Pod rukama listujeme sněhovými vločkami, píše Ondřej Hložek ve vánoční Chvilce poezie

Brání se ale představě, že by si jeho nový cyklus s názvem Země svaté Hedviky čtenáři vykládali jako nějakou cílenou podporu slezské mytologie. „Na tomhle mýtu jsem se nikdy nechtěl podílet, abych nebyl za mýtotvorce,“ říká. Přesto Slezsko miluje, a to v celé jeho šíři i dějinném významu, od Těšína a Opavy v Horním Slezsku až po Vratislav a Bytom v Dolním Slezsku.

„Rád bych přiznal, že poutnictví po tomto kraji ve mě vyvolala až touha ze Slezska odejít. A také studium básní Víta Slívy,“ vypráví Hložek. Z obsáhlého rukopisu jsme vybrali úvodní prolog a dvanáct dalších básní.

PROLOG

Ty, větře Šípe zakulacený
Ostne co čekáš na oběť
To nebe nahrnuté k tobě
s krahulci bodců,
jež dávají pít
z jezera zimostrázu

*

„Měl jsem v úmyslu pokračovat v básních, krátkých zápiscích, podobně jako ve svém Půlnočním deníku. Proto jsem navazoval i v tématice opavské čili německé, kde jsem si vzal za symbol to, co opavští Němci ze všech symbolů mají nejvíce na očích. Svou světici ve Slezsku, patronku němectví,“ vysvětluje opavský básník Ondřej Hložek, proč se zaobírá Hedvikou Slezskou, Němci jí říkají Hedwig von Schlesien.

Svatá Hedvika (1174-1243) je zemskou patronkou Slezska i národní světicí polskou. Patronkou Berlína, měst Zhořelec, Vratislavi, Třebnice i Krakova a Ostravsko-opavského biskupství, kde ji v nadživotní velikosti vypodobnil sochař Marius Kotrba. Bdí nad exulanty a snoubenci, je považována za ochránkyni němectví ve Slezsku i za pomocnici nejchudších a opuštěných.

Kongregace sester svaté Hedviky vznikla v roce 1859 v tehdy pruské Vratislavi, aby v dobách zdivočelých počátků kapitalismu pečovala o rodiny zužované alkoholismem, prostitucí, bezdomovectvím či jiným typem bídy průmyslového velkoměsta. Řád byl po roce 1989 znova obnoven i v Československu a jeho sestry se oblékají do černého řeholního oděvu. A znova pomáhají nejbídnějším.

Hedviko Slezská,
vískej vlasy ženám
v černých pláštích
Poslouchej
Lístky jasu, tak jde smrt
Je oblá a bojí se,
že dokročíš ještě rána
Okny, Hedvičko milá,
těmi se odchází,
až spřežení pootočí
veřejemi

*

Trpěly pod nacistickou perzekucí, přesto byla po druhé světové válce většina sester odsunuta. Řeholnice, které mohly v Československu zůstat, skončily za komunismu v internaci anebo rovnou ve vězení. „To téma odchodů po válce ve mě stále rezonuje, tak jsem ještě doufal, že se ještě znova objeví v mých básních,“ říká Hložek.

Pod rukama
listujeme sněhovými vločkami
Rozplašení do čtyř stran
Něco nás zastaví
Plni námrazy
ucho u země
Peláší pes strach

*

„Chtěl jsem vytvořit soubor, který bude navazovat i na můj Slezský nonstop, jakousi postprocházku po kostelích a hospodách,“ vysvětluje autor. „A vzniklo z toho téma, které je rozvolněně svázáno se svatou Hedvikou a jejím synem Jindřichem II. Pobožným,

který zemřel v bitvě u Lehnice. Našli ho v hromadě zakrvácených těl jen podle toho, že měl jedenáct prstů na nohou.“

V křoví třísklý štít leží
z hrdla borůvčí krev
Červ už hloubá
že by sál
Všech prstů jedenácti se vzdal
pro slávu erbu
Tiše leží u Lehnice
lebka má
v stínu poštolek
Smrt nasadila palečnice
a ždímala, po morek

*

Mýtus Slezska. „Mám to podobné jako asi když básník Radek Fridrich popisuje ty své Čechy,“ přemítá Ondřej Hložek.

A z té rány
běžel bílý kůň
Anděl mu držel uzdu
Zastavil se a zaplul
do skrytu duše

*

Jeď na konec města
Pověz, co vidíš
Seno vysušené na smutek
a kostky věčnosti, hoď
Vidíš sebe
Žebravé slunce se líně
protáhne podél zdi
Kocour nese ticho
v soumraku toho žalu

*

Otisky do sněhu
Dva se vedou
lehčí těžšího podpírá
Kam vedly jejich kroky?
Směr chůze ukazoval
staré rány loňského putování
A přesto některá slova zůstala
nedopita

*

A ještě jedno Hložkovo vyznání: „Jsem jakýsi věřící poutník po své domovině. A z toho vychází tento soubor.“

Padá den
Něco si přej
Koncem sadu sýčkům
vzlyk trne
Laťkami listopadu advent zubatý
se divě hrne

*

Srdce jen tak
tak tiká
Hrkot strojku úzkost vhání
v surová ústa lidí
Přístavek opuštění dostaví,
kdo krev chce neprolíti
Na světě už vlastně nic není
než věčné rukou lomení

*

Potkal jsem ženu
Tvář mi zabalila do hedvábné plachetky
Stál jsem před ní nahý
snad bez strachu
když hrála v kostky o přízeň
a cáry těla
Čekal jsem v davu
a poprvé necouval

*

Svatá Hedvika se narodila kolem roku 1174 na hradě Andechsu v Bavorsku jako dcera hraběte Bertholda IV. a vychována byla v benediktinském klášteře v Kitzingenu. Provdala se za slezského vévodu Jindřicha I. Bradatého, s nímž měla čtyři syny a tři dcery. Podle legend vynikala láskou a dobročinností k chudým a nemocným a založila klášter v Třebnici, kde jistý čas vychovávala k víře i svatou Anežku Českou (byla i tetou svaté Alžběty Uherské). Po smrti manžela se věnovala charitě, zemřela v roce 1243 v Třebnici a její hrob je dodnes cílem slezských poutníků. A tato malá pouť Hložkovým rukopisem končí ve vánočním Betlémě.

*

Temnota ořechu
bere sítě pavoučí
Vítr škube po hladu
Strom se v loubí otočí
Své paže o zdi Třebnice
roztlouká

*

Nauč mě, máti
zaříkání proti tíze
Jak podivně ti padá hlava
u kamen chlapec listuje si v knize
Za oknem zima, těžce pichlavá

*

Kristova píseň tajemná
žalem i steny bičuje
Havran křikl do ledna
zimou býlí odkvetlé
Ticho až duše se skličuje
Otevře svůj chlév, náš Betlém