Kultura musí přežít, proto jsme to nevzdali a pojedeme online, říká dramaturg Kina na hranici Martin Novosad

Kino na hranici bude poprvé online, bez publika v sále, bez bezprostřední interakce během setkání s diváky, dovedl sis to někdy dříve představit?

Nedovedl. Je to situace výjimečná pro nás už jenom proto, že smysl naší přehlídky je právě v osobním setkávání se s filmy, filmovými tvůrci a diváky, takže online edice je minimálně v tomto ohledu určitý kompromis. Na druhou stranu chceme pokračovat i v této situaci, kdy jsme byli nuceni dvakrát přesouvat původní termín festivalu. Takže to beru částečně i jako symbolický vzkaz, že kultura, nejen ta filmová, musí přežít, a proto se ji snažíme alespoň takto pomáhat. Zároveň to beru také jaké závazek vůči všem našim divákům a hostům.

Co bylo nejnáročnější na zprovoznění formátu online a jaká jsou podle tebe jeho případná úskalí?

Nejnáročnější bylo se stále znovu motivovat a vytrvat v úsilí dotáhnout všechny ty změny do funkční finální podoby, aby se přehlídka vůbec mohla uskutečnit. Tady opravdu musím poděkovat všem mým nejbližším spolupracovníkům a celému našemu štábu, který to nasazení zvládl a překonal spoustu těžkostí, aby se letošní ročník opravdu mohl konat. A věřím, že to docení i diváci, když si pustí některé z filmů. Jinak pro mě je největším úskalím online projekcí hlavně to, že se tím částečně deformuje původní umělecký či kinematografický záměr filmových děl, což je primárně projekce na filmovém plátně. A pochopitelně nás to rovněž limituje v kontaktu a diskusích s tvůrci a publikem, ale i to se podařilo překlenout alespoň předtočenými rozhovory s vybranými filmaři.

Jak jsi uvedl na tiskové konferenci, film patří především do kin, tam, kde se při projekci mohou setkat tvůrci s publikem, přesto je jeho online podoba v dnešní pandemické době zřejmě nevyhnutelná?

V tuto chvíli je to zřejmě nevyhnutelná situace, ale věřím, že bude dočasná a že se vrátíme zpátky k hlavní myšlence toho, proč vůbec pořádáme Kino na hranici – totiž sdílení filmových zážitků na filmovém plátně, setkávání diváků s tvůrci a diskusím nad filmovými díly. A v neposlední řadě i k tomu mezinárodnímu propojení v rámci středoevropského prostoru, kdy se navzájem kulturně seznamujeme, obohacujeme a inspirujeme. Jiná otázka je, jak tato covidová doba poznamená distribuci filmů obecně, nakolik změní také festivalové prostředí.

Hovořil jsi také o „kinematografických kvalitách,“ tedy o něčem, co definuje film jako takový, ale o čem dnešní divák sledující své oblíbené seriály třeba na mobilu nemusí mít vůbec potuchy, jak bys mu to vysvětlil?

V rámci Kina na hranici se vždy snažíme prezentovat umělecky ambiciózní filmy, což je ta část kinematografie, která si zakládá na filmu jako uměleckém díle, které vzniká proto, aby mohlo být představeno divákům v jeho původním konceptu, což je projekce na filmovém plátně. Na jiných platformách přistupujete dobrovolně na jistou degradaci toho, co tvůrce pokládá za svůj záměr, když snímek realizoval. Musíte se smířit s tím, že si nevychutnáte film v jeho komplexním působení, protože na mobilních telefonech jen stěží můžete mít stejný zážitek, jako když sledujete film na velkém plátně se všemi detaily v obraze, se skvělým zvukem a podobně. Samozřejmě příběh a myšlenka bude sdělná, ale do značné míry ta recepce bude ochuzena o spoustu vjemů, které nejsou přenosné jinde než právě v kině. Z toho důvodu jsme se třeba rozhodli neuvádět Nabarvené ptáče, ale pozvat pana režiséra s jeho mistrovským dílem až příští rok, kdy bude možné snímek promítnout na plátně.

Do jaké míry se shoduje virtuální program Kina na hranici s tituly, které jste na festivalu původně plánovali uvést? Zůstává zachováno množství snímků i stěžejní autoři u retrospektiv?

Snažili jsme se už dopředu avizovaný program a jednotlivé sekce nakonec uvést i v rámci online edice. Ne všude to bylo možné, svou roli hrál i počet snímků, které je možné v takovéto platformě uvádět. Nicméně ten základ zůstal. Přesto věřím, že některá díla, jež jsme do programu nezařadili, se nám podaří představit i s jejich tvůrci ještě v příštím roce už snad zase v klasickém formátu přehlídky v Těšíně.

