Důležité je lišit se od ostatních a vytvořit něco úplně nového, říká Kamila Csengeová, absolventka Berklee College of Music

Jak se stane, že se holka z Novojičínska vydá do Spojených států, kde následně vystuduje velmi kvalitní hudební školu – Berklee College of Music?

Určitě to byl dlouhodobý záměr. Chtěla jsem tam jít od té doby, co jsem se dozvěděla, že Berklee vůbec existuje a kdo tam všechno studoval. Musím říct, že je to sen skoro každého muzikanta, kterého znám. Dodnes si pamatuju, že na Konzervatoři Jaroslava Ježka v Praze, kde jsem dříve studovala, byla jednoho dne tabule s velkým nápisem: Přijímací zkoušky na Berklee College of Music. Ten rok jsem ale na přijímačky nešla, rozhodla jsem se to zkusit až příští rok hlavně z finančních důvodů a také vzhledem k angličtině. Celý ten další rok jsem pracovala na tom, abych sehnala sponzory, dostala stipendium a zlepšila se v angličtině. Pak jsem jela na přijímačky do Mnichova, protože v Praze to ten další rok zrušili.

Když jste se rozhodla odcestovat, jaké pocity vás v té době provázely, respektive s jakými reakcemi jste se setkávala?

No, měla jsem určitě dost smíšených pocitů. Pocity radosti a nadšení, ale také to, že to nezvládnu a budu se muset vrátit. Spousta lidí mě podporovala a také spousta odrazovala s tím, jestli jsem se nezbláznila, že chci všechno v Česku nechat a odjet někam do neznáma, kde nikoho neznám. Ale já jsem věděla, že už se mi tahle příležitost nikdy nenaskytne a celý život si budu, říkat co by se asi stalo, kdybych tehdy odjela.

Co je podle vás důležité mít kromě hudebních znalostí, aby se muzikant prosadil na škole, kde se každoročně hlásí desetitisíce hudebníků z celého světa? Je to třeba otázka charakteru, schopnosti překonávat problémy, nevzdávat se, píle, odhodlání?

No, možná bych řekla, že spíš všechno dohromady. Jeden z nejžádanějších oborů společně pak se zpěvem je právě kytara. Důležitá je osobnost, lišit se od ostatních, vytvořit vlastní styl a něco úplně nového.

Na co nejvíce jste si musela ve Spojených státech zvykat?

Ve Spojených státech mají lidé opravdu jinou povahu než v České republice. Je to i tím, že ve Spojených státech jsou lidé z celého světa. V Česku jsem vždycky většinou jen slyšela, proč něco nejde a nepůjde a že to nemá cenu. To ve Spojených státech málokdy uslyšíte a netýká se to jen muziky. Lidi jsou přátelštější a tím je i lepší tvořivý proces a spolupráce s ostatními. Prostě někoho potkáte na přechodu a dá se s vámi do řeči. Musela jsem si trochu zvykat, a ráda jsem si zvykala, na tenhle jiný způsob myšlení. V muzice je hodně slyšet taková svoboda, muzikanty zajímá více hudba než to, co si o nich myslí ostatní. A to je slyšet.

V čem tedy vidíte plusy a minusy toho, že žijete a tvoříte hudbu ve Spojených státech?

Musím říct, že ve Spojených státech opravdu potkáte ty nejlepší muzikanty. Navíc mám pocit, že je všude okolo kreativní atmosféra, která vám dodá inspiraci. Muzikanti jsou otevření, rádi spolupracují a zkoušejí něco nového. Je tu spousta příležitostí pro živé hraní a nahrávání. Když jdete jenom na jam session, potkáte spoustu nových lidí, kteří jsou nadšení něco uskutečnit. Mezi minusy patří pravděpodobně, že jako imigrant to v Americe nemáte lehké. Je tam jazyková bariéra, musíte mít pracovní povolení vůbec něco zkusit a dělat, běžné věci, které nemají s muzikou nic společného. Třeba že pokud nemáte auto, budete někam cestovat klidně i dvě hodiny, i když byste tam autem byli za patnáct minut, protože tam prostě nic nejede.

Co se týká vašich hudebních aktivit, tak v současnosti je vaší prioritou seskupení Kamila Csenge Quartet. Můžete skupinu představit?

Tato kapela se skládá z absolventů Berklee. Hrajeme většinou fusion, contemporary jazz a latin music. Inspirací je například Chick Corea, Pat Metheny, Dave Holland nebo Michael Brecker. Hodně jsme hrávali v New Yorku, třeba ve Williamsburg Music Center, ShapeShifter Lab nebo Shrine World Music Venue. Bohužel s ohledem na Covid-19 je momentálně všechno zavřené.

Vaše skladby jsou instrumentální. Proč? Každopádně v této souvislosti se nabízí také následující otázka. Album Always… od nizozemské skupiny The Gathering doprovázely tyto věty: „Občas slova nemůžou říci, co cítí naše srdce. Hudba může vyjádřit myšlenky, které jazyk nedokáže.“ Souhlasíte s tímto tvrzením?

Skladby jsou určitě instrumentální hlavně proto, že jsem kytaristka a chci se realizovat prostřednictvím hry na kytaru. Proto vybírám skladby, kde má hlavní slovo hudební nástroj. Jinak určitě s tímto tvrzením souhlasím. Mnohdy jsme limitováni slovy a nemůžeme najít ta správná, takže význam toho, co se pokoušíme sdělit, může být zkreslený. Díky hudbě máme prostor pro sebevyjádření otevřený, můžeme tak sdělit nejen své pocity, ale také říct to, co potřebujeme.

