Přičichnout si k jehle, při zemi slyšet praskliny, líčí Irena Šťastná odběr krve ve Chvilce poezie

Na poetice ostravské básnířky Ireny Šťastné každý čtenář či literární kritik oceňuje něco jiného. Výběr literárních prostředků, které autorka využívá v textech, je totiž neobvykle široký. Editor této Chvilky poezie ctí především gradaci veršů, kterou autorka dokáže občas dotlačit až někam na hranu expresionismu. „Za ohyb za dáseň přes sliny / vše nechat jenom / téct,“ píše třeba v textu Na začátku chemického posypu, s nímž letos v Bratislavě vyhrála literární soutěž Básne SK/CZ (v porotě mimo jiné seděla renomovaná kritička Eva Klíčová z časopisu Host).

Autorka citovanými verši také mimoděk naznačuje, jak sama tvoří. Spontánně a nadoraz. A hlavně odvážně. Nepodbízí se, nesnaží se být srozumitelná takzvaně „na první dobrou“ a klidně nechá čtenáře v básni bezradně tápat. Nekalkuluje, spíš pracuje se samotným „tajemstvím poezie“, tak jako v oné oceněné básni: „Na začátku chemického posypu / jsem odkrojila nebe / z její postavy / půljablko / dámské / se / rozhoupalo po dotyku s hlínou / objemem svých nádob / těch misek / důlků / se / rytmicky dokyvovalo / přímo u země pak / zůstalo / stát / v tichu.“ A podobné odhodlání jít s básní až „za ohyb dásní“ je patrné i z veršů v následujícím textu.

PROSTÝ POPIS ANOREKTIČKY

Slova k sobě lepená
háčky suchého zipu.
Olízne si ret.
Záchvěvy v ramenou
mohl způsobit vánek.

Vývrtkou vydlábnuté oči.
Jako kaliště od mazutu.
Kosti se sítěmi záclonek.
Sem tam má kůži
obtočenou vazivem
(to musí být zbytky rodičovské lásky).

Tepelné mosty pod ohryzkem
dávají dvě deka naděje.
Ožvýkaná slova v podpaží
už nelákají k vylíznutí
(co tenkrát řekl otec a ji to vyděsilo k smrti?).

Jsou-li někde chloupky
neviděl je nikdo
(jak ji denně trhá matka nikomu nedovede říct).

Když editor Chvilky poezie požádal autorku o pár slov k citované básni, dostal stručnou odpověď. A zároveň nevyřčené vysvětlení, proč je z textu cítit mazut a vypichují se v něm oči, proč napsala až téměř „munchovský výkřik“: „Psáno z lítosti nad průsvitnými dívenkami. Z lítosti nad tím, že je možná vlastní mámy zjizvily. Že jsou spoutané a zakouzlené.“

*

Následující prožitek je sice vyprávěn méně expresivněji, drásavý účinek na čtenáře ale není oslaben. Stříkačka, žíla, zkumavka, a pak ta višňově rudá barva, to jsou vždycky silné emoce. Irena Šťastná dokáže odběr krve vylíčit bez zbytečného patosu, přesto si během čtení „přičichneme až k jehle“.

ODBĚR KRVE

Rozparek dne trčí ze dna řeky
opírám se
o jeho odraz
nepůjde už nikdy
odloupnout ze zad
a uchystám si
paži do polohy
pro odběr tekutiny
i vlasy té bílé slečny ztichly
přetekly přes ramena
nevzpěčovat se
přičichnout si k jehle
při zemi slyšet praskliny
nebo padání písku
ještě se otáčím ve směru pádu sněhu
ve směru pádu sebe
přemožená
červeno
bílá.

*

K další básni autorka pro čtenáře kulturního deníku Ostravan.cz opět jen stručně připsala: „Psáno z bezradnosti nad fakty.“

Na dně každého slova
kterým chci mlčet
je její mrtvá vnučka.

Ticho zasychá
na povrchu okolních věcí.

Ještě kondolence.
Je to tak praktické
a dělá se to.

*

A nakonec jeden text upomínající na časy před pandemií. Možná podpořený cestovatelským zážitkem, ale dost možná jen nějakým zlým severským snem.

ISLAND

Zpoza převisu se přiblížili rybáři
každý vzal svou vlastní síť.

Chytit potravu bylo nesnadné.
Jen ostře zeleným řasám
se dařilo nevysmeknout.

Večer vše rozprostřeli na podlaze
a sklonili se k tomu.

Konzumace byla vazká
jako nohy měkkýšů a krky laní.

Od toho dne vyčnívaly rybářům
vybělené rybí páteře z bot
a vzduch co minutu rozmýval v šum.