To podstatné v lidech, tedy dobré i špatné, se nemění. Jiné jsou jen kulisy, tvrdí Rostislav Honus z kapely Heblo

Heblo patří k dalším kapelám, kde nedávno proběhly personální změny. Můžeš na úvod našeho rozhovoru prozradit k této záležitosti více?

Relativně krátkou historii kapely, hrajeme totiž asi od roku 2015, provázejí průběžné změny v obsazení. To souvisí hlavně se mnou a s mým hledáním a posouváním se k tomu, abychom si dokázali stát za tím, co děláme. Nevyhnuly se nám ani klasické „ponorkové“ záležitosti ve vztazích. Poslední koncert jsme zahráli v srpnu a od té doby Heblo (ne)spokojeně spalo. Sám jsem se točil v kruzích úvah, jestli to celé má nějaký smysl, jestli „to“ nezbourat a nezačít znovu.

Nakonec jste vytrvali…

Podařilo se nám pak najít skvělého basáka se spoustou zkušeností, který má rád „najazzlou“ muziku. Pak přišel nouzový stav a kluci si prošli docela nepříjemnou zkušeností s Covidem. Věci se daly do pohybu až v první polovině prosince. Konečně se vrací ztracená energie a těšíme se na první zkoušky v novém složení. Ještě možná poznámka k těm personálním změnám.

Samozřejmě máš slovo…

Je to dost nepříjemné, když to rozhodnutí děláš a sděluješ. Nejsme profesionální kapela, kde by hráli muzikanti „na smlouvu“. Proto pak stojíš před rozhodnutím, jestli „obětovat“ vztahy, nebo se smířit s tím, jak to hraje, i když s tím nejsi spokojený. Těžko se to vyvažuje, děláš kompromisy a pak přijde chvíle, kdy už to dál takhle nechceš mít a máš dvě možnosti. Buď to zabalit, protože ztrácíš motivaci a radost, nebo se pokusit o změnu. Musím to zaklepat, ale zatím nás každá změna posunula dopředu. Mrzí mě, že se to negativně promítne do vztahů a chápu, že si takové věci lidé berou osobně. Takže sen a ideál? Hrát s lidmi, kteří muziku vnímají a cítí stejně a užívat si zároveň pohodu a atmosféru v kapele. Myslím si, že jsme na dobré cestě. No… Je to boj. (smích)

Ostravská kapela Heblo. (Foto: archiv kapely)

Každopádně ve vaší diskografii najdeme zatím jedno album Mezičasí, které jste vydali loni. Jak s odstupem času tuto desku vnímáš?

Natáčeli jsme jej v roce 2018 a opravdu není nic staršího než dva roky staré album. Přiznám se, že to raději moc neposlouchám, protože jsme se za ty dva roky hodně posunuli. Teď po bitvě vím, že bychom asi sto padesát sedm věcí udělali jinak. Hodně nás to naučilo. Skvělá zkušenost. Mezičasí prostě odráží naše možnosti a zkušenosti kapely v té době.

Jak moc je pro vás obtížné se motivovat k hraní? Vzhledem k tomu, že ve vaší biografii na serveru Bandzone uvádíte, že z plánů a nadějí zas už tolik nezbylo… Co vás tedy pohání?

V našem věku máme jednu obrovskou výhodu. Iluze našeho mládí o tom, jak se budeme živit muzikou a budeme slavní, jsou dávno pryč. Motivace? Radost z tvoření, radost z toho, když to šlape a hraje, pocit, že si za tím, co dělám, můžu stát, že se to taky někomu líbí… Muzikanti to znají – jsou chvíle, kdy se vše „poskládá“ a najednou cítíš, že kapela hraje jako celek, jako jeden živý organismus. Těžko se to popisuje, ale ten pocit má blízko ke slovu, kterým končí předchozí věta, vypustíš-li dvě písmena.

