Nakladatelství Bílý Vigvam vydalo sbírku Anny Ročkové. Knihu lásky a poetismu do chmurné doby

K čemu se odpovědný redaktor nového ostravského nakladatelství Bílý Vigvam zavázal, to se také podařilo splnit. Po novele Herec k nepřežití Alberta Čuby, která měla vydavatelství finančně nastartovat, sliboval redaktor Vasilios Chaleplis do konce roku novou ediční řadu mladé poezie. Podařilo se. Krátce před Vánocemi vyšla sbírka Anny Ročkové s názvem V sobotu se obejmeme, do jara se na trhu objeví básnický svazek Nely Bártové.

Detail ze sbírky Anny Ročkové.

„Miluj pyžamo kolem ramen / měkké světlo kaváren / miluj teď a k zbláznění,“ přihlašuje se Anna Ročková hned v první básni své prvotiny k debutu Jáchyma Topola Miluji tě k zbláznění z roku 1991. Ten shrnuje tři Topolovy předrevoluční ineditně vydané cykly básní a knížka překvapivě znova a znova oslovuje náctileté čtenáře i mladé básnířky a básníky. Dost možná už jen svým odzbrojujícím názvem, protože ve dvaceti či pětadvaceti chce každý milovat až k zbláznění.

Jáchym Topol se sice nebrání romantice, coby skeptik poučený praxí v českém undergroundu osmdesátých let však líčí svět včetně jeho jizev. A milovat k zbláznění, to v jeho podání také znamená občas prožívat i peklo. Běsy a děsy všedního dne ale básnířku Annu Ročkovou zdaleka netíží tak jako Jáchyma Topola. Co naopak oba autory spojuje, je odkaz k americkým beatnikům i české avantgardě zrozené v okruhu umělecké skupiny Devětsil, na kterou se navazuje už celé jedno století. A to třeba v linii Wolker, Seifert, Nezval, Biebl, Hrabě, Kainar, Topol, dosadit do ní můžeme i desítky jiných jmen.

Miluji Vánoce, / ty mohamedánské svátky. // Večer na Štědrý den / rozdělí matka pomeranč / na dvanáct tureckých šavlí,“ píše spoluzakladatel Devětsilu Konstantin Biebl ve sbírce S lodí, jež dováží čaj a kávu. „Miluji polární ledy dokud ještě jsou / i horko vánočních večeří,“ vyznává se Anna Ročková v úvodní básni debutu V sobotu se obejmeme. Poetisté nic netušili o globálním oteplování a nemuseli mít strach o planetu Zemi, chtěli však změnit řád světa. „Viděl jsem dobrodružné mládí / jak harém přeplněný obrazy. // Viděl jsem naději a víru člověka / stojícího na barikádě,“ napsal Vítězslav Nezval v Revolučním sborníku Devětsil na podzim 1922.

Ze sbírky Anny Ročkové.

Je zima 2021, a také Ročková ví, že oteplování pólů se nezastaví bez zásadních globálních změn v politice, že se lidstvo bude muset sjednotit na nějaké společné taktice, což asi nepůjde beze zbraní. Těžiskem stostránkové sbírky ovšem není aktivismus, jak by se mohlo zdát z úvodních veršů, nýbrž neutuchající proud lásky: „V sobotu se obejmeme / a v neděli ráno / si tě vezmu / na sobě šaty z peřin ušité / závoj s vůní borovic / budeme tančit se zavázanými očima / a sprchový kout bude náš oltář.“

Je to seifertovská jízda „Na vlnách TSF“, mimochodem tuhle sbírku pozdějšího nositele Nobelovy ceny za literaturu ilustroval Karel Teige, k němuž se Ročková hlásí výtvarnou podobou sbírky. Poetistickými a občas až surrealistickými kolážemi s volnými asociacemi k „vystřihovánkám“ Jindřicha Štýrského či Jiřího Koláře. Všechno se totiž vrací a opakuje, k jmenovaným mistrům koláži se nyní hlásí i ostravský malíř Václav Buchtelík a stejně emotivně i malíř Vladimír Houdek na aktuální výstavě Hmota a tělo v ostravské Fiducii.

Texty básní jsou poskládány z novinových výstřižků jednotlivých slov. Tento odkaz české avantgardy nyní kromě Ročkové rozvíjí i takzvaná recykliteratura, k výrazným představitelům tohoto stylu patří třeba Vojtěch Mašek, pedagog Katedry scenáristiky Filmové a televizní fakulty Akademie múzických umění v Praze, jenž před časem vystavoval i v ostravské Galerii 1_7. A Ročková určitě zná i populárního amerického spisovatele Austina Kleona, který s básněmi složenými z novinových výstřižků do sbírky Newspaper Blackout zaznamenal transoceánský úspěch.

Ze sbírky Anny Ročkové.

„Na domov myslím a proto se dívám do země / kdyby zem byla průhledná / všem ženám v Evropě bylo by viděti pod sukně,“ napsal ve dvacátých letech Konstantin Biebl. A také Anna Ročková rozumí takové poetice nikoliv jako sexismu, ale jako vyznání, když sama píše: „Sukni měla horkou a dokořán / stála na špičkách / s hlavou zakloněnou / do mne.“

I když by se s mnohými i z otištěných básní dalo ještě editorsky pracovat a ostříhat z nich některé banality, je radost se oddat čiré radosti, kterou Ročková v této pochmurné době rozdává. A je to i příjemný oddech, když čtenář nemusí luštit, co se skrývá za „rozhraním vesmíru“ či „diagnózami nesmrtelnosti“, nad nimiž dumají ostravští poetové mužského pohlaví. Ročkové jde jen o lásku, a pouze v jediném případě také o lásku procházející žaludkem.

uvař něco
něco s vůní ořechu
třeba
vejce jako meteorit malé
polévku stříbrně hedvábnou
nebo
guláš co vejde se do dlaně
kaštany vínem polité
horký chleba posetý rtěnkou
kávu průsvitnější než pobřeží moře
chuť tě políbit
hlavně mě nenech hladového

*

Anna Ročková: V sobotu se obejmeme. Vydalo nakladatelství Bílý Vigvam v Ostravě, 2020.