Videoklip Ostravak není úplně běžný počin, který lze v tuzemsku vidět, tvrdí Radek Ogurčák z kapely Tři Vykřičníky

V úterý jste uveřejnili klip k písni Ostravak… Co byste k tomuto klipu na úvod řekli?

Klip jsme plánovali už v květnu tohoto roku, jelikož jsme nahrávali EP Ostravak. Zrovna probíhala první vlna Covid-19 a EP bylo hotové. Seděli jsme s kapelou ve studiu a přemýšleli, na jakou píseň klip uděláme, a o čem bude. Shodli jsme se na písni Ostravak. Původní nápad byl takový, že si v klipu zahrají osobnosti, které se v Ostravě narodily nebo které jsou s ní spjaty. Měly v klipu jen zpívat a tím vyjádřit to, že jsou hrdí Ostravané. Náš plán v dobrém slova smyslu zhatil Jan Rušaj.

Jak tomu máme rozumět?

Oslovili jsme ho, jestli by se ujal role scénáristy a režiséra. Asi za týden za námi přišel se scénářem, který jsme asi nikdo nečekali. Jediné, co v něm bylo zachováno z našeho nápadu, bylo to, že v klipu budou osobnosti z Ostravska. (smích) Nakonec jsme se rozhodli jít do toho s Honzou a klip jsme natočili. Myslím si, že videoklip Ostravak není úplně běžný počin, který lze v tuzemsku vidět. Když jsem poprvé viděl sestříhané záběry v celku, doslova jsem žasnul nad tím, kolik věcí je skrytě řečeno a jak dokázal Honza klip s textem písně spojit dohromady. Určitě se najdou lidé, kterým klip nic neřekne, ale pokud se zaměří na všechny detaily a trošku si zahrají na detektivy, měl by jim klip ve spojení s textem dávat smysl.

Můžete prozradit nějakou zajímavou historku z natáčení, na kterou si v budoucnu vždycky vzpomenete? 

Zajímavých momentů byla určitě spousta. Hlavní objekt, který rozesmával celý štáb, byla ondatra. Představte si, že se v tom kostýmu za den vystřídalo asi pět lidí, kteří museli konat náročnější pohyby. Například parkourista nebo breakdancer se v kostýmu hodně zapotili, takže jsme po každé scéně museli sušit hlavu ondatry. Za zmínku určitě stojí i natáčení v Dolních Vítkovicích. Já osobně si vždycky vzpomenu na věž Bolt Tower, protože opravdu nemám rád výšky. Byla výzva stát tři hodiny na nejvyšším geografickém bodě Ostravy.

Ve videoklipu účinkuje spoustu zajímavých osobností z kulturní oblasti, jako například Jaromír Nohavica, Martin Chodúr, Zdeněk Chlopčík, Boris Urbánek, Jiří Sedláček, Michal Sedláček, Lada Bělašková, ale také fotbalista Martin Lukeš a další. Má tento výběr i nějaký sociologický podtext, jakože jste chtěli propojit svět hudby a divadla, respektive svět kultury se sportem? V současnosti tomu totiž mnohdy bývá tak, že na svět nahlížíme jen z našeho úhlu pohledu a nerespektujeme úhel pohledu někoho dalšího… A klidně se může jednat o blízká odvětví, jako třeba hudba a divadlo… 

Hned na začátku odpovědi musím zmínit, že bohužel ne všechny osobnosti, které jsme požádali o účinkování, se v klipu objevily. Většinou odmítly z časových důvodů. Když jsme osobnosti vybírali, chtěli jsme ukázat, že v Ostravě máme spoustu talentovaných lidí v různých odvětvích. Vybírali jsme podle svých osobních sympatií. Já jako milovník divadla jsem navrhl Jiřího Sedláčka, protože ho považuji za jednoho z nejlepší herců v Ostravě. Ke Zdeňkovi Chlopčíkovi jsme skoro všichni z kapely chodili do tanečních, takže to pro nás byla taková srdeční záležitost. Martin Lukeš je podle mého jeden z největších srdcařů, kteří kdy v Baníku hráli. Určitě jsme chtěli, aby obory, ve kterých osobnosti vynikají, byly různorodé, ale o propojení světů kultury a sportu jsme asi neuvažovali.

Kde hledat kořeny písně Ostravak? Měli jste dlouhodobě v plánu napsat píseň vztahující se k Ostravě, nebo to prostě vyplynulo z momentální situace či nějaké náhodné myšlenky?

Je pravda, že píseň Ostravak byla napsána asi před čtyřmi lety. Vždycky jsem chtěl napsat skladbu o Ostravě. Musím se přiznat, že jich vzniklo celkem dost, ale žádná mě nikdy neoslovila natolik, abychom ji začali s kapelou cvičit. Ostravak byl jiný. Cítil jsem z té písně povzdech, možná i naštvání, člověka, který žije v Ostravě a už ho přestalo bavit poslouchat, co si o jeho městě myslí ostatní. Vždyť Ostrava už dávno není město plné smogu a lidí, kteří se válí v ulicích opilí. Posluchač by tu skladbu neměl v některých částech písně vnímat jako interpretaci Ostravana, ale právě člověka, který si o našem kraji pořád myslí své.

Dá se předpokládat, že jste v rámci textu k této písni pracovali také s dalšími prvky, které se nakonec do finální verze nedostaly. Které to byly a proč jste nakonec upřednostnili ty, to znamená například synci, odkazy na Prahu, černá ďura, krátký zobák, velký panák, půllitr rumu a podobně, které v textu jsou?

