Zbožňuji prolínání hudebních světů, říká novojičínský bubeník Adrian Ševeček, člen Českého srdce i kapely Věry Martinové

Jak zasáhl nouzový stav do hudebního života Adriana Ševečka?

Docela zásadně. Ze dne na den se vše zrušilo. Najednou nikam nejezdíte, neřešíte termíny a jejich případné kolize. (smích) Najednou máte poloviční příjmy… Na konci března měl proběhnout křest nové desky Meritum Věry Martinové v Divadle Hybernia v Praze. Bylo kolem toho spousta příprav, takže to hodně mrzelo. V té době nikoho nenapadlo, že si minimálně půl roku nikde nezahrajeme. V tomto roce jsme měli odehrát spoustu koncertů. Bohužel.

Během zmíněného nouzového stavu se objevila spousta hudebních příspěvků, počinů, aktivit a podobně. Který z nich ti byl nejbližší či nejsympatičtější?

Musím přiznat, že jsem se po čase trošku přestal orientovat. Ty příspěvky se valily ze všech stran. Už dlouho sleduju určité bubenické weby a těm jsem byl věrný i během těchto dní. Občas jsem sledoval přenosy koncertů českých kapel v České televizi. Líbila se mi videa na YouTube od baskytarové legendy jménem Leland Sklar. Ten každý den vybral jednu písničku kapely, se kterou hrával. Vždy řekl něco ze zákulisí a pak ji zahrál. Většinou se jednalo o písně kapely TOTO a zpěváka Phila Collinse.

Pojďme nyní představit některé tvé hudební aktivity, protože tvůj hudební životopis je hodně bohatý. Hraješ například v kapele Věry Martinové. Co ti přineslo nahrávání nového alba Věry Martinové s názvem Meritum?

Na tohle nahrávání jsem se moc těšil a byl jsem velice zvědavý, jakým směrem se bude nová deska ubírat. Do producentského křesla usedl Boris Carloff, který dělá žánrově úplně jinou muziku. Ale rychle jsme zjistili, že má velký žánrový přesah a přehled. A rád hledá ty správné zvuky. (smích) Samotné natáčení probíhalo v uvolněné a pohodové náladě a vlastně velice rychle. Rychleji, než jsme předpokládali. Základy pro nějakých jedenáct písniček byly hotové za den a půl, tedy bicí, perkuse, basa a klávesy. Natáčel jsem na bicí soupravu značky Slingerland ze sedmdesátých let minulého století. Myslím si, že tenhle krásný nástroj trošku pomohl celkové náladě nahrávky.

Co se týká Věry Martinové, tak ta má v repertoáru písně, které prostě na koncertech musí zaznít. Pokud s ní o tom komunikujete, převládá u ní pocit jakéhosi uspokojení, že písně z minulého století stále fungují a jsou oblíbené, anebo by třeba měla v playlistu i jiné skladby, ale prostě ví, že fanoušci očekávají zrovna tyhle skladby z 90. let 20. století?

Ze všeho něco. Věra je samozřejmě velmi ráda, že se její nejznámější písničky stále hrají a lidé je chtějí slyšet naživo. Některé musíte zahrát vždycky. (smích) Ale na druhé straně Věra natočila přes 150 krásných písniček a všechny se do koncertního programu bohužel nevejdou. A teď máme novou desku, takže se playlist určitě promění. Ale některé stálice určitě zůstanou, tím jsem si jist. (smích)

Dále hraješ v kapele České srdce. Jaké zkušenosti ti tohle angažmá přineslo? V čem je pro tebe tohle angažmá jiné ve srovnání s působením v kapele Věry Martinové?

České srdce je jiné asi v přístupu. Byť mají obě kapely podobné nástrojové obsazení, tak žánrově jsou dost jinde. To znamená, že i můj přístup se musí trochu změnit. U Věry je potřeba hrát jemněji, barevněji. Důležitý je text. Písničky jsou postavené na akustické kytaře a vokálech. Používám metličky, filcové paličky, shakery. Kdybych do toho řezal a neustále hrál nějaké breaky, tak by mě neměli moc rádi.

