Shakespeare prožil mor, ale zvláštní je, že o něm nikdy nepsal, přemítá šéf činohry NDM Vojtěch Štěpánek

V dubnovém rozhovoru pro kulturní deník Ostravan.cz jste naznačoval, že by se současná pandemie mohla dostat i do divadelní hry, kterou byste rád napsal. Už je hotová?

Rozepsal jsem ji a předložil kolegům s nadějí, že mě vyvedou z mého omylu a celý nápad zahodí. Naopak mě podpořili v tom ji dopsat. Čili na ní dále pracuji a už teď vím, že ji bude režírovat jeden z členů hereckého souboru. A že se hra bude inscenovat v divadelním klubu.

To mě překvapuje, v průběhu druhé vlny pandemie spíš pociťuji, že o covidu už nikdo nechce nic slyšet, že by v tuto chvíli neuspěla ani sebelepší hra o pandemii. Bude vůbec o příběhy z „časů korony“ zájem, až se lidstvo infekce zbaví?

V roce 1606 zasáhla Londýn morová epidemie. Divadla mohla zůstat otevřená do chvíle, kdy zemřelo na mor méně než čtyřicet lidí týdně. Toto číslo mnohonásobně narostlo a divadelní sezona v tom roce skončila. V té době zde působil jakýsi Shakespeare, který tuto zásadní událost do svého díla nijak nezakomponoval. Snad jen věta „Mor na ty vaše rody“ je jedinou zmínkou o moru v jeho hrách! Zvláštní, že jej taková událost jako mor neinspirovala, nemotivovala, že ji svému publiku nepřeklápěl do úžasných dějových metafor, kterých by byl schopen. Ona ta „pandemická literatura“ je spíše dokumentem doby, jakýmsi postřehem, poznámkou k realitě, ale přejme si, aby našim dětem byla nesrozumitelná.

Při jarní vlně mnohá divadla s nadšením vymýšlela různé on-line přenosy, živé streamy scénických čtení a podobně, teď cítím z tuzemské divadelní scény únavu. Pocity, že takové náhražky prostě nemají smysl. Jak to vnímáte vy?

Některé divadelní žánry jsou pro kameru vhodné. Koneckonců existuje žánr „záznam divadelní inscenace“, který se zpravidla pořizoval tak, že herci hráli jednou či dvakrát jen pro kamery bez publika. A pak se pořídila ještě jedna verze s diváky a sestříhal se z toho dohromady jeden záznam, který byl v rámci možností věrným přenosem nejen toho, co se na jevišti děje, ale o čem se tam také hraje. Ale hrát do webové kamery nemá smysl. Činohra v notebooku vypadá nudně, úporně. Nevím, kdo by na to vydržel koukat. Něco si s on-line světem rozumí, něco ne.

Můžete uvést nějaký příklad?

My se teď snažíme využít čas i zmíněné technologie k tomu vytvářet něco navíc k chystaným inscenacím, například k dlouho plánované dramatizaci Nanebevstoupení Lojzy Lapáčka, která se velmi dotýká ostravské historie a minulosti. Pokud zjistíme, že hrát nebudeme delší dobu, pustíme se do přípravy inscenace tak, aby už v jádru byla koncipovaná i pro živé vysílání. Tedy něčeho, co se může odehrávat všude, od hereckých šaten přes divadelní chodby až po jeviště a hlediště.

V pátek 18. prosince jsme si připomněli už deváté výročí úmrtí Václava Havla. Když Covid-19 zrovna není v plné zbroji, hraje činohra jeho drama Odcházení, a to ve vaší režii. Stačil jste si v těchto dnech připomenout Havla i nějak jinak než jen pracovně, neboť text Odcházení vám asi pořád běží hlavou?

Na řeči o tom, že nám Evropská unie užírá z naší identity, Havel reagoval v tom duchu, že naši identitu si devastujeme zcela bezpečně sami. A to tím, že hovoříme stále horší češtinou či jak necitlivě se chováme k naší krajině a k zemi, v níž žijeme. Vím, že byl nepřítelem myšlenky asanací tradičního, věkem ověřeného osídlení a nahrazování starého a funkčního moderním, nebo spíše módním. Rozhořčeně sledoval i obrovský boom výstavby stovek obrovských překladových hal na hospodářské půdě kolem velkých měst.