Takto nad textem asi neuvažuji. Těmi prvky jsem chtěl charakterizovat pohled člověka například žijícího v Praze na nás Ostravany. Ostravan by o sobě asi nikdy neřekl, že má krátký zobák. Černá ďura v zemi má třeba dva významy. První možností je důl, který je vykopán v zemi, a druhou možností je černá ďura ve smyslu města Ostravy, které je v naší zemi České republice. Pokud bylo více prvků, které jsem chtěl použít, už o nich asi ani nevím, protože, jak už jsem zmiňoval, je to starší píseň.

Na svém kontě máte zatím album Životní a letošní EP Ostravak. V čem tedy vidíte z vašeho pohledu největší rozdíly mezi nahrávkami? Na co jste se při skládání písní pro nové EP zaměřovali?

Rozdíl mezi prvním albem Životní a EP Ostravak je zásadní především v tom, že album Životní jsme nahrávali v sestavě čtyř lidí, tedy Radek Ogurčák – zpěv, Adam Jaskovič – kytara, Hana Kosková – akordeon, Filip Sikmund – baskytara. Písně na něm jsou hudebně jednodušší. Na EP Ostravak se podílel i náš dlouholetý kamarád Vojtěch Lukáš, teď již stálý člen kapely, který se ujal perkusí a elementární produkce. Aranže jsou na novince promyšlenější a vyzrálejší. Myslím si, že jsme se s EP Ostravak dostali hudebně zase o kus dál.

Jedním z poznávacích znamení vašich písní je akordeon. Jaký máte recept na to, aby akordeon vaše písně opravdu obohacoval a nebyli jste vnímáni pouze jako ta „ta kapela s akordeonem“?

Někdo by si mohl i říct: „Proč zrovna akordeon?“ Když jsem poprvé slyšel album Jaromíra Nohavici Tak mě tu máš, věděl jsem, že ve své kapele chci akordeon, protože to, co tvoří Robert Kuśmierski, a to například v písních Minulost nebo Z minula do budoucna, je to, co chci mít ve své kapele. Našli jsme nejúžasnější akordeonistku. Hana Kosková je přesně ten typ hudebníka, který si nevystačí jen s tahanými akordy a pár tóny. Snaží se prokomponovat part a využít různých technik, které v jiných kapelách s akordeonem neuslyšíte. Například v písni Petr a Lucie můžete slyšet akordeonový bellowshake, v Ostravakovi zase rychle repetované tóny. Pokud by se mě někdo zeptal, kdo je nejdůležitějším článkem kapely, řekl bych určitě, že je to Hanka.

Název vaší kapely odkazuje na logo Ostravy. Máte v plánu se v textech inspirovat také ostravskými autory, případně zhudebňovat básně ostravských básníků nebo dokonce se v textech zaobírat historickými událostmi vztahujícími se k Ostravě?

Na koncertech občas hráváme písně Jarka Nohavici, ale na zhudebnění básní bych si asi netroufl. Musím ovšem uznat, že napsat píseň o historické události v Ostravě se mi líbí. Díky za nápad.

Chcete, aby vaše písně měly nějaké poselství, nebo aby sloužily spíše pro zábavu?

Jsem toho názoru, že posluchač, který obětoval svůj čas a přišel na koncert, by se měl bavit, ale na chvíli se i zamyslet nad tím, co v životě prožil. Koncert by měl být takovou horskou dráhou, na které budete občas nahoře, tam se budete smát, ale občas i dole, kde popřemýšlíte nad určitými tématy, pocity nebo v písních naleznete střípky svého života.

Další povedenou písní z vašeho repertoáru je Globální splín, kde se zpívá: „…další rány jdou, pro všechny živé kruté jsou…“ Proč by životní rány měly být pouze kruté? Přece z každé životní rány bychom se měli nějak poučit a vzít si něco, co bude pro naši buducnost prospěšné, ne?

To určitě ano. Píseň Globální splín je důkazem toho, že každý člověk v textu může najít svůj vlastní význam, což není vůbec špatně. Autor textem chce něco vyjádřit, ale posluchač to pochopí jinak. Rány, které myslím v písni Globální splín nejsou rány životní, ale zbytečné rány, které nám sebraly mnoho nevinných životů ze světa. Proto jsou pro nás kruté.

Každopádně videoklip ke zmíněné písni má otevřený konec, kdy není zcela jasné, jak příběh skončí… Proč jste se rozhodli pro tohle zakončení?

Otevřené konce nemá rád asi nikdo. V tomto případě jsme ho zvolili z jednoho prostého důvodu. Klip může skončit asi jenom dvěma způsoby. První z nich je ten, že dívka skočí ze skály a druhý, že ji špatně běhající muž, ano, jsem to já, zachrání. Záleží na člověku, který ze způsobů si vybere. Buď konec dobrý, nebo špatný. Volba je jen na divácích.

Co vás čeká v nejbližší době?

Za normálních okolností bych vás pozval na koncerty. Bohužel. Všichni máme zakázáno hrát. Po novém roce bychom však chtěli udělat pár streamů na YouTube, tak určitě doporučím sledovat naše sociální sítě. Dále budeme pracovat na vylepšení aranží pro naše skladby a lhal bych, kdybych řekl, že se mi doma v šuplíku nekupí písničky na nové album. Ale to všechno je ještě daleko.