Některé filmy, jak jsi už na konferenci podotkl, nebude možno z různých důvodů ve virtuálním prostoru pustit. Jejich tvůrci jsou vázáni autorskými právy nebo pravidly festivalů, kde se o uvedení ucházejí. Které tituly to jsou a znamená to, že praxe zatím nedovoluje žádné náhradní řešení, aby byl titul zároveň zpřístupněn i pro publikum Kina na hranici?

Kino na hranici je přehlídka mezinárodní a je organizačně rozkročená mezi Česko a Polsko. Tudíž je pro nás ještě o něco složitější než pro jiné tuzemské festivaly zajišťovat současně geolokační práva pro obě země. Někteří producenti nebo sales agenti mají své vlastní představy toho, jak chtějí prezentovat své filmy v různých částech světa, a pokud se rozhodnou je například v jednom z našich dvou států omezit, znamená to i pro nás jistý problém. Navíc u pořádání online projekcí hraje svou roli i čas v době pandemické situace, kdy se zavírají kina a doslova z týdne na týden se tím následně mění i záměry tvůrců, jak své filmy chtějí vůbec uvést, často se přesouvají termíny premiér apod. Nám se například nepodařilo z těchto důvodů zajistit v rámci online platformy uvedení slovenského snímku Nech je svetlo nebo Šarlatána. Ale je to zase příležitost uvést tyto filmy v příštím ročníku na filmovém plátně i s jejich tvůrci u nás.

Ředitelka festivalu Jolanta Dygoś uvedla, že jeden snímek nakonec bude z důvodů autorských práv vysílán jen pro polské diváky, respektive diváky na polském území, takže vznikne „hranice“ ve virtuálním pojetí. O co přijdeme my na české straně a proč k něčemu takovému nedochází i obráceně, pro polské publikum?

Jde o slovenský film Služobníci a je to rozhodnutí jeho producentů a sales agentů. Ale věřím, že i k tomu filmu se český divák dostane, protože zrovna tento film si také zaslouží promítání spíš na velkém filmovém plátně, takže se k němu rádi vrátíme, až se zase budeme moci vrátit do kin. Ty situace s prodejci práv některých filmů, což jsou často zahraniční firmy, jsou někdy opravdu hodně absurdní. Ve výsledku to nakonec poškodí spíš samotné filmové dílo a jeho tvůrce. Ale i to je jedna stránka filmového průmyslu. Možná že jednou online prostor všechny tyto pomyslné „hranice“ vymaže a nakonec tak i zjednoduší cestu filmu k jeho divákům.

Kromě toho, že se vše odehraje ve virtuálním prostoru, jste pro potřeby této prezentace pořídili speciálně v rámci Kina na hranici předtočené rozhovory s tvůrci, můžeš nás na ty nejzajímavější pozvat? V čem jsou pozoruhodné?

Šlo nám zejména o to, nabídnout divákům možnost dozvědět se něco o nových filmech. Proto jsme předtočili alespoň s některými filmovými tvůrci rozhovory, které by měly představit také pozadí jejich děl i to, jak svá vlastní témata a příběhy nahlížejí. Je to myslím přirozené doplnění filmových zážitků o umělecký pohled jejich autorů. Jen namátkou třeba z těch českých mohu pozvat na zajímavá povídání s Jiřím Havelkou k filmu Vlastníci, Michalem Hogenauerem ke snímku Tichá místa, Štěpánem Altrichterem k filmu Národní třída, Martinem Duškem a Ondřejem Provazníkem k filmu Staříci, Radkem Bajgarem ke snímku Teroristka a dalšími.

Do jaké míry se počítá s účastí přímých vstupů tvůrců nebo diváků do online přenosů?

Bude potřeba na našich webových stránkách kinonahranici.cz sledovat aktuální informace k programu a tam bude řada i těchto doprovodných online přenosů se zajímavými osobnostmi.

Online svět a vůbec ta bezbřehá sféra digitální kultury je zahlcena různými projekcemi filmů, videokonferencemi, streamy atd. Je možné, že i řada snímků, které se objeví ve vaší nabídce, už ve virtuálním prostoru někde existuje, v čem bude vaše nabídka jedinečná?

Ve výběru těch filmů a samozřejmě i nějakém tematickém fokusu na aktuální trendy zejména v současné české, polské a slovenské kinematografii. A v neposlední řadě taky v těch diskusích s filmovými tvůrci.

A jak na tom bude příští ročník, už je jistý aspoň jeho termín?

33. ročník plánujeme v Českém Těšíně a Cieszynie, doufám že zase v kinech, od 20. do 25. srpna 2021.