Nové album Unravel klavíristky Nikol Bókové: Nesnadná cesta, která může přinést vesmír

Unravel otevírá Balada e moll Vítězslava Nováka psaná z podnětu Byronova dramatu Manfred. Jedná se o teprve druhý číslovaný opus tohoto skvělého českého skladatele, který ovšem měl ještě daleko do své pozdější mistrné impresivně-neoklasické originality. Je zde slyšet hodně lizstovské brilance, oslnivého lesku, ale i vnějškového a trochu siláckého gesta. Není to nijak podmíněno interpretací Bokové, která skutečně instinktivně hledala a našla vnitřní tep skladby. Otevření alba právě touto ranou a z hlediska autorovy tvorby nezralou Novákovou skladbou se jeví bez objevení konsekvencí jako netypický a spektakulární čin. Jenže v novém kontextu a introspektivně promyšlené dramaturgii dostává nový význam a smysl.

Unravel je totiž dramaturgicky koncipován velmi nevšedním způsobem. Můžeme ho vnímat jako určitou cestu do neznáma. Objevování plovoucích pevnin a mlhavých horizontů má vzrušující posloupnost: kompozice klasických autorů jsou prokládány autorskými skladbami Bókové, které jsou často primárně míněny jako její umělecké ozvěny a aluze. Nechybí jim však naštěstí osobitost a uhrančivá melodicko-harmonická podmanivost. Můžeme to slyšet hned na pozoruhodné komunikaci Novákovy Balady s následující skladbou Bókové Manfred – která je Novákovou skladbou konkrétně inspirována. Skladba zaujme sestupným basovým groovem, nad kterým probíhá improvizační akordické pásmo. Napětí zde vyvolává nezkrotná invence Bókové, která vymýšlí své klavírní linky ve stále nových a nečekaných podobách a kontextech.

Kromě Nováka jsou na albu zastoupeni skladatelé Sergej Rachmaninov, Erich Wolfgang Korngold a Maurice Ravel. Také v případě těchto děl na albu najdeme i skladby, které Bóková napsala pod jejich bezprostředním dojmem. Velkým překvapením alba jsou dvě kompozice Tomáše Svobody. Českého skladatele, který v šedesátých letech minulého století emigroval do USA, u nás už téměř nikdo nezná. V době svých studií na HAMU v Praze však Svoboda patřil k největším talentům české hudby, a jak vidno nezůstal ve své rodné zemi zapomenut.

Velmi mne potěšilo, že ho Bóková „objevila“ a že si jej nenechala jen pro sebe. Navíc, i zde se umělkyně vydala neprošlapanou cestou – to když oslovila skladatele, jestli si může přikomponovat k jeho skladbě Eulogy basový part. Výsledná kompozice zastoupená na albu je velmi sugestivním dialogem.

Podobně zdařilá umělecká rezonance Bókové zaznívá v autorské skladbě Golden, která je zase inspirována předešlým dílem Ericha Wolfganga Korngolda. Takovéto podvojné útvary, jakési hudební „dvojhvězdy“ jsou na Unravel rozesety na každém kroku. Album končí téměř diametrálně odlišně – na jeho počátku stála romanticky nabubřelá, technicky brilantní, ale hudebně nepříliš osobitá Balada Vítězslava Nováka – na konci vzletná, světélkující a barevně hýřivá Sonatina Maurice Ravela. Hudba lehounká jako pírko z křídla anděla. A závěrečná kompozice Bókové – eponymní Unravel – je klíčem k celému albu.

Hádanka je rozluštěna. Jak zní tedy řešení? Osobně ho vnímám asi takto: Bóková na svém druhém albu chtěla udělat něco zásadně odlišného. Odvrátila svůj pohled od standardního jazzového idiomu: její rytmicky pulzující skladby a temperament explicitně přítomný na Inner Place jsou na Unravel vystřídány psychologicky prokreslenější atmosférou s nádechem meditace, pokory a souznění. Primárně zde nejde o vytváření kontrastů, ale o hermeneuticky vykroužený dialog. Potěšující je, že Bóková se nezdráhala demystifikovat i skladatele a díla, na kterých ulpěla dobová kritika, to je velmi osvěžující a chvályhodný přístup.

Interpretační způsob, jakým se Bóková vyjadřuje jako pianistka, je naprosto neobvyklý. V hudební barvě i modelování melodických linií se v její hře setkáme s úžasně jemnými odstíny a senzitivně měkkým a lahodným úhozem, který se vymyká běžným standardům. Pozornost posluchače se nutně přesouvá k jejímu způsobu komunikace s nástrojem – ten má ráz jakési osobní katarze, jíž se oddávají také velmi citlivě, úsporně a flexibilně hrající kolegové, kontrabasista Martin Kocián a bubeník Michal Wierzgoň.

Symbióza všech tří muzikantů patří intenzitou a valencí k nejlepším, které lze zaslechnout. A to rozhodně nemám na mysli pouze českou hudební scénu! Bóková je zkrátka schopna tlumočit své inherentní pocity naprosto osobitými hudebními i výrazovými prostředky, ať už se to týká klasiky či jazzu. Její hudební i autorská univerzalita je nesporná.

Unravel je posluchačsky mnohem náročnější deska než loňský Inner Place, v tom může být pro některé posluchače také skryt jeden z jeho limitů. Proti debutu má tohle album výraznější filozofickou dimenzi. Vzalo si totiž za cíl velmi nesnadný a provokativní úkol: zkřížit nemainstreamovou klasickou hudbu s progresivním jazzem je riskantní. Záleží na tolika různých faktorech o spoustě proměnných.

Osobně jsem přesvědčen, že se Unravel Bókové velmi vydařil. Ruku na srdce, kdo dnes má v českém kontextu odvahu vydat se podobně trnitou cestou? Rozhodně na jejím konci nečekají zástupy rozjásaných fanoušků, ani těch pár desítek osvícených důchodců, ale několik málo prozíravých intelektuálů, kteří možná budou luštit její narativy a hledat axiomy, jež nasvětlí její uměleckou vizi. Ale není právě tohle ta největší svoboda a radost z kreativity a jejích neomezených možností a exitů?

Pro mne osobně je Unravel Nikol Bókové zcela upřímné a oduševnělé svědectví o nesmírně vnímavé, přemýšlivé, talentované a nebojácné ženě, která už svým druhým albem dospěla koncepčně a názorově dál než mnoho současných českých pianistů, omílajících stále dokola strnulá programová klišé. A Nikol Bóková odpovídá: „Všechno to má smysl, protože pak můžeme vidět víc, pak můžeme cítit víc, pak právě něco tak prostého, jako Unravel, umí přinést vesmír.“

(Nikol Bóková: Unravel. Vyšlo u Animal Music v roce 2020. Celkový čas: 70:04)

Album Nikol Bókové Unravel si můžete poslechnout v neděli od 21.20 hodin v internetovém Rádiu Ostravan, které album odvysílá celé.