U Českého srdce to asi bude jiné…

U Českého srdce je to naopak. Občas mám pocit, že čím víc punk, tím lépe. (smích) Dělám si srandu, ale hraní s Českým srdcem je rockovější. Michal Šenbauer a všichni z kapely jsou strašně pohodoví chlapi. Jde hlavně o energii. Když do toho dáte tu správnou, tak si to užijí všichni. S Českým srdcem hraju asi dva roky. Začal jsem jako záskok na doporučení kytaristy Martina Chobota, který hraje s Ewou Farnou. Vlastně i teď se střídá v kapele více bubeníků. Podle toho, jak kdo může. (smích) Občas bubnuje i legendární Franta Hönig, známý z působení ve skupinách Nová růže, Pražský výběr a No Guitars.

Dá se říci, že České srdce patří mezi nejméně doceněné kapely v Česku. Souhlasíš?

To si úplně nemyslím, ale vlastně jsem nad tím nikdy nepřemýšlel. Svého času byli velmi populární ve Francii. Proč tomu tak je, to závisí na mnoha faktorech. Když se Českem linuly tóny jejich hitů Bosou nohou žárem, Srdce z Avalonu nebo Oheň, voda, vzduch a já byl na základní škole, tak byli dost známí. (smích) Nemyslím si, že záměrem kapely bylo vyprodávat haly a bořit hitparády, ale hlavní je láska k hudbě a dělat to, co je baví.

Další tvou kapelou jsou progresivně rockoví Once´s. Co by se dalo říci o této skupině?

Once’s byla kapela tvořená kamarády a spolužáky ze základní školy. Bylo to v době, kdy jsme hodně cvičili na své nástroje a chtěli se vyjádřit složitější hudbou. U mě za to asi mohlo zhlédnutí bubenické videoškoly Virgila Donatiho. Tehdy jsem poslouchal prog rock a metal a chtěl všem ukázat, že umím hrát rychle a složitě. (smích) Tehdy jsme tím žili.

Co následovalo dále?

Já jsem později odjel do Prahy studovat a z kapely odešel. Asi před třemi lety mi zavolal kytarista Jakub Jalůvka, že by chtěl kapelu oživit a natočit pár písniček. Účast přislíbil i původní baskytarista Michal Stulík, který v současnosti hraje v Mirai. Tak jsme se sešli ve studiu. Bylo moc fajn si zase s kluky zahrát. Není to nový materiál. Spíše staré věci s novým zvukem. Ta nahrávka i s videem snad brzy spatří světlo světa. (smích) Pak se uvidí…

Ve tvém hudebním životopise najdeme kapely hrající progresivní rock (Votchi), latino-jazz kapely (Duende), country, blues (Plum Jam) a podobně. Jak moc tento fakt, že máš zkušenosti s kapelami různých žánrů, ovlivňuje tvou osobnost?

Zbožňuju prolínání hudebních světů. Hodně se tím rozšiřují obzory. Člověk do určité míry přestane škatulkovat a hodně se toho naučí. Myslím si, že to má i velký vliv na vnímání světa kolem sebe. Člověk ztrácí předsudky, což je osvobozující… Každý žánr potřebuje trošku jiný přístup. Ale pro mě je důležité zachovat si při tom všem vlastní osobnost. Možná i proto, když jsem hodně hrál jazz, tak jsem poslouchal rockovou hudbu, a když jsem hrál víc s rockovými kapelami, tak jsem posluchačsky utíkal k jemnějším žánrům. Vždy jsem chtěl hrát trošku jinak. Multižánrovost je pro mě důležitá. Udržuje mě v bdělosti. Mou osobnost také ovlivňují lidé ze všech těch kapel a projektů. Což je neméně důležité.

Také jsi vystupoval s divadlem Farma v jeskyni. Jak na toto angažmá vzpomínáš?

Pro mě je divadlo úplně jiná kategorie než hraní v kapele. Hlavně spolupráce s Farmou v jeskyni. Strávil jsem v ní asi pět let a změnilo mi to přístup ke hraní. Tam jste ještě více součástí celku. Režisér Viliam Dočolomanský je velmi precizní a to samé chtěl po nás muzikantech a hlavně po hercích a tanečnících. Věděl, co chce, a nedal nám pokoj, dokud to z nás nedostal. (smích) Nešlo jen o to zahrát svůj part správně. Bylo důležité naladit se na ostatní. Držet napětí a být ve střehu a zároveň pustit emoce, kdy je třeba. Poznal jsem spoustu zajímavých nástrojů a hodně jsme cestovali… Vystupovali jsme například v Itálii, Německu, Rumunsku či Brazílii. Pro mě to byla úžasná a obohacující zkušenost.