Je možné upřesnit, v čem je podle vás vaše kytarová hra specifická, jedinečná ve srovnání s ostatními muzikanty?

Vždycky jsem hrála spoustu různých žánrů, takže když připravuji svůj koncert, vždy to míchám tak, aby to bylo co nejvíce různorodé. Důležité jsou pro mě melodické linky, bohatá harmonie a využití polyrytmů.

Proč se čeští muzikanti tak málo prosazují v zahraničí? Až na několik málo metalových kapel a hudebníků z oblasti vážné hudby… Proč o muzikanty z Česka není zas takový zájem ve srovnání s těmi z jiných evropských států, přičemž tuzemským umělcům často stačí, když jsou takzvaně úspěšní v kontextu České republiky? Což samozřejmě nelze vnímat tak, že dělají něco špatného…

Opravdu musím říct, že jsem tady ve Spojených státech potkala jen pár českých muzikantů. No, myslím, že jen tak odjet do Ameriky na vlastní pěst není žádná sranda. Tím nemyslím jenom muziku, ale hlavně víza a finanční zajištění. Je to víceméně risk. Buď to vyjde, nebo ne. Ale málokdo si troufne opustit všechno, co má, odjet s riskem, že to nevyjde, a bude se muset vrátit a přiznat si porážku. Nikdo z nás nechce slyšet, že neuspěl, a hlavně se tak cítit. Já jsem vždycky hodně riskovala, to mám asi v povaze. Nechci zestárnout s tím, že jsem mohla udělat víc pro svět, lidi, muziku, než jsem udělala, nebo že mě od všeho dělil pouze strach nebo pocit nějaké současné jistoty. Na konci tyhle věci stejně nebudou vůbec významné.

Jste v kontaktu s českými muzikanty? Žádají vás třeba o rady, chtějí s vámi spolupracovat, nebo je to spíše tak, že nikoho zas tak moc nezajímá, že jste dosáhla na hudební metu, ke které se většina českých muzikantů ani nepřiblíží?

V kontaktu jsem hlavně s muzikanty, se kterými jsem hrávala ještě předtím, než jsem odjela do Spojených států. Když občas přijedu do České republiky, tak se setkáme a uděláme nějaký společný hudební projekt. Na dálku je to ale docela obtížné, proto spíše spolupracuji s lokálními muzikanty.

Také zmiňme, že jste vyrůstala v jedné lokalitě s dalšími novojičínskými hudebníky, jako například Tomáš Kačo, Jakub Jalůvka, Marek Tran, Adrian Ševeček a další. Čím to, že se na jednom místě urodí tolik kreativních muzikantů? Možná by také stálo za to udělat nějaký společný projekt jako poctu vašemu městu…

Ano, opravdu jsem vyrůstala skoro na jednom sídlišti s dalšími novojičínskými hudebníky. Byla to super doba. Pamatuju si, že jsme někdy i do rána jamovali a poslouchali muziku. V České republice jsem už dlouho nebyla, ale určitě by stálo za to udělat nějaký společný projekt. Ono je to docela těžké, když je teď každý někde úplně jinde, ale co si vzpomínám, tak jsme už dělali společný projekt s Tomášem Kačem a taky s Jakubem Jalůvkou.

Co se týká vašich hudebních ambicí, skládáte si pro sebe i nějaké další žánrově odlišné písně, třeba popové nebo rockové, které se nehodí pro Kamila Csenge Quartet? Případně láká vás být členkou nějaké známější kapely?

Pro mě bylo vždycky důležité hrát a dělat to, co souvisí s mojí personalitou a sebevyjádřením prostřednictvím hudby. Kromě jazzu jsem vystudovala klasickou hudbu, kterou stále dělám. Mám ráda rockovou hudbu, vyrostla jsem na ní. V budoucnu bych chtěla dělat hlavně svoje projekty, ale samozřejmě kdyby za mnou přišel někdo z nějaké kapely, kterou mám ráda, určitě bych tam ráda hrála.

Žijete v Bostonu. To je město, kde mezi hvězdy tamních hokejových Bruins patří také David Pastrňák, který navíc vyrůstal ve stejném regionu jako vy, protože pochází z Havířova. Znáte se? Chodíte na hokej? Když řeknete, že jste z Česka, spojují si vás právě s Davidem Pastrňákem?

Na hokej nechodím, nejsem zrovna sportovní fanda. Davida Pastrňáka osobně neznám. Když někomu řeknu, že jsem z Česka, tak pokud jde o sport, lidé mě spíš spojují s Jaromírem Jágrem. Hodně často jsem slýchávala: „Jo, odtud pochází Jaromír Jágr!”

Co vás čeká v nejbližší době, respektive v roce 2021?

Rok 2021 vypadá pro muzikanty nejen ve Spojených státech docela nejistě vzhledem ke Covid-19. Mnoho lidí tady v Americe říká, že mají být všechny kulturní akce v roce 2021 zrušené, což je docela špatná zpráva. Takže co se týká živého hraní, nemůžu zatím nic velkého plánovat. Vím, že spousta menších hudebních klubů musela úplně zavřít, protože zbankrotovaly. Momentálně pracuji hlavně na své vlastní tvorbě.