Nové album Tara Fuki přináší čistou a silnou muzikantskou výpověď dvou spřízněných duší

Vzpomínám si přesně, kdy jsem slyšel živě Tara Fuki poprvé. Bylo to na počátku milénia na festivalu Music Art Horní Lhota, kde byly tehdy ještě dívenky Andrea Konstankiewitz a Dorota Barová nasazeny na poměrně pozdní noční hodinu. Nelze zapomenout ten pocit naprostého uhranutí jejich poetikou, precizní a brilantní hrou na violoncello a éterickými, sametově plnými hlasy, jejichž okrouhlá plnobarevnost tolik kontrastovala a dodnes kontrastuje s lyrickými, „tenkými“ vokály některých současných zpěvaček.

Album Motyle zdánlivě nevybočuje z typické osobní estetiky Tara Fuki, přesto přináší i nové impulzy a výzvy. Jednou z nich jsou texty v češtině, kterých se sešlo na nové nahrávce hned několik. České texty jsou v tvorbě Tara Fuki spíše vzácností, proto jsem si na jejich fonetickou kvalitu musel chvíli zvykat. Nicméně prolínání obou slovanských jazyků má své kouzlo a představuje hlasy obou zpívajících violoncellistek v intenzivním a léty zmoudřelém projevu.

Novou nahrávku okořenil citlivými perkusemi bubenický mág Miloš Dvořáček. Jeho hra se do zvuku promítla v široké zvukové škále – od jemného podbarvení až po ostřejší rytmické útvary, které výborně podpořily dynamiku písní. Empatický doprovod Dvořáčka na sebe v žádném okamžiku nestrhává pozornost, vždy pozorně naslouchá, dokresluje a dotváří.

Deset písní alba představuje rozmanitou a pestrobarevnou hudební kolekcí, která se zdařile vymaňuje z jakéhokoli hudebního stereotypu. Svědčí o tom hned variabilní krása prvních tří písní. Úvodní Kdyby má charakter zadumané meditace nad světem vnitřním i vnějším. Přemýšlivý rozměr textu výrazně dotvářejí melodické vrstvy violoncell, které se spájí s přirozeně znějícími vokály. Jsme svědky vzácné souměrnosti a nepatetické výpovědi o vykořenění lidské duše.

Eponymní Motyle jsou charakterizováni rafinovaně nevypočitatelnou rytmikou, která ústí do parádního groovu. Nádherný text „Otevři dveře na chvíli, v oknech spí motýli, slunce ví, že se nechceš schovávat….“ je hudebně ztvárněn progresivní harmonií, která se vyhýbá sentimentalitě. Je to lyrika citlivá, ale pulzující veškerou bolestí otlučených křídel, jež touží po Slunci.

Třetí polohu alba reprezentuje magie hlasů Andrey a Doroty v písni Rano. Je to nejtypičtější oblast průniků jejich bytostného uměleckého souznění. Nový je ovšem populární nádech a stavba písně, která je obvyklá pro kvalitní mainstreamové písně. Sluší se říci, že Tara Fuki tato výrazová poloha sedí a sluší, což se potvrdilo mimo jiné i v poslední písni nové nahrávky s názvem Samoty. Její uklidňující něžná atmosféra evokuje smířlivé a láskyplné odevzdání se.

Na Tara Fuki imponuje jejich jedinečná schopnost sugerovat magické, poetické prostředí, které ovšem nikdy nepůsobí rozbředle a zmateně. Obě hráčky mají své role a interpretační představy pevně pod kontrolou. Proto se album opět vymyká jednoznačné charakteristice. Je to deska, kterou lze popsat jako intenzivní poetickou hudební výpověď o vlastní duši.

Osobní i niterné hudební přátelství, které smazává hranice mezi státy. Konstantní radost z hudby, jejíž krása není zbavována tragických a temnějších odstínů. Upřímná a muzikantsky obdivuhodně čistá výpověď dvou spřízněných duší, kterým lze stále naslouchat s pocitem úžasu, že jsou mezi námi.

Celé album Tara Fuki Motyle odvysílá v pátek 13. listopadu 2020 od 21 hodin v premiéře internetové Rádio Ostravan.