I v závěru Odcházení se Klein lopachinovsky chlubí tím, že nevýdělečný sad bude pokácen a vyroste místo něj multifunkční centrum. V podání Vladimíra Poláka nikomu v hledišti neunikne, že oním obludným monstrem, které v noci triumfálně mění barvy, míníme Novou Karolinu. V minulých dnech vjely bagry do mé oblíbené Staročeské pivnice u Divadla loutek, na jaře se drápy těch samých strašidel zahryznou do budovy Cooltouru. Kleinova slova o zacházení s tím, co jsme podědili, mi pak okamžitě znějí v hlavě. Havel nemusí mít výročí narozenin ani úmrtí k tomu, abych ustrnul ve vzpomínce na něj. Jeho myšlenky jsou navždy součástí mého kritického uvažování. O divadle, o hospodě, o něm samotném. (Poznámka redakce: Klein je bezskrupulózní politik, Lopuchin postava z Čechovova Višňového sadu, s níž v Odházení pracuje i Havel).

Jak ale Havlovy myšlenky vnímá Ostrava? Mimochodem, z jedné čtvrtiny byl sám Ostravákem (Ostravakem), což se pořád moc neví. Havlův pradědeček Čeněk Vavrečka dokonce už v druhé polovině 19. století založil v hornické kolonii na Hranečníku vůbec první čtenářský spolek.

No… on je Havel a Havel. Jeden Havel je dramatik, státník, filosof a normální chlap, co pil pivo, hulil jednu od druhé a jezdil rychle autem. V rovině polemiky nad konkrétními postoji a činy se nedá říct, že by byl v Ostravě vítán či zatracován. Na to je potřeba jej trochu znát, nebo alespoň vůle jej poznat, proto je tento Havel v Ostravě spíše povědomý, možná neznámý.

A ten druhý Havel?

To je jakýsi Havel obecný, který může za vše špatné, co se tu za posledních třicet let stalo, jehož největším proviněním je, že nejsme ani v blahobytu šťastní. Pánové z KGB dobře věděli, a stále vědí, že třicet let po odevzdání moci nad Čechy budou dobré vzory převráceny ve špatné zkušenosti. A že každá revoluce požere své vlastní děti. Tak jako padaly k zemi sochy Masaryka, je Havel dnes na ošklivci dějin. Názory na něj jsou čím dál vyhrocenější. Někteří jej adorují, někteří jeho jméno užívají jako nadávku. Druhý díl Odcházení, tedy svět po Riegrovi, svět konzumního nadbytku a adorovaného sráčství právě žijeme. A pokud první díl byl adaptací Višňového sadu, pak druhý díl polemizuje s Nesmrtelností Milana Kundery. A také s myšlenkou, že nemáme kontrolu nad tím, jak budeme vnímáni po smrti. A že nás nepřežijí naše činy, nýbrž to, co se o nás říká. Ale to je na jiný rozhovor.

Zmínil jste právě hlavního hrdinu Odcházení kancléře Riegera. V závěru hry se odvolaný Rieger chytá stébla a uvažuje, že by mohl dělat alespoň poradce. Anebo poradce nějakého jiného poradce. Přijde mi to aktuální, vždyť denně vidíme, kolik poradců a poradců poradců se pohybuje kolem vlády, ministerstva zdravotnictví i jinde na strategických místech, z nichž se vede boj s koronavirem. Ani tolik poradců však nezabránilo, že jsme nyní jednou z nepostiženějších zemí světa i v počtu obětí na počet obyvatel. Jak se na poradce poradců díváte vy, je to jen český fenomén?

Poradci poradců jsou výborný způsob, jak se zbavit osobní odpovědnosti. Do dokonalosti to dotáhl svého času pražský magistrát. Radní pro kulturu přeci nemůže sám posuzovat kvalitu grantových žádostí a jejich předkladatelů, má tedy externí, nezávislou komisi, která vše odborně oddiskutuje, oboduje a přerozdělí peníze nás všech. Vtip je v tom, že složení této komise je tajné, prý aby na jednotlivé členy nebyl činěn korupční nátlak. Je to taková putinovsko trumpovská transparentnost: „Za těmito dveřmi sedí deset odborníků. Co řeknou, udělám. Jména vám neřeknu. Ale já jim věřím. A vy věřte mně.“

Teď jste připomněl kauzu, když pražský magistrát díky poradcům poradců zlikvidoval Divadlo Komedie, kterému jste jeden čas i řediteloval. A co ti poradci poradců, kteří řeší pandemii?

