Na schodišti k perónu opuštěná plechovka ostravského piva, píše František Hruška ve Chvilce poezie

Ostravsko je rozlehlá aglomerace s téměř milionem obyvatel, v níž turista jen těžko rozpoznává, kde končí Petřvald či Havířov a začíná Orlová, Frýdek-Místek, Bohumín anebo Ostrava. Nizozemsko je na tom podobně a těžko se tam určuje, kdy se Amsterdam mění v Diemen, Haarlem, Leiden, Haag, Weesp anebo v Almere, přičemž město Almere vzniklo z podobných pohnutek jako Poruba. Je to jakýsi zahradní satelit a zásobárna pracovních sil pro Amsterdam. A o Almere je i první báseň Františka Hrušky.

Poruba se rodila od konce padesátých let po léta devadesátá, Almere až od roku 1972 podnes. A to na zelené louce, i když holandské město částečně i v bažinách a na pobřežních mělčinách. Almere a Ostrava, v obou případech jsou to tavící tyglíky národností. A zatímco metropole na Ostravici vstřebávala tisíce gastarbeitrů přicházejících do hutí a dolů, město Almere zase přistěhovalce ze svých zámořských kolonií.

Do Poruby mířili Slováci, Řekové, Vietnamci, Poláci Bulhaři i Maďaři, do Almere lidé z Karibského Nizozemska (dosud součást Nizozemského království), Surinamu, Brazílie, Portugalska, Maroka či Turecka a nejnověji také ze Sýrie či Afghánistánu, demografové ve městě napočítali neuvěřitelných 134 národností.

Poruba i Almere také dostávají pravidelnou kulturní vakcinaci z centra, což je ale proces s hodně nejistými výsledky. Sedmdesátitisícová Poruba třeba po zániku Nové síně (součást Domu umění) nemá žádnou solidní galerii, o kterou by pečoval veřejný rozpočet. Ani divadlo, biograf anebo jinou profesionální kulturní instituci.

Dvousettisícové Almere je na tom rovněž všelijak, jak to konečně vypozoroval i básník František Hruška, toho času student sonologie (elektronické a počítačové hudby) v Haagu.

Almere,
páté největší město Holandska,
uměle vystavěné v posledních čtyřiceti letech. 

Stvoření nejpodobnější člověku,
které se tady dá setkat,
je pejskař. 

Umělé pláže, umělé domy,
umělé ulice a umělé jejich názvy,

umělí lidé bez umění,
prý tady nemají co dělat,
tak jsme sem byli povoláni
přinést kulturu,
zatímco oni dál
nebudou vědět, 

co mají dělat.

*

Návraty ostravských migrantů do rodného města nejsou úplně bezbolestné. Smrad linoucí se u hlavního nádraží z přívozské koksovny totiž každého světoběžníka na okamžik zarazí a probudí nepříjemnou otázku: „Má se tady vůbec smysl vracet?“ A tohle dilema není lehké vyřešit, nicméně u ostravského piva je každý navrátilec přece smířlivější.

Ihned mě uvítal
Důvěrně známý pach
Ránou do nosu 

Na schodišti k perónu
Opuštěná plechovka
Ostravského piva 

Na úřadu práce
Se chtějí
Psát básně 

Vrátil jsem se

*

O komentář k dalšímu textu jsme poprosili přímo Františka Hrušku: „Tahle báseň se napsala docela prozaicky. Jako bych během psaní aplikoval poučku sportovních komentátorů: – Když nevíš o čem, mluv o tom, co vidíš. Případně z toho, co najdeš na zemi. Patrně u mě zrovna převládal ten častý pocit, že realita je tak intenzivní a pestrá, tak nač vytvářet fikci či nějaké fantaskní světy, když tenhleten už je tak plný významů. A nakonec jako bychom se fikcí pouze snažili ukazovat zase zpět na tuhle realitu. Tak jsem na ni chtěl asi ukázat přímo. Nevím. Taky je to moje první báseň s měsícem, a bez takové člověk není básníkem.“

Někdy v říjnu
měsíc zatmívaný cigaretovým kouřem,
písek v očích,
vajgly zašlapané do země,
igelitový sáček a ubrousek
tančící tango v rytmu větru. 

Básně
z toho,
co najdu na zemi. 

Lincolna a obálku kokainu.

Kočka,
dnes sama,
na rohožce
ve světlé pasáži,
ve stínu deště.

*

A k poslední básni malého výboru pro Chvilku poezie pak Hruška přidal jen tuto stručnou větu: „No a třeba tady to bylo zase úplně jinak.“ Jasně, v poezii musí být všechno jinak, ale zároveň tahle jinakost musí čtenáře naplňovat určitou jistotou. Ale tou může být i básnické potvrzení pocitu, že v „totální nejistotě“ života nejsme zdaleka sami.

Odpovědět
Odstranit
Volat 

Můžeš si vybrat

Odpovědět zbrkle
Odstranit zbaběle
Volat marně 

Už hodinu ses nerozhodl
Jednou bude pozdě

Chybí možnost
Neudělat nic