května 1919. „Náš lid měl příležitost poznat dobře jak státní, tak hospodářské, náboženské a kulturní poměry příhraničních a jiných Čechů. Viděl za Opavicí větší volnost, ale zato též patrný nepořádek, a proto pochvaloval si raději pruskou přísnost a exaktnost než rakouskou Schlamperei,“ přemítal ve sejné době hlučínský časopis Našinec.

Rozhodnutí z Versailles se ale změnit nepodařilo a československé vojsko obsadilo Hlučínsko 4. února 1920. „Dnem tímto přestali jste býti příslušníky říše německé a stali jste se příslušníky Československé republiky. Vláda státu československého očekává od Vás, že se upřímně postavíte na půdu nového státu,“ vzkázal na Hlučínsko stejný den přímo prezident Tomáš Garrigue Masaryk. A předseda vlády Vlastimil Tusar byl ještě emotivnější: „Země tato jest nám však tím milejší a dražší, ježto je obývána našimi moravskými bratry, k nám náleží svojí krví.“

Z nové knihy 100 Hlučínsko (1920-2020)

K vynikajícím příspěvkům publikace 100 Hlučínsko (1920-2020) patří také text kunsthistorika Jiřího Junga s názvem Nacionální tendence v sakrální architektuře, která poutavým způsobem líčí kostelní novostavby z let 1920 až 1938 na Hlučínsku. A opět je to i boj o kulturní a národní identitu. Zatímco nový kostel sv. Mikuláše v Koutech u Kravař se cíleně hlásí k německé architektuře, kostel sv. Viléma Aquitánského ve Vřesině souzní s českou meziválečnou avantgardou. „Pokusil jsem se ukázat, zda a do jaké míry byla architektura či chrámová výzdoba na Hlučínsku odrazem nacionálního soupeření Čechů a Němců a zda se tyto antagonismy promítly i do ceremoniálu svěcení,“ říká o studii její autor Jiří Jung.

Ať už vstoupíme na Hlučínsko odkudkoli, všude vlastně najdeme stopy po německé i československé historii. Třeba při cestě z Ostravy-Přívozu přes Odru narazíme hned za mostem na budovu celního úřadu postavenou v roce 1910. A typické hrázdění v části fasády mělo cizincům z Rakousko-Uherska jasně ukázat, kde se právě ocitli. Ostraváci ovšem hranice překračovali rádi, kopec Landek v Německu byl společným výletním místem pro občany obou monarchií. A když v roce 1920 Landek připadl k Československu, vznikla zde restaurační terasa pro ostravskou smetánku, výletní místo s atmosférou barrandovských teras v Praze.

Výletní restaurace na Landeku. (Foto: Muzeum Hlučínska)

Ale tu už listujeme dalším z titulů, které na sklonku minulého roku vydalo Muzeum Hlučínska v Hlučíně. Publikací Hlučínsko na pohlednicích, která je svým způsobem povinným obrazovým doplňkem ke knize 100 Hlučínsko (1920-2020). A nejen k ní, ale i k monografii Ve dvou uniformách, která region mapuje v mezinárodním kontextu. Do uniforem wehrmachtu se totiž za druhé světové války nemuseli oblékat jen Prajzáci, nýbrž třeba i Slovinci anebo Alsasané.

Nová publikace Muzea Hlučínska.

Všechny tři nové tituly z produkce Muzea Hlučínska dokazují, že tahle instituce byla v roce 2016 zcela po právu oceněna titulem Muzeum roku. A že muzejníci usilovně pracují na jeho obhajobě. V tomto kontextu je proto až paradoxní, že muzeum ve čtrnáctitisícovém městečku nedaleko Ostravy dokáže chrlit jednu výpravnou publikaci za druhou, zatímco léta spící Ostravské muzeum ve třistatisícové moravskoslezské metropoli už podobně komplexní monografii s tematikou Ostravy nedokázalo vydat celé roky.