Covidová situace ukázala, v jakém stavu je náš státní aparát. Jak rychle je schopen seskládat relevantní data, třeba počty nemocných a primárně zdravotně či ekonomicky ohrožených lidí. Jak rychle je náš stát schopen reagovat na urgentní průšvihy. Není to věcí jen několika osob v politickém vedení, stát jsme my. Státní úředníci, kteří jsou tělem i duchem tohoto státu (nikoliv země, ale státu) jsou ti samí Češi jako já a vy, i jako čtenáři tohoto rozhovoru.

Každý, kdo se v práci houpe na židli, nemá nárok si stěžovat na jiné, třebas i státní zaměstnance. Stát je, koneckonců, nejlepší zaměstnavatel: jen tak nezkrachuje, zaměstnává celé generace Čechů, málokdy propouští a nabízí tisíce pracovních míst, bez kterých by se obešel. Přesně to řekl pan Vystrčil: „Je potřeba odtučnit stát.“ Asistent asistenta je běžná věc a nemůžeme se proto divit, že když v takovém systému strhnete volant do strany, začne se celý ten kolos pomalu otáčet až za dva nebo tři měsíce.

Pak ale nastává chaos. Kterým poradcům z řad odborné veřejnosti jste věřil po příchodu podzimní vlny? Našli se dokonce i lékaři, kteří se veřejnosti snažili vážně radit, že třeba rouška není tou nejzásadnější prevencí.

Já ty odborné komentáře umím brát s rezervou, je to ale otázka spíše na etiku zpravodajství. O čem a jakým způsobem chceme informovat. A s tím je spojená otázka svobody slova. Jak řekl komik Sasha Baron Cohen: „Facebook je nástroj nejmasivnější propagandy v dějinách. Kdyby existoval ve třicátých letech, nechal by Hitlera propagovat myšlenku konečného řešení a hájil by se svobodou slova.“ Já sociální sítě zatratil a smazal. A žádní odborníci z jakéhokoliv názorového spektra na mě nemůžou

Odcházení, to je nejen název Havlovy hry, ale i symbolické slovo pro dnešní dobu. Všichni si přejeme, aby nemoc Covid-19 zase přešla do fáze odcházení. Společně s manželkou a herečkou Kristýnou Leichtovou jste covid sami prodělali, jaký měla nemoc průběh a co vám tahle zkušenost dala?

Covid jsme měli, nebylo to příjemné, i když jsme čtyři dny „trpěli“ lehčím průběhem. Každé dvě hodiny se střídají bolesti zad se zimnicí, ta zas s příšernou bolestí hlavy, na čas přijdete o čich a chuť, jste velmi unavení, krátí se dech. Díky těm příznakům jsme snad na čas imunní a nebojíme se tolik navštívit naše rodiny. Ale imunita není navždy, čísla kolem stále rostou, i když jsou to podle mě velmi abstraktní čísla, protože vycházejí z toho, jak se lidé vzájemné trasují, což je v té rovnici zcela zásadní proměnná, která spočívá na libovůli lidí mluvit pravdu.

Takže nelhat hygieně. Co ještě můžeme dělat, aby infekce opravdu zahájila další etapu odcházení?

Hodně lidí si myslí, že pandemie skončí spolu s nouzovým stavem. To je omyl. Už jsme to jednou zažili. Konec vládního nařízení neznamená, že zmizí bacil. Na jedné straně je fakt, že dlouhodobé přiškrcení ekonomiky ničí firmy, kariéry, znehodnocuje majetky i cenu práce, na druhé straně je druhý fakt, že čím více se lidé budou stýkat, tím více jich bude nemocných. A sice to drtivá většina asi prožije jako já, ale taky je třeba vědět, že těch ohrožených čili starších, astmatiků, kardiaků, cukrovkářů atakdále je u nás v součtu přes tři miliony. A to je téměř každý třetí z nás. A to už je sakra pádný důvod k nějakému kolektivnímu altruismu.

V tomto smyslu je mi hrozně líto každého, koho si covid vezme „tam nahoru“. A protože 92 procent z více než deseti tisíc českých obětí tvoří lidé nad 65 let, tvrdím, že s jejich předčasnými odchody ztrácíme nebezpečně rychle i paměť národa. Vím o veteránech druhé světové války i o chartistech, které už covid zabil. Vraťme se do divadla, kde je vládou doporučený „home office“ asi nesmyslem. Jak teď vypadá pracovní režim činoherců?

