Nikdy jsem konkurz na ředitele Národní galerie v Praze nevnímal jako boj, říká šéf PLATO Marek Pokorný

Než se zeptám na zákulisí konkurzu v Národní galerii, podívejme se do PLATO ve druhé vlně nouzového stavu. Výstava Písek ve vzduchu „visí“ na webu, divadelní festival NORMA byl zrušen a díla nominovaných na Cenu Jindřicha Chalupeckého jsou vidět jen velmi matně přes prosklené stěny. Máte z galerie i nějaké pozitivnější zprávy?

Aktuálně běží přípravy na poslední projekt letošního roku, který se pod názvem Trypa (Díra) vrací k odkazu stejnojmenného řeckého anarcho-undergroundového časopisu ze sedmdesátých let minulého století. Museli jsme přehodnotit podobu téhle výstavy kvůli komplikacím s výjezdy a přítomností jeho stále ještě aktivních zakladatelů v Ostravě. Počítáme s tím, že výstava bude hotová v plánovaném termínu, tedy v prosinci. A jakmile to bude možné, otevřeme ji pro veřejnost spolu s Cenou Jindřicha Chalupeckého. Volal jste naposledy po nějakém projektu, který by využil rozměrné výkladce našeho sídla. A je to tu. Jako reakci na protesty v sousedním Polsku totiž pod názvem Písek ve stroji – Pieklo kobiet chystáme s umělkyněmi a umělci jako jsou Agnizska Brzezanska, Anna Daučíková či Eva Koťátková projekt vyjadřující solidaritu s umělkyněmi a umělci, přáteli a kolegyněmi či kolegy v Polsku. Coming soon. No a samozřejmě se pilně chystáme na příští rok.

Zní to ode mě možná až zle, ale v Ostravě jsme si vydechli, když jste se coby favorizovaný kandidát nakonec nestal ředitelem Národní galerie v Praze (NG). Nejsem zdaleka sám, kdo si myslí, že bez vás by PLATO nezůstalo PLATEM, tedy platformou, která v souladu s některými světovými galeriemi odvážně zbořila ověřené a publikem vyžadované formáty a postupy tradičních galerijních institucí. A že by PLATO bez Marka Pokorného ostravští politikové brzy donutili vrátit se k těm tradičním formám. Mrzí vás, jak konkurz na ředitele NG dopadl? Kdyby ani trochu, asi byste se nepouštěl do boje.

Na celé situaci kolem výběrového řízení na pozici generálního ředitele Národní galerie byly právě tyhle úlevné reakce z ostravského prostředí vůbec to nejpovzbudivější. A nebylo jich málo. Na druhou stranu mě zavazují k tomu, abychom jako instituce nezklamali a naši misi naplnili i v rekonstruovaných jatkách nějakým překvapivým obratem. Byl jsem samozřejmě připraven dát všechny své síly a zkušenosti k dispozici Národní galerii. A jsem stále přesvědčen, že v danou chvíli jsem byl pro ni tou nejlepší možnou volbou. Tak to koneckonců vyhodnotila i výběrová komise. Nikdy jsem ale konkurz nevnímal jako boj. Nemám rád ani tuhle válečnou rétoriku, ani nejsem osobnostně založen jako soupeřivý jedinec. Ale ano, mrzí mě to.

Z výběrového řízení vyšla vítězně Alicja Knast, která do letošního února vedla Slezské muzeum v Katovicích (Muzeum Śląskie w Katowicach). Co byste k volbě ještě dodal?

Alicja Knast, kterou si ministr kultury nakonec vybral, je podle mého soudu dobrá volba, alespoň co se týče jejích představ o tom, jak má dnes fungovat úspěšná muzejní instituce. Nejsou navíc nijak daleko od toho, jak o věcech přemýšlím já sám. Doufám, že se jí podaří přesvědčit své kolegy, ministerstvo a další důležité aktéry české scény, aby přestali projektovat do Národní galerie své partikulární zájmy a začali spolupracovat na budování dlouhodobé stability, silné pozice a nezpochybnitelné pověsti této instituce v budoucnosti.

Od odvolání Jiřího Fajta z funkce ředitele NG uplyne do nástupu vybrané generální ředitelky rok a čtvrt. Nevybíralo se nějak moc dlouho?

Byl to rok a čtvrt institucionální nejistoty a z mého pohledu to to je prodlení naprosto zbytečné a nepochopitelné, když například instalování nového vedení v Lidickém památníku ministerstvo zvládlo jako zázrakem za měsíc a kousek. Takhle dlouhá doba bez možnosti strategického vyjednávání o budoucnosti byla pro Národní galerii v Praze destruktivní, zvláště když i nad působením dosluhující generální ředitelky se vznáší řada otazníků. Volbou nového vedení navíc skončil mandát původní garanční rady Národní galerie. V jejím čele přitom rok působil architekt, kterého zaskočilo, že