Záblesk světla na osamělém koncertu Lukáše Vondráčka. Hospody mají zelenou, snad se dočká i kultura

Ono také nejsou díla jako díla. Jsou díla jako velehory, které bezpečně a spolehlivě zdolat znamená dosáhnout na své životní cestě velkého stupně poznání. Podobně je tomu se Sonátou pro klavír č. 21 B dur Franze Schuberta a Sonátou č. 1 C dur Johannesa Brahmse, které si opavský klavírní mág vyvolil.

Vondráček svůj recitál zahájil Schubertovou poslední sonátou. V jejích tónech není žádná afektovanost a předstírání. Pianista rozehrál hudbu jako osobně introspektivní pohled do Schubertova nitra. Pochopil, že melodie gigantické první věty jsou vlastně rozezpívané vokální linie, z jeho mazlivých i robustních tonů vanula všeprostupující melancholie a pokora. Vondráček dokonale vystihnul i druhou větu, která jako střídání světla a stínu plyne v neustálém kontrastu dobrých i temných sil. S jakou rafinovaností a šetrností hladil klávesnici měkkým úhozem svých pianissim! Jak stavebně dokonalé byly jeho gradace a rozvržení dynamiky. S jakou hravostí se tento pianista zhostil až marnotratně hýřivého melodického fondu Schuberta v osvěžující třetí větě!

Sametově vyťukané noty byly vytesané se zřetelnou pravidelností v agogických vlnkách do brilantní reliéfní zkratky. Závěrečná taneční stylizace s ironickými brýlemi poznání mne jen utvrdila v přesvědčení, že Vondráčkův Schubert byl jedinečně osobním vyznáním jako ten Richterův, Brendelův, Schiffův…

Co to bylo za hudbu, kterou Vondráček tak intimně, horečnatě a vznešeně tlumočil? To rozhodně nebyla rezignace v předtuše blížící se smrti. To byla odhodlaná, vzdorovitá vůle, neustávající příval invence a temperamentu, permanentní harmonické schválnosti, legrácky a rafinovanosti. Touha být svůj. Schubertovi se to bezpochyby podařilo. Vondráček jej pochopil a to znamená vlastně nejvíc.

Jestliže první skladba vyzněla v subtilní symbióze s vokálním charakterem melodií i temnými odstíny Schubertovy duše, v Brahmsově sonátě Vondráček dokázal svůj nástroj rozeznít bezmála jako grandiózní symfonický orchestr. Jeho schopnost barevně odtušit v jednotlivých liniích a konturách klavíru rozličné nástroje je ohromující. Ještě víc mne však zasáhla Vondráčkova neomylná intuice, s níž vyhmátl v hudbě německého romantika ostrovy samoty a delikátní poezie, která jakoby zpívala přes slzy. Vedle pochopitelného romantického gesta, patosu a mladistvého temperamentu má tato raná Brahmsova hudba všechny vlastnosti stavebně dokonalého artefaktu.

Kolik dobrých věcí asi tento velký německý umělec od svého života očekával a kolika se skutečně dočkal? Vondráček první sonátu Brahmse zahrál s neuvěřitelnou technickou bravurou. Jeho dynamický rejstřík, stejně jako schopnost architektonické výstavby díla nevychází z racionální konstrukce, ale z instinktu a samotné materiální povahy hudební textury. Vondráček prostě znamenitě vnímá jemné sémantické posuny hudebního procesu a dopřává jim nejpřirozenější výrazové prostředky. Proto jeho interpretace nepůsobí ani ve svých nejvypjatějších momentech křiklavě a neústrojně, ale vždy adekvátně vzhledem ke kontextu a smyslu slyšeného. Také přídavek z díla Brahmsova mentora Roberta Schumanna ukázal, že Vondráček je interpret, který s romantickou hudbou splývá a dokáže jí naslouchat. Janáčkově filharmonii Ostrava patří za zprostředkování možnosti sledovat koncert alespoň tímto způsobem velký dík.

Žijeme ve zvláštní době. Zatímco provozovatelé restauračních zařízení s dychtivostí očekávají zelenou na semaforu, umělci sklesle shledávají, že živé publikum je na rozdíl od školních tříd nějakou novou, nesmyslnou absurdní direktivou předem kontaminováno. Není to však naopak a kontaminováno je už samotné myšlení těch, kteří o podobných věcech rozhodují? Koncerty, jako byl ten Vondráčkův, v současné době kulturního temna přináší záblesk světl a tepla. Naděje, že se dočkáme osobního kontaktu s živým uměním. Česká kultura zažila v minulosti mnohem horší chvíle a lidé v sobě přesto dokázali vykřesat dostatek hrdosti a odvahy k tomu, aby podpořili a následovali dobrou věc. Zažívám takové projevy pospolitosti, laskavosti a solidarity téměř denně. Častěji než naopak. A to není marné.