Koncert ostravských skladatelů současnosti byl dramaturgickou lahůdkou s barevnou škálou různých stylů a žánrů

Večer zahájila skladba mladé autorky Markéty Kapustové Fantazie pro flétnu č. 2, č. 3. První z nich se nesla agilním 5/8 taktu s četnými trylky a ozdobami. Pro melodii bylo příznačné využití lydického modu. Následující fantazie byla koncipována jako poetická meditace s pentatonickými postupy. Flétnistka Tatiana Korimová zahrála obě skladby s nadhledem. Obě díla prozradila vkusnou instrumentaci a lyrickou fantazii Kapustové, která v dalších dílech může příjemně překvapit.

Irena Szurmanová je skladatelkou zkušenou a erudovanou. Taneční intermezza prozradila cit pro nástrojovou stylizaci, nechyběla zde šťavnatá muzikalita a užívání polystylových technik. Jednotlivé věty s názvy Chanson, Passacaglia, Nervózně a poněkud v napětí a Balkán, Balkán ve skvělé interpretaci akordeonistky Marcely Kysové Halmové a klarinetisty Zbigniewa Kalety přinesly nejen vůni sladké Francie, ale také ozvěny hudebního minimalismu. Skladba Szurmanové má velké charisma a promyšlenou, akční dramaturgii, která ani chvíli nenudila. Výborně se poslouchá a na nic si nehraje.

Pavel Nesit nazval svou skladbu záhadným slovem Biwa. Je psána pro sólovou kytaru, které se ujal Marek Chmiel. Pozoruhodným doplňkem Nesitovy kompozice byl scénický tanec Markéty Schachlerové. Skladba prozradila okouzlení východními hudebními inspiracemi (konkrétně Japonskem) a výrazovými možnostmi kytary. Harmonicky vyšel autor z přirozeného ladění nástroje. Potěšila mne také široká sazba s pestrým využitím kytarových rejstříků v rozloze téměř celého hmatníku. Kytarista Chmiel zahrál Nesitovu skladbu s citem a smyslem pro zvukovou barvu.

Kontrasty pro fagot a akordeon Milana Báchorka zahráli fagotista Jan Soukup s Marcelou Halmovou (akordeon). Na počátku se hudba nesla v bitonálním pásmu a dvou výškově protilehlých melodických pásmech fagotu i akordeonu s příměsí disonantních souzvuků. Poznávacím znamením Báchorkovy kompozice je výrazně dialogický charakter hudby a četné transpozice tématu, který si oba nástroje předávaly rovným dílem. Mírně tragický nádech v některých pasážích připomínal volné věty Dmitrije Šostakoviče. K němu se také Báchorkova hudba přimyká širokodechou melodikou v sólových lamentacích fagotu.

Elektroakustickou kompozici pro flétnu se zapojením samplu a scénického tance napsala Petra Šuško. Flétnového partu se zhostila opět Tatiana Korimová, která tentokrát prokázala dobrou interakci s reprodukovanou složkou. Tanec gesticky a orgasticky ztvárnila opět talentovaná Markéta Schachlerová. Dílo se zapojením vizuální složky bylo zajímavé spíš využitím kompozičních prvků, než samotnou hudbou, která v podobných experimentech má spíše charakter volnějších myšlenkových asociací.

Vladimír Studnička a jeho Slezské písně byly ukázkou naprosto odlišného autorského stylu. Studničkovo dílo je pevně zakotveno ve folklorní tradici a sofistikovaném zvládnutí všech aspektů kompozice. Interpretace Martiny Juríkové (soprán),  Petry Olajcové (příčná flétna), Romana Herodesa (housle) a Lukáše Michela (klavír) se nesla ve znamení brilantní souhry, citlivého frázování a čistého výrazu, který přiléhavými prostředky akcentoval neklasické i lidové prvky. Hluboce lidská, emotivní hudba Vladimíra Studničky, který se letos dožil překrásného životního jubilea, poukázala na jeho bohatou melodickou invenci a aranžérské mistrovství. Slezské písně byly rozhodně jedním z vrcholů koncertu.