Máme připravený hrací plán, který v upravené míře odehrajeme v režimu neveřejných generálek. Každý měsíc si tak přehrajeme celý repertoár. Udržujeme se v nějaké profesionální kondici jako jednotlivci i soubor, ale věříme, že až bude potřeba jít hrát, nebudeme potřebovat extra čas na oprášení všech titulů. Budou v dobré kondici. A od ledna se opět vracíme ke zkoušení titulů Laterna a Revizor, kterým stále dlužíme premiéru.

Jsem spíše skeptik, ředitel divadla Jiří Nekvasil je zřejmě optimista. Podzimní sezonu nazval „RestaArtem“, a když se podívám na divadelní webovky, počítá se nyní s tím, že v únoru již budete zase hrát, což třeba divadelní server i-Divadlo.cz vylučuje. Jak to máte vy?

Naše divadlo reaguje na stanovisko vlády, která neřekla, že v únoru se nebude smět hrát. I když se to jeví jako velmi nepravděpodobné. My tím říkáme, že jsme připraveni. Ale to plánování stylem jeden měsíc plný plyn a další měsíc plná brzda je vyčerpávající. Zjevně se blíží moment, kdy bude potřeba nad zbytkem sezony vynést jasný ortel.

A ještě jinak, má dnes vůbec hodnotu nějaký dramaturgický plán? Říkal jste na jaře, že ten původní pro sezonu 2020/2021 musel být rozcupován, jak se tedy nyní nakládá s „cáry“ toho rozcupovaného plánu?

Na dramaturgii pracujeme průběžně, máme výhled několika sezon, určuje nám směr, kudy jít, a naznačuje i průběžné cíle, které bychom měli zdolat. Ale změna stavu světa si žádá i změnu přístupu, proto jsme začali plánovat nanovo. Osobně se v úvahách o dalším směřování činohry snažím osvobodit od všech extrémních okrajů dramaturgie v tom smyslu, aby se nám na repertoáru potkávaly zaručené „řachandy“ vedle těžce intelektuálních divadelních laboratoří.

Pomýšlíte na něco speciálního na začátek jarní sezony, která začne dejme tomu v dubnu? Myslím tím podobný počin, jakým byl letos v září projekt Muž, který sázel stromy?

Muž, který sázel stromy byla jednorázová záležitost, fungovala ve svém čase a místě, nebylo by asi dobré s ní pracovat repertoárově. Zahájení olympiády se také nereprízuje. Ale ten koncept tématu sezony divadla mě samozřejmě láká, protože i práce na „stromech“ byla napříč soubory velmi přínosná. A je to pro mě zážitek na celý život. Až dojde k plánování nové sezony, uvidíme, na čem se shodneme.

Poslední otázku s dovolením opět opřu o Havla, v Odcházení zazní tato jeho scénická poznámka: „Prázdnou scénu mám také rád. Otázka je, jak dlouho může být prázdná.“ Jeviště na scénách Národního divadla moravskoslezského jsou letos opravdu příliš dlouho prázdná, jak to coby divadelník tělem i duší vnitřně snášíte?

Technicky vzato, na jevištích se stále leccos děje, jak už jsme o tom mluvili. Ale hrůza je to prázdné hlediště! A velmi tísnivé jsou i myšlenky na to, co přijde pak. Každá krize se dá přesně pojmenovat až ve chvíli, kdy skončí. A to na základě toho, co nás stála. Jak správně upozornil ředitel Národního divadla Jan Burian, podíl kultury na HDP je vyšší než například podíl potravinářství nebo chemického průmyslu. A myslím, že to není dáno a priori výší státní podpory, ale spíše diváckého zájmu. Ale je otázkou, kde se v hodnotovém žebříčku společnosti objeví divadlo po této krizi.

Bez vánoční tečky by to nešlo, tak přece ještě otázka. Divadla bez diváků, půlnoční mše jen pro vyvolené, zhasnuté ostravské hospody bez herců, kteří si nemohou u piva vyměňovat dárečky. Všechno je šejdrem a naruby, nějaké vánoční jistoty ale určitě zůstávají. Jaké jsou ty vaše?

Vánoční jistoty jsou souborem automatických pohybů, které se rok co rok opakují. Znamená to motorizované transfery z jednoho konce země na druhý, strom, salát, ryba, dárky, a především rodina. Jsou to svátky všeho, jen tedy ne klidu. Ale je důležité udělat radost svým rodičům a dětem. Oběma skupinám to dlužíme.