Zastavme se také u některých vašich skladeb, respektive jejich textů. V titulním songu si můžeme všimnout věty „Věřit sama sobě v podivné době…“ Jaký máte recept na to, abychom věřili každý sobě, když jednodušší cesta je nevěřit sám sobě, protože tak mám důvod nevěřit i ostatním. Navíc věřit sám sobě vyžaduje jistou disciplínu, což nám mnohdy chybí…

Tohle hřiště je vykolíkované celkem jasně, myslím. Na jedné straně najdeme bezbřehý egoismus, černobílé vidění světa a přesvědčení o jediné pravdě. Na druhé straně naprosté sebepodceňování a závislost na jiných lidech. Všichni se pohybujeme někde mezi tím. Myslím si, že pochybování rovná se poctivé žití či hledání. Problém je ale v tom, abychom se v pochybnostech nezacyklili, abychom v pravý čas udělali rozhodnutí a šli dál. A toho se bojíme.

Přesně tak…

Tak často neuděláme nic a nějak sami sebe ukecáme. Tohle je velké existenciální téma a vlastně je o tom celý úvod rozhovoru. O hledání, o rozhodnutích, která posouvají. Zdravím tímto kolegyni Lídu, která říká, že zážitek nemusí být pozitivní, hlavně když je silný. Každá zkušenost je dobrá. Jistota a snaha udržet nějaký status quo je jen iluze a pokus utéct před složitostí světa, který se neustále mění.

V úvodu skladby Paní Nejistota se zpívá: „Odpovědi, které chybí…“ Které jsou to tedy odpovědi, jež v současnosti chybí? A nejsou mnohdy důležitější otázky, které těm odpovědím předcházejí? Ostatně i Albert Einstein tvrdil, že nejdůležitější je nepřestat se ptát…

Každý jsme svým vlastním projektem. I přesto, že spoustu věcí nemůžeme ovlivnit. Existenciální pravdy jsou trochu kruté, ale dávají taky naději a víru, že jsme to my, kdo může… K těm pravdám… Nikdo se nás neptal, kdy a komu se chceme narodit, nikdo se nás nebude ptát, kdy a jak odejdeme. Zoufale hledáme smysl života, který sám o sobě možná žádný smysl nemá. A i když milujeme a jsme milování, na rozhodování a vlastní život jsme beznadějně sami. Stand-up komik Jiří Charvát říká, že jestli nás někdo miluje, tak to dělá hlavně proto, že to dělá dobře jemu. (smích)

Pokud víme, jak funguje náš mozek a jak na nás samotné působí různé chemikálie v našem těle, jako například dopamin, oxytocin a podobně, tak Jiří Charvát má pravdu. Ať se to mnohým nemusí líbit…

Na druhé straně jsou to vlastně dobré zprávy. My jsme tvůrci. My můžeme věci ovlivnit, i když nám osud naděluje hodně rozdílné startovací úrovně a výzvy. A možná ještě jedna myšlenka od Viktora Frankla: „Není to člověk, kdo má klást životu otázky. To život klade otázky nám a smyslem života je nacházet smysluplné odpovědi.“ Takže ano – nepřestávat se ptát, hledat, pochybovat, nacházet a ztrácet. O tom to je. (smích)

Další z vašich písní je Kouzlo, kde najdeme tento inspirující postřeh: „Když hledáš kouzlo, stačí jen být…“ Proč tedy mnozí upřednostňují mít než být a neuvědomují si, že opravdu stačí jen být a mnohdy se ženeme za něčím, co nám z dlouhodobého hlediska nic přínosného nepřinese?

Úvaha by byla dlouhá, složitá a hlavně by v ní chyběla odpověď a návod, který lidé hledají. Řekněte mi, jak mám žít… Jsem rád, že sis těchto maličkostí v textech všiml, protože do nich promítám nějaký názor, poznání, zkušenost. Týká se to věcí, nad kterými lidé občas přemýšlejí. To ovšem neznamená, že takto umím žít.

