Cena Jindřicha Chalupeckého se poprvé přestěhovala do Ostravy. Jaká jsou díla letošních finalistů?

Cena Jindřicha Chalupeckého se letos přestěhovala do galerie PLATO. Ostravská Platforma pro současné umění tím stvrdila svůj status významného hráče na poli současného umění a hlavně ukázala vstřícnost a flexibilitu po odmítnutí ze strany Národní galerie. Nejznámější tuzemská cena pro výtvarné umělce do pětatřiceti let přinesla do moravskoslezské metropole to nejsoučasnější české umění, které mezinárodní porota uznala hodné pozornosti.

Již delší dobu se v uměleckých kruzích diskutuje o cenách pro umělce, především o neobjektivní segregaci. Je jasné, že hodnocení uměleckých výkonů, idejí, míry angažovanosti, originality či formální neotřelosti je a vždy bude kontroverzní. Nicméně je nutné podotknout, že právě laureáti Ceny Jidřicha Chalupeckého z minulých let tvoří významnou mozaiku kvalitního českého umění.

Těžko řict, zdali onu „kvalitu“ nastartovalo právě jejich prvenství v soutěži, nebo soutěž kvalitu umělců jen stvrdila. Myslím, že je to spojitá nádoba. Každopádně i bez faktického ustanovení vítěze je vše, co se kolem Ceny Jindřicha Chalupeckého děje, jakou v ní mladí umělci požívají úctu, pozornost a péči, rozhodně pro současnou scénu směrem navenek velice konstruktivní.

Ovšem finalisté letošního ročníku se společně zasadili o změnu zavedených pravidel soutěže. Rok 2020 se tedy zapíše nejen tím, že se cena poprvé konala v Ostravě, ale také proto, že poprvé v historii nebyl vybrán jeden vítěz. Pokud tím vzniká nový precedens, vyvstává otázka, zdali nemá cena změnit svůj statut, jelikož i finalisté přeci dospěli k pomyslnému vrcholu tím, že byli vybráni porotou.

Každopádně hodnocení jako parametr neleží v žaludku jen umělcům, můžeme zaregistrovat obecnější společenské pnutí, které odmítá formy hodnocení, hlavně ve školství, de facto také internet a sociální sítě uvolnily lavinu, která se valí na jakékoliv autoritativní „pravdy“. V lecčems je tento trend pozitivní, víří prach a zpochybňuje různé formy hegemonie, stejně tak je ale nebezpečný, kdy třeba v oblasti vědy vyviklává kořeny objektivních vědeckých výzkumů ve prospěch emocionálně zjitřených či populistických křiků.

Kurátorky Karina Kottová a Veronika Čechová a samozřejmě umělci samotní disponovali k prezentaci velkorysými prostorami. I když jsou v PLATO již pevně ukotvené Dočasné struktury, pro prezentaci výstavy finalistů zbylo i tak dostatek místa. Jednotlivé instalace tak mohou komunikovat nejen v množině vydefinované samotnou cenou, ale také mohou reagovat i na daný prostor a jeho již zmíněné struktury. Myslím, že jako celek to funguje dobře. Obrovský prostor PLATO je teď vlastně kompletně obsazený a nelze říct, že by mu to nijak vadilo, naopak.

Dílo Almy Lily Rayner. (Foto: Tomáš Souček)

Pokud se vydáte při vstupu do galerie nalevo, naleznete zde dílo původem izraelské umělkyně Almy Lily Rayner, která zvolila na první pohled úspornou formu instalace. Na jednotlivé stupně mělkého auditoria umístila složené kárované dečky, které evokují teplo, pohodlí a pohodu, jenže kolem nich nalezneme literaturu, která zas až tak pohodová není. Tematicky se totiž ocitáme ve světě, který komentuje různé formy kultury znásilňování a na něho navazujícího aktivismu. Pro autorku osobní traumatické téma je stukturováno jako široký sociální fenomén s mnohými zákoutími a konotacemi. Je děsivé, kolik lidí, výzkumů, publikací a článků se oblasti znásilňování věnuje a přesto je tento defektní fenomén ve společnosti stále přítomný… Fyzická instalace v PLATO je ale jen špičkou ledovce komplexnější procesuální práce Almy Lily Rayner. V souvislosti s projektem totiž umělkyně sestavila skupinu místních aktivistek a aktivistů, s nimiž plánuje společný program, který se stane dalším participem instalace ve formě videa.

