Hra Zakázanou krajinou ve Studiu G je portrétem ženy zasluhující si velkou úctu a obdiv

Život Alexandry David-Néel byl skutečně nesmírně bohatý, plný cestovatelských dobrodružství i dobrodružství lidského ducha. Stala se první ženou západní (evropské a transatlantické) civilizace, která v roce 1924 ve svých padesáti šesti letech vstoupila na půdu posvátného hlavního města Tibetu Lhasy. Zemřela v roce 1969 ve věku nedožitých 101 let.

Alexandra vydala během svého života více než dvě desítky knih většinou věnovaných problematice buddhismu a střetu tradiční tibetské kultury s kulturami a ideologiemi jiných zemí. Je také autorkou čtyř románů. Řada dalších knih o ní a jejím životě vyšla po její smrti.

Vměstnat celý příběh Alexandřina života do textu pro divadelní inscenaci je téměř nemožné. Pavel Gejguš a Markéta Bocková se o něco takového ani nepokoušejí. Inscenační tým, který tvoří Pavel Gejguš jako režisér, Markéta Bocková coby dramaturgyně, dále pak scénografka Iva Bartošová, autor hudby Martin Dytko a tvůrce světelného designu Tomáš Matušinec, se soustřeďuje nejen na dobrodružný život Alexandry David-Néel, ale hlavně na zprostředkování cestovatelského, bolestného a strastiplného putování tibetskými velehorami a zároveň velmi obohacujícího střetu západní kultury s tibetskou kulturou a buddhismem.

Z inscenace Zakázaou krajinou.

V inscenaci hrají čtyři představitelé jednotlivých rolí: Miroslava Georgievová jako Alexandra David-Neél, Dorota Hořanská jako Démon – Smrt, dále pak Jakub Georgiev v roli mladého buddhistického mnicha a později Alexandřina adoptivního syna Yongdena a Ondřej Brett v roli Alexandřina manžela Philippa Neéla.

Režisér Pavel Gejguš má vyhraněný režijní rukopis. S jeho pojetím divadla plného bohaté invence, fantazie a obraznosti se ostravští diváci seznámili před několika lety ve Staré aréně, kde působil jako umělecký šéf. Gejguš tvoří inscenace blízké definici totálního divadla obsahujícího mluvené slovo, hudbu, realistickou činohru i fyzické a taneční divadlo, ale také výtvarné umění a vizuální i hudební a zvukové efekty. To všechno je v inscenaci k vidění a ke slyšení.

Miroslava Georgievová.

Miroslava Georgievová má ze všech čtyř účinkujících nejtěžší úkol. Musí přecházet z postavy staré ženy do věku ženy mnohem mladší. Je povinna ve zkratce představit Alexandru jako mladou feministku, posléze operní zpěvačku, ale také objevitelku jiných a zcela neznámých geografických, kulturních a duchovních světů. Herečka si místy poněkud nadměrně a vlastně i částečně zbytečně pomáhá přehnanou gestikou a pohybem – míra pohybové stylizace je ještě hledána a je na režisérovi, aby určil její definitivní polohu. Totéž se týká i expresivity projevu nejen M. Georgievové, ale i J. Georgieva.

Dorota Hořanská hraje svoji mystickou němou postavu uhrančivým způsobem. Její pohybová, tanečně-akrobatická kreace je velkým obohacením celku.

Jakub Georgiev jako Yongden je nejlepší ve fázích, kdy svoji postavu hraje s náležitým odstupem a, jak se divadelním slangem říká, „netlačí příliš na pilu“. Jeho postava by však přece jen zasluhovala více vnitřního tajemství, které buddhistické mnichy očividně provází.

Z pohledu na herecký výstup jako takový je ve svém projevu nejčistší Ondřej Brett. Naprosto ukázněný, soustředěný na to, aby v žádném okamžiku ani nepřehrával, ani nepodehrával, vytváří postavu milujícího mladého nápadníka a posléze milujícího manžela. Scéna, ve které jako obdivovatel Alexandřina zpěvu přichází, aby ji jako ženu získal pro sebe, patří k nejsilnějším okamžikům inscenace.

Miroslava Georgievová.

„Work in progress“ premiéru inscenace mohli zájemci zhlédnout pouze on-line z důvodu zákazu živých divadelních představení s publikem v hledišti. V této souvislosti až metaforicky a skoro alegoricky působí dlouhý nadšený potlesk Ondřeje Bretta v roli manžela a Jakuba Georgieva jako mladého mnicha po operní árii Alexandry. Každý, kdo tuto chvíli u obrazovky svého počítače zažil, musel až bolestné cítit touhu herců po opravdovém potlesku skutečných diváků.

Divadlo zprostředkované skrze záběry tří kamer bylo v tomto případě ukázkou toho lepšího, co se v současnosti ve streamech nabízí, je to však stále jen a jen náhražka. Lze jen doufat, že se regulérní premiéry dokončené inscenace v prostorách Studia G dočkáme co nejdříve.