Jasně, rozumím. Ono je vždy složitější dělat správné věci či správná rozhodnutí než mluvit o tom, co je správné…

Za sebe můžu říct, že tolik nelpím na mít a mohou za to silné okamžiky a zkušenosti, které jsem nasbíral. Proto ta radost z tvoření a synergie v kapele ve chvílích, kdy si to sedne. Proto to dělám. Amatérskou muziku v žánru, který opravdu nepatří k mainstreamu, nemůžete dělat pro mít. Děláme to pro uspokojení, seberealizaci, sebevyjádření, radost z hraní. Ale určitě jsme rádi, když nám příznivci pohladí ego tím, že tleskají, chtějí CD s podpisy, že chodí na koncerty a líbí se jim, co děláme. Jinak je to čistě ztrátový podnik. (smích)

Ve skladbě Rodič se zabýváte také otázkou rodičovství, přičemž téma rodiny je v současnosti mnohdy přehlíženo. Jakoby to měla být nějaká samozřejmost. Mnohdy nám totiž stačí, že máme děti, ale v zásadě nejsme otec či matka… Proč jste se rozhodli věnovat tomuto tématu?

Ta písnička vznikla jednoho večera, kdy jsme si doma kolektivně lezli na nervy a ječivý soprán se rozléhal bytem… Nevím, jestli zažíváme krizi rodiny, manželství, tradičních hodnot. V jistém slova smyslu ano, ale myslím si, že se jen kyvadlo nálad a názorů a potřeb vychýlilo do maximálního bodu (vlevo) a zase se bude vracet. Podle mě je to ve skutečnosti jednoduché. Když dojde na lámání chleba a člověk umírá, vážně onemocní nebo přijde o někoho blízkého, tak se vesměs vrací k základním hodnotám. Je dobré se k nim vracet dříve a „dobrovolně“, aniž by nás osud musel takto probouzet. Doporučuji knihu Pohled do slunce od existencionálního psychologa a spisovatele Irvina D. Yaloma. To podstatné v lidech, tedy dobré i špatné, se nemění. Mění se jen kulisy.

Tak, či onak ve vašich písních má nezastupitelné místo také určitý nadhled. Je ten nadhled poháněn spíše nějakou životní zahořklostí, nebo naopak životním optimismem a elánem?

Ten nadhled je poháněn životní zahořklostí, životním optimismem a elánem. (smích) A hlavně zkušenostmi a zážitky, které nebyly vždy úplně pozitivní, ale byly silné.

Hodláte v budoucnu, co se týká nových písní, spíše experimentovat, nebo si chcete raději udržet váš charakteristický sound?

Tím se obloukem vracíme na začátek. Charakteristický sound je právě to, co bych chtěl změnit. Nebude to úplně revoluce, ale rád bych, abychom dělali něco, čemu říkám inteligentní muzika. Zatím jsme setrvávali ve fázi, o které zpívají J.A.R.: „Mlátěj to funky a je to moc hurá…“ Nás se zatím týkalo víc to hurá než to funky, ale zlepšuje se to. Představuji si Heblo jako kapelu, která si uchová folkové kořeny, ale bude znít trochu více jazzově, přičemž „to ještě půjde poslouchat“.

Podle ostravsko-českého slovníku znamená heblo výraz neurčitý pro věc neurčitou. Jak je tedy možné popsat a charakterizovat něco neurčitého?

Tady bych použil úryvek z knihy Tao Te Ťing od Lao-c´ v překladu Berty Krebsové.

Tao, které lze postihnout slovy,
není věčné a neměnné tao;
jméno, které lze pojmenovat,
není věčné a neměnné jméno.

Takže Heblo je takové ostravské tao. Howg.

Jaké jsou plány skupiny Heblo pro příští rok?

Užívat si muziku v novém složení. Udělat nové písničky s novým soundem. Překopat repertoár a část upravit. Průběžně natáčet a připravovat další CD. Mít živý koncert. To je taková akce, jak jsou na ní fyzicky přítomni lidi. Pamatuje si to ještě někdo?