Jsi také pedagog. V současné době je však možné najít spoustu cvičení, rad a podobně na sociálních sítích, což třeba v minulosti nebylo. V čem tedy vidíš svůj největší přínos pro studenty?

Já viděl první videoškolu na VHSce, kterou mi půjčil můj tehdejší učitel a skvělý bubeník Petr Stráhal, ke kterému jsem dojížděl do Frenštátu pod Radhoštěm. Byla to škola již zmíněného australského bubeníka Virgila Donatiho, který je proslulý svým extrémně složitým hraním. Spousta polyrytmů, extrémní koordinace a rychlost. Tu kazetu jsem měl asi týden a viděl ji téměř dvacetkrát. (smích) To bylo kolem roku 1998 a dodnes mám pocit, že to byla jediná videoškola o bubnování v celém Moravskoslezském kraji. (smích)

Časy se ovšem mění…

Dnes je dostupnost informací neuvěřitelná. Je toho opravdu hodně a člověk se v tom snadno ztratí. Myslím si, že učitel by měl umět žákům vyselektovat a předat ty informace, které jsou přínosné. Vysvětlit a ukázat, co a jak cvičit. A proč vlastně cvičit zrovna tohle. Ukázat, jaké existují hudební styly. Jaké jsou možnosti toho nástroje. Žáci brouzdají po sociálních sítích a ukazují mi, co se jim líbí. Že by chtěli hrát tohle a támhleto. Pro mě je zvláštní, že si často vyberou videa lidí, kteří sami zatím na tom nejsou hudebně úplně nejlépe. Tak se žáky snažím navést na profesionální bubeníky a videa s kvalitními a podstatnými informacemi. Seznámit je se skvělými bubeníky a muzikanty. Ukázat, že bicí nástroje nejsou jen souprava s činely, ale neuvěřitelně široké spektrum nástrojů a zvuků.

Svého času jsi přišel s iniciativou, že by se na konzervatořích měl objevit předmět, který by měl žáky učit, jak se prezentovat. Co je tedy podle tebe v rámci prezentace vhodné či nevhodné?

Měl jsem na mysli spíše to, že by se na konzervatoři mělo studentům ukázat, jak se pohybovat v reálném světě. Když vystudujete konzervatoř, tak se předpokládá, že umíte hrát. Ale co dál? Jak se prezentovat v médiích? Když skládám autorskou hudbu, kde si ji mám zaregistrovat? Jak funguje Ochranný svaz autorů? Co autorská práva? Mám platit sociální pojištění, nebo nemusím? A co daně, jak na ně? Mám být osoba samostatně výdělečně činná, nebo ne? Když se na to zeptám pěti muzikantů, tak mi každý řekne něco jiného. Ale ze školy už jsem nějaký pátek, takže věci se určitě změnily. (smích) Co se týká prezentace, já mám rád, když je vtipná a jde se rovnou k věci. Nesedí mi, když se lidi berou moc vážně. Umění má předávat emoce. Tak to beru. U bicích jsem se s nevhodným obsahem asi ještě nesetkal.

Jaký máš hudební cíl, za kterým jdeš, aby sis na konci hudební kariéry řekl, že jsi svůj potenciál nepromarnil, a co pro splnění tohoto cíle děláš?

Můj hudební cíl je ten, aby mě hraní naplňovalo a působilo potěšení mně i druhým. Hrát hudbu, která mě baví. Hrát s lidmi, se kterými si rozumím. Už mě opustily ambice být nejlepším, nejrychlejším a technicky nejdokonalejším bubeníkem. (smích) Našel jsem v hraní pro mě důležitější věci. Dokonalost k nim asi nepatří. Mám zkušenost, že daleko větší zážitek pro všechny je nadšení, energie a radost z hraní i za cenu, že se vám něco nepovede. To neznamená, že se nesnažím hrát, jak nejlépe umím. Sice už necvičím čtyři hodiny denně, ale zaměřuji se na to, co mi nejde nebo mě zajímá. Dost času mi zabere učení. Není to jednoduchá disciplína. (smích) Bubnování se neustále posouvá. Stále nasává nové vlivy a kombinuje styly. A to je skvělé.