Dílo Anny Slamy a Marka Delonga. (Foto: Tomáš Souček)

Obecně lze říct, že instalace finalistů jsou hodně objektové a prostorové, je to samozřejmě, jak již bylo řečeno, i samotným místem galerie. Dalšími finalisty jsou Anna Slama a Marek Delong, fungující jako umělecká dvojice. V PLATO nalezneme jejich esteticky svébytný environment, který se pohybuje v mezních polohách. První je mediálně-instalační hrana, druhou tvoří obsahy. Na první pohled se setkáváme s instalací evokující bizarní kulisu hradu s řadou věžiček. V popředí na pódiu jsou umístěny dvě ležící figury utvořené z různých materiálů a technologických postupů mísící látky, epoxidy, předměty, barvy a struktury. Samotná forma projevu i instalace uvádí diváka v rozpaky a těkavá materialita kontrastuje s poklidnou až funerální scénou. Alternativní surrealistická podoba fyzických materiálů kontrastuje také s virtuálními animacemi, které jsou instalovány na stěně v pozadí. Zde se potkáváme s dalšími, již méně antropomorfními bytostmi, jež svými zpomalenými a úspornými pohyby vnášejí do instalace klid. Instalace, která v prvním plánu vytrhává diváka z žité „reality“, ho následně vtahuje do lidských a důvěrně známých projevů a emocí jako jakýchsi archetypálních předpokladů života.

Instalace Jakuba Chomy. (Foto: Tomáš Souček)

Podobnou formu rozsáhlého environmentu, ovšem více trashově „zdivočelou“, najdeme v instalaci Jakuba Chomy. Součástí projektu byla i performance, v níž autor procházel a aktivizoval jednotlivé části instalace. Svět, který zde můžeme zakusit, je plný známých užitkových materiálů, zformovaných do roztodivných struktur, konstrukcí a objektových kompozic.

Dílo Marie Tučkové. (Foto: Tomáš Souček)

Další z trojice environmentů zastupuje dílo Marie Tučkové. Zatímco se dílo Jakuby Chomy rozpíná a invazivně požírá prostor, instalace Marie Tučkové definuje zcela jiný, intimně uzavřený prostor. Oválné pole osázené trávou doplňuje vertikální konstrukce se zavěšenými textilními motivy. Mezi nimi jsou zavěšeny reproduktory, z nichž se line audio s žalostnými hlasy komentujícími potřebu obrody mezilidských vztahů a touhu po znovunalezení harmonie.

Pátým z vystavených finalistů je Jiří Žák. Zatímco předchozí tři popisované práce se vyznačovaly výraznou materiálovou dimenzí, dílo Jiřího Žáka má spíše rozměr výzkumné práce, postavené na zvláštním tématu pohybujícím se na pomezí geopolitiky, byznysu a historie. Konkrétně se jedná o téma prodeje zbraní do Sýrie českou firmou Omnipol. Žák ve své práci vypichuje zvláštní fakt, že česká, resp. československá firma poskytovala obchod se zbraněmi do Sýrie jak před revolucí, tak i po ní. Obchod se zbraněni se nám tak zjevuje jako hrůzný apolitický systém ignorující změny režimů.

Instalace Jiřího Žáka. (Foto: Tomáš Souček)

Žák ale dodává své práci na pomezí fotografie, filmu a objektové instalace ještě další rozměr, řekněme inscenované, či poeticky manipulované postprodukce. Divák je tak ve třech videích a mnoha fotografiích konfrontován s na první pohled dobově či prostorově autentickou rekonstrukcí možných jednání o zbraních a novými situacemi v dialozích a fyzických projevech aktérů, což dodává atmosféře zneklidňující, ale možná také trochu odzbrojující dimenzi.

Dílo Pracovní skupiny pro výzkum mimosmyslové estetiky

Poslední z komentovaných finalistů je Pracovní skupina pro výzkum mimosmyslové estetiky (Jan Kolský, Vojtěch März, Matěj Pavlík, Peter Sit), která tematizuje ve své instalaci oblast parapsychologie na půdorysu jednoho úvodního videa a dvou video portrétů konkrétních českých psychotroniků, vyučujících např. proutkaření, či spolupracujících se stavebními společnostmi v definování a odklonu psychopatogenních zón.

Letošní Cena Jindřicha Chalupeckého překvapí svou materiálovou robustností, což také vychází, jak již bylo několikrát řečeno, z prostorových dispozic výstavního prostoru. Přesto je překvapivé kolik organické, rukodělné a DIY formulované práce na výstavě nalezneme. V kontextu současného umění to ale překvapivé není. Objektová orientace vychylující se z obligátních a důvěrně známých vizuálních a utilitárních souvislostí je teď prostě v kurzu a letošní finalisté to potvrzují. Porota ale vyzdvihla i angažovaně-kritické přístupy a rovněž stále přítomný a reaktualizující se žal nad světem pozdního kapitalismu nabourávajícího jak přírodní, tak vztahové procesy.

Z výstavy mám dojem, že nejsoučasnější umění má stále více tendenci vytrhávat se z lidských a společensky pevně definovaných mantinelů do jakýchsi objektových alternativ, jiných světů a neznámých či hypotetických struktur.

Práce dvojice Pauline Baudry a Renate Lorenz. (Foto: Tomáš Souček)

Na závěr je nutné zmínit, že kurátorky doplnily výstavu letošních finalistů o film koprodukovaný Společností Ceny Jindřicha Chalupeckého, který má v ostravském PLATO svou premiéru. Jedná se o práci německo-švýcarské umělecké dvojice Pauline Baudry a Renate Lorenz, žijící v Berlíně. Tu s dovolení ponechám na autonomní diváckou reflexi s doporučením vše v PLATO zhlédnout osobně.