Tomáš Vůjtek opustil historická témata, jeho drama Ubohý večer má bernhardovský půdorys

Nepropadli se někam do horoucích pekel, ani v režimu home office nezapíjejí žal z letošní zkažené divadelní sezony. Soubor Komorní scény Aréna „hraje“ dál i v nouzovém režimu a každý měsíc daruje divákům jedno poctivě připravené scénické on-line čtení. Gratis, zatímco vstupenka do Arény přijde na 260 korun.

V listopadu to bylo emotivní čtení aktuálního dramatu s výmluvným názvem: Uražení. Bělo(R)usko.  Jde o expresivní koláž Andreje Kurejčika, kterou lze považovat i za jakýsi „úvod do běloruské totality“. Hru veskrze potřebnou pro široké publikum, neboť Bělorusko je pro našince země hodně vzdálená, byť kilometráž na Google Maps ukazuje úplně něco jiného. Z jeviště Arény je to do Běloruska pouhých 528 kilometrů a šest hodin jízdy. Stejně dlouho trvá cesta do Chebu, kam je to z Ostravy dokonce 569 kilometrů.

Uražení. Bělo(R)usko, toť počin, který v jinak mlčící Ostravě stojí za velký potlesk. Bohužel, solidarita s trpícími se omezila jen na divadlo, zatímco třeba na brněnské radnici zavlála historická běloruská vlajka, aby připomínala zatčené, zastřelené a uvězněné běloruské demonstranty. Na té ostravské bíločervená zástava neplápolá, a to jsme k běloruské hranice o 170 kilometrů blíže než Brňáci.

V Komorní scéně Aréna se vždycky hrálo divadlo, které hlásalo, že když nepoznáme omyly vlastní historie, budeme je znova opakovat. Na vlastní kůži a opět bolestně. V tomto směru nejvíce rezonoval především triptych Tomáše Vůjtka, který se dočkal i celonárodních poct. S naději i bez ní. Slyšení. Smíření. Publiku se tahle trilogie zaryla pod kůži jako nemilosrdné vyprávění o bílých místech v dějinách, která dosud není vůle kolorovat. Anebo jen opatrně. Vůjtek třeba v ironicky nazvaném Smíření ukázal nemožnost poválečného dialogu mezi ostravskými Čechy a Němci. I neschopnost si nasypat popel za odsun či alespoň umístit pamětní desku na hrob povražděných Němců v sadu Milady Horákové.

Také aktuálně on-line inscenované drama Ubohý večer s podtitulem Birgita už zase zpívá zkoumá nemožnost dialogu. Ovšem toho rodinného, případně sousedského. Vůjtek touto hrou učinil revoluci ve vlastní bibliografii, protože k dosavadním špílům, které sepsal formou historických koláží či temných kabaretů, přidal opravdové autorské drama.

A tak zatímco poslední realizovanou hru Po sametu aneb Tahle země není pro blbý napsal jako férii poskládanou vesměs ze skutečných výroků českých politiků, nyní už Vůjtek nechce dělat jen šikovného „střihače“. A pokusil se stvořit scénář, který se obejde bez berliček z dobového tisku, citací z archivních pramenů či vzpomínek pamětníků.

Vůjtek tak po dlouhé době promlouvá výhradně sám za sebe, přitom ale v souladu s typickou poetikou Komorní scény Aréna, která v minulých sezonách nastudovala třeba vynikající opus Ladislava Klímy (Lidská tragikomedie) či podobně existenciální drama rakouského divadelního génia Thomase Bernharda (Divadelník). Už název Ubohý život má blízko k oběma dramatikům, ke Klímovi se Vůjtek hlásí i stylisticky či  archaickými jazykovými obraty, zatímco Bernhardovo dílo ctí jako filozofickou matérii.

Vůjtkova hra nás zavádí do činžovního domu, v němž se podobně jako v Bernhardových hrách zjevuje marasmus života v úplné nahotě. Matka Elvíra (Alena Sasínová Polarczyk) je neschopna trvalejšího partnerského vztahu a vede zmatený dialog s ještě zmatenějšími dětmi. Syn (Michal Čapka) je svébytný domácí myslitel a „lišnij čelavěk“ na hraně šílenství, dcera Gabriela (Zuzana Truplová) je sice pragmatičtější, ovšem vlastně podobně zoufalá. Stejně jakou sousedé Marešovi (Vojtěch Lipina, Marek Cisovský a Josef Kaluža).

Bylo to jen on-line scénické čtení, takže hodnotit herecké výkony je protimluv. A stejně nefér je předvídat, jak bude Vůjtkova hra přijata na skutečném jevišti. Autorovi je však třeba pogratulovat za odvahu, s níž dal vale dosavadním způsobům tvorby. Ten už totiž někdy hraničil s „vykrádáním sebe sama“, v tomto smyslu se třeba příliš nepovedla hra o česko-německém soužití pro Slezské divadlo v Opavě pod názvem 290 kilometrů.

Nový styl přitom Vůjtkovi skvěle sedí, potřeboval se zřejmě osvobodit od svazujících dějinných traumat. Není sice jisté, jak v důsledku dosti náročný text nakonec ohodnotí samotní diváci přímo v hledišti Arény, Vůjtek ale může zůstat klidný. Podařilo se mu navázat dialog s Bernhardem i Klímou, což je určitě víc než jen bouřlivý potlesk při děkovačce.

*

Dovětek autora tohoto textu, který není divadelním recenzentem, jen byl z pozice básníka nadšen z pátečního počinu. Jak je patrno z připomínek na Facebooku, Vůjtkova hra Ubohý večer není žhavou novinkou, nýbrž jednou z autorových raných her, kterou ale zatím žádné profesionální ostravské divadlo neuvedlo. Komorní scéna Aréna tento údaj rovněž nikde předem neavizovala.

Co z toho vyplývá? Možná Tomáš Vůjtek neměl po Ubohém večeru tak radikálně uhnout ke svým historickým kolážím a občas dále psát i čistokrevné autorské divadlo. Zároveň je ale pochopitelné, že napřed si musel vydobýt ostruhy úspěšnými freskami z novodobé české historie, aby divadlo vzalo i jeho náročný existenciálně experimentální text Ubohý večer. Tož Tomáši, doufám, že máš v šuplíku ještě několik podobně silných špílů. A speciální omluva každému, koho moje nedbalá práce se soupisem Vůjtkova díla uvedla v omyl. Sorry. Ivan Motýl.  

*

Tomáš Vůjtek: Ubohý večer aneb Birgita už zase zpívá. Režie Ivan Krejčí. Scéna a kostýmy: Milan David a Martin Šimek. Režie streamu: Monika Horsáková. Hrají: Alena Sasínová Polarczyk, Michal Čapka, Zuzana Truplová, Vojtěch Lipina, Josef Kaluža, Marek Cisovský, Petra Kocmanová, Tereza Cisovská a Vlastimil Burda. Kamera: Petr Juračka, Vít Kanyza a Petr Gavel.

Živý přenos zajišťoval Ústav filmové, televizní a rozhlasové tvorby Slezské univerzity v režii Moniky Horsákové. Odkazy na streamy:
Uražení. Bělo(R)usko
Ubohý večer