Jan Grossman zvolil pro díla Škaredý holky a Byl jeden dědeček z Dublinu formu melodramu. Ironické básně Jiřího Žáčka zazněly v recitaci Katarzyny Gattnar. Náročný akordeonový part zvládla s obdivuhodným nadhledem opět Marcela Kysová Halmová. Grossmanova hudba je řemeslně bravurní, vyznačuje se citem pro dramaturgii a z širokého portfolia možností volí vždy konsekventní výrazové prostředky. Jeho skladba patřila k nejzajímavějším a vlastně i nejvtipnějším dílům celého koncertu.

Daniel Skála představil svou kompozici s názvem Jen tak, tak, tak v triu spolu s Ivem Morysem (klavír) a Jurajem Bajúsem (kontrabas). Vydržet Skálovu masochistickou skladbu do konce lze také jen tak, tak. Experimentální dílo bylo koncipováno v duchu několika smluvených, více či méně agresivních či naopak tlumeně témbrových modelů, které rotovaly na principu kontrastu. Ale i v této nahodilosti, aleatorice a zdánlivém chaosu se může odehrávat mnoho zajímavého a Skálova kompozice svou dravou vitalitou ukázala, že podobný druh hudby má svou zajímavost. Ta se neodehrávala v oblasti melodiky, jako spíš v oblasti rafinované, skvělé souhry a brutálních rytmických útvarů.

Eva Sýkorová zahrála na klavír kompozici Pavla Nesita s názvem Serotonin. Minimalistickou kompoziční techniku reprezentoval ostinátní tón Dis, k němuž se postupně upínaly alikvotně souladné vyšší tóny, pokrývající stále vyšší patra klaviatury. Sugestivní kompozice, která svědčí o nevšedním kompozičním talentu autora, se projevila i v dalším průběhu skladby v tajemné staccatové pasáži. Ta vyústila do toccatové a tremolové části s drsnou a hutnou gradací. Sluší se ocenit také připravenost a bravurní hru klavírní interpretky.

Půvabná Canzona pro pozoun a klavír nestora ostravské hudby Vladimíra Studničky koncert Hudební současnosti zakončila. Interpretace se ujal vynikající trombonista Pavel Debef, za klavír usedl Ivo Morys. Opět to byla skladba, která má hlavu a patu a výraznou melodiku.

Studnička byl koncertu přítomen a v závěrečném rozhovoru s novopečenou paní ředitelkou festivalu pochválil své mladší kolegy. Především ale zavzpomínal na své začátky, které byly nesmírně těžké. Je velmi cenné porozumět jeho slovům, právě dnes, kdy si mnohdy už myslíme, že doba nemůže být horší. V žádné historické epoše neměla kvalitní hudba na růžích ustláno a uznání pana Studničky, které vyslovil svým mladším kolegům, je pro ně tím nejvyšším možným vyznamenáním.

Dramaturgie koncertu byla vynikající, přesvědčivé výkony všech interpretů svědčily o svědomité a zodpovědné přípravě a osobním interesu. Žádná kompozice nebyla jenom do počtu, ale stala se důležitý střípkem do pestré mozaiky reprezentující současnou ostravskou hudbu. Je evidentní, že ředitelka Marcela Kysová Halmová byla pro tento hudební festival nejlepší možnou volbou, její iniciativní, sofistikované vystupování a skvělé interpretační výkony jsou velkým příslibem do dalších let.

Na závěr si dovolím ocitovat mistra Vladimíra Studničku, který v bilančním rozhovoru s Marcelou Kysovou Halmovou pronesl mimo jiné i větu, která by se dala tesat do kamene:

Když to člověk bere vážně, musí být skromný.