Elsa Rauerová a Vladimír Houdek rozvíjejí ve Fiducii automatický šepot Bohumila Hrabala 

Vladimír Houdek, jenž pro Galerii Dole připravil výstavu Hmota a tělo, bývá označován především jako malíř. Odborná výtvarná veřejnost si ho poprvé všimla už v roce 2010, kdy dostal Cenu kritiky za mladou malbu, přičemž o dva roky později přišla i Cena Jindřicha Chalupeckého, stále nejrespektovanější trofej v oboru.

Ředitel ostravské městské galerie PLATO Marek Pokorný přitom Houdka svého času dokonce považoval za nejpozoruhodnějšího českého malíře mladší generace, a když před šesti v PLATO vystavoval projekt Kanoucí šíře, byla to událost. Jeho současná expozice ve Fiducii přitom na Kanoucí šíři volně navazuje, autor stejně jako v roce 2014 stále pracuje s kolážemi i kruhem, tedy se symbolem jednoty, absolutnosti, hloubky, věčnosti i harmonie.

Kruh je přitažlivý sám o sobě, Houdek mu navíc dokáže dát vzrušující obsah. Není sice úplně jisté, zda část vystavených obrazů reaguje na pandemii nemoci Covid-19, anebo umělec pracuje s nějakým obecnějším symbolem, roušky v jeho kolážích ale nelze jen tak oddělit od běsnících virů, které dokážou zabíjet skoro na počkání.

Z výstavy Vladimíra Houdka. (Foto: Ivan Mottýl)

Žena na jedné takové Houdkově koláži má sice cudně zavřené oči a tvář předpisově zakrytou rouškou, z figury ale vyzařují nelítostné blesky. Je to spíš portrét krvelačného supa s vystrčenými drápy než dívčí medailonek, ale hlavně jsou to imaginativní „prostory spánku“, pokud použijme slovní spojení, které v jedné básni použil francouzský poeta Robert Desnos.

Výtvarník pobízí své ctitele k volným asociacím, navíc při zachování avantgardního dekoru předválečných surrealistů. „Ty, která mi náležíš mou vůlí mít tě, přeludnou, která však přiblížíš svůj obličej k mému, jen když zavřu oči ke snu i ke skutečnosti,“ jako by básník Robert Desnos přímo oslovoval ženu s rouškou na Houdkově obrazu. A pak už tváří v tvář dílu nelze zastavit další řetězení. Ta žena je pyšnou vládkyní našeho podvědomí, ačkoliv jsme si napřed mysleli, že tak daleko ji nikdy nepustíme.

Kurátor výstavy Martin Mikolášek očekává od Houdkova díla podobný efekt: „Není proto náhodné, že koktejl, který na svých obrazech míchá, musí chutnat divákům, znalcům i kupcům. Zkrátka: nejsme tu svědky povrchní ekvilibristiky, kterou rychle (pro)koukneme a začne nás nudit. Naopak – setkáváme se tu s malbou, která reflektuje sama sebe, své předpoklady i své možnosti.“

Z výstavy Vladimíra Houdka. (Foto: Ivan Mottýl)

Je to naštěstí reflexe, v níž nechybí nadhled a sebeironie. „Neberme se tak moc vážně,“ vzkazuje Houdek i kunsthistorikům. A kdo se neumí odevzdat imaginaci za bílého dne, ten určitě dostane možnost alespoň v oněch „prostorech spánku“, v nichž malířův kamenný maskaron tančí s dívkami v rouše Evině.

S nahotou pracuje i fotografka Elsa Rauerová vystavující ve Fotografické galerie Fiducia. Nepoužívá tělo poprvé, takový byl i její projekt Spirit & Opportunity prezentovaný před rokem ve zlínské Galerii Komnata. Tam v působivé fotografické instalaci putovala po Marsu a se značnou dávkou nadhledu kritizovala nadnárodní koncerny, které zatím ekologicky zužují jen Zemi, ovšem až ta dovolí technologie, udělají totéž i ve Vesmíru.

Z výstavy Elsy Rauerové. (Foto: Ivan Mottýl)

Slovenská kurátorka Lucia L. Fišerová o ostravské výstavě Elsy Rauerové výstižně říká: „V pokoji to vypadá jako po explozi. Jednotlivé kusy oblečení ztrácejí původní tvary střižených a sešitých textilií a nabývají nezávislých forem. Mění se v draperie: cáry plné záhybů a cípů padají k zemi jako utichající expanze těla. Hromady látek se oblékají do látek.“

Rauerová ve Fiducii představuje koncept, kterému by zcela jistě složil poklonu i spisovatel Bohumil Hrabal. Ve vystavených snímcích je dostatek bláznivého pábení, něžné lyriky i něco brutálního. Tak jako třeba v Hrabalových povídkách v knize Automat svět z roku 1966, kterou ilustroval Jiří Kolář a jehož koláže mají vnitřní spojitost s postupy Rauerové i Houdka.

Z výstavy Elsy Rauerové. (Foto: Ivan Mottýl)

„Rozstříhám matce pohlavní zdravovědu, pak jeden ceník intimní toalety žen, pak Kralickou bibli (…), potom se posadím na místě zvláště odlehlém a svěřím se automatickému šepotu. A lepím ty pomíchané vystřihovánky na secesní fotografie nahých žen,“ píše Hrabal v cyklu Automat svět. A Rauerová i Houdek vlastně tvoří podobně, také oni naslouchají jakémusi automatickému šepotu.

*

Elsa Rauerová: Floordrobe Ceremony
Vladimír Houdek: Hmota a tělo.
Obě výstavy byly instalovány na sklonku prosince v Antikvariátu a klubu s galerií Fiducia a k vidění budou, až to znova dovolí epidemiologická situace. Na webových stránkách Fiducie jsou k dispozici kurátorské prohlídky obou výstav.