Taxikáře bych nikdy dělat nemohl, říká Norbert Lichý o hlavní roli v novém filmu Taxikář

Norberte, o čem je film Taxikář, ve kterém hraješ hlavní roli?

Film vznikl na základě skutečné události, která se stala na Náchodsku. Je to příběh propuštěného feťáka, který se rozhodl, že okrade taxikáře. Pobodal ho, ale taxikář měl u sebe zbraň a když to hodně zkrátím, útočníka v sebeobraně zastřelil. Následně však byl vystaven různým obviněním, probíhalo vyšetřování a on pořád nevěděl, jestli půjde sedět, nebo ne. Je to film o tom, že člověk by se neměl bát bránit se. I to je jedno z poselství filmu – bránit se v ohrožení života. Tím ale neříkám, že by každý měl nosit pistoli v kapse.

Kterou postavu hraješ?

Nabídli mně roli taxikáře. To je vlastně druhá hlavní postava. První hlavní roli feťáka hraje Lukáš Melník.

Co pro tebe bylo při natáčení nejsložitější?

Největší hrůzu jsem měl ze zápasu uvnitř taxíku, kde došlo k pobodání. Snad se nám to podařilo natočit věrně. Já osobně nemám moc rád zbraně, proto ty obavy. Navíc jsme během té scény museli jet v autě, musel jsem řídit. Nebylo to jednoduché, ale snad jsme to zvládli.

Řekl jsi, že lidé by se neměli bát. Ano, z části s tím lze souhlasit. Vezměme si fiktivní situaci: živíš se taxikařením a z novin se dočítáš o nejrůznějších přepadeních taxíkářů. Mohl bys tuhle práci dělat beze strachu?

Já bych hlavně tuhle práci nikdy nedělal. Prostě bych tohle povolání vůbec dělat nemohl. V noci už vůbec ne. Je to práce, během které tě může přepadnout kdokoliv. Nikdy nevíš, kdo ti do auta nastupuje.

Říká se, že by člověk neměl chodit vstříc neštěstí. Pokud je tohle tvoje vysvětlení, že bys nemohl nikdy jezdit s taxíkem, pak rozumím.

V Americe, pokud se nemýlím, jezdí taxíky, ve kterých si můžeš sednout jenom dozadu a řidič je od pasažérů oddělen přepážkou, možná snad i neprůstřelným sklem.

A to bys doporučoval?

V noci ano. Já jsem toho taxikáře osobně poznal. Byl to on, kdo inicioval natočení filmu. Sympatický člověk z milého malého městečka, kde by nikdo nikdy takovou událost neočekával. Řekl bys, že něco takového se tam nemůže stát. Říkám to proto, že on sám s prací taxikáře po napadení a následném procesu skončil.

Co ty sám považuješ za přiměřenou obranu?

Přiměřená obrana je, že nesmíš na nějaký útok použít prostředky nepřiměřené. Když mi někdo dá facku, tak ho prostě nezastřelím.

Dobře. A když tě někdo bodne nožem a ty máš u sebe legálně drženou pistoli?

Tak jsem v ohrožení života a vytáhnu zbraň.

A jsme u toho. Taxikář se bránil přiměřeně, ale byl dlouho vyšetřován a proces to byl pro něho velmi složitý…

To je pravda… Ale ještě k té facce. Budu se chtít bránit přiměřeně, ale narazím na zkušeného karatistu a ten mi zláme kosti v těle. Pokud mě nezabije. Tahle oblast je strašně komplikovaná. Ale jak už bylo řečeno, nechoďme neštěstí vstříc. Já bych na Stodolní v pátek a v sobotu v noci raději nešel.

Další věc je praxe našeho soudnictví. To, co si prožil onen skutečný taxikář, bylo martyrium.

Ano. Také dostal infarkt.

Říká se, se dá šťastně žít v zemi, ve které funguje soudní moc, která není zkorumpovaná a měří každému stejným metrem. Je naše soudnictví podle tebe v pořádku?

Soudnictví asi ano, ale ty zákony, podle kterých pracuje, ty asi moc v pořádku nejsou. Když si někdo může vykládat způsob obrany za nepřiměřený a druhý soudce za přiměřený, někde je chyba. Chtělo by to jasnou a srozumitelnou definici.

Vraťme se k filmu. Pokud vím, je svým způsobem originální.

Ano. Začíná to tím, že mě neoslovila žádná oficiální produkce. Je to film nízkorozpočtový. Produkce byla takového, řekl bych, rodinného typu. A přesto to bylo milé a vstřícné natáčení. Proto doufám, že film dopadne dobře i u diváků Já jsem se pro to snažil udělat všechno, co bylo v mých silách.

Zažil jsi během natáčení nějakou stresující situaci?

Na žádnou takovou si nevzpomínám. Mě stresuje, když si nejsem jistý tím, co dělám před kamerou. Pak je to hrozně těžké, a to se občas stává. Předejít se tomu dá jen důkladnou přípravou. Docela složité bylo dojíždění, točilo se v okolí Náchoda, kam se dostat z Ostravy bylo dost složité.

Co tedy bylo tvou hlavní přípravou na roli taxikáře?

Rozhovory s oním skutečným taxikářem. Dlouho jsme si o všem povídali. Pak jsem samozřejmě zkoušel střelbu z pistole a tak. Jinou přípravu jsem v podstatě neměl. A točili jsme docela rychle, já třeba na to měl vzhledem k práci na jiných věcech pouhých šest dnů. Ale jak říkám, točili jsme rychle.

Hovoříš o práci na jiných věcech. Například?

Tak neustále dělám v jednom obecně známém televizním seriálu, ve kterém po mě nikdo nechce nic, co neznám, potom se snažím načítat audioknihy, když teď divadlo nehraje. Zařídil jsem se na to technicky doma, když teď člověk nikam nesmí. Nesmírně mě to baví. Teď zrovna dokončujeme četbu korespondence mezi Werichem a Voskovcem. Je to velice zábavné a zároveň velice složité. Oni dva si rozuměli jinak, komunikovali spolu jinak, přemýšleli jinak než my dnes. Navíc bylo zvláštní porozumění mezi jimi dvěma samotnými. Kromě toho používají výrazy anglické, což také pro mě není jednoduché.

A ty čteš Wericha, jak jinak …

Ano.

Takže si hlídáš intonaci a emocionální nasazení, aby se neřeklo, že kopíruješ Jana Wericha, ale Werich to není …

On to někdo stejně určitě řekne (smích). Já ho mám docela naposlouchaného z desek, takže se to nabízí.

Co teď děláte v Divadle Petra Bezruče, když se nesmí hrát?

Zrovna zkoušíme Lásky jedné plavovlásky, ve kterých hraji otce a pak ředitele továrny na kočárky. Zkoušíme s přestávkami kvůli covidu hodně dlouho. Pokud se otevřou divadla v lednu, tak možná na začátku února bude premiéra.

Bojíš se koronaviru?

No, nebát se by znamenalo vycházet neštěstí vstříc. Nosím roušku, považuji to za nutnost. Spíše než o sebe se bojím, že to přinesu domů a onemocní máma, které už je osmdesát. A pravda je, že když jsem měl obavy největší, tak jsem „zbaběle“ ujel z města.

Proč zbaběle? Jeden z ostravských básníků napsal verš: „Z koviďaka zasraného už mě braly mory, tak jsem sbalil familiu a ujel na hory.“ Takže nejsi sám.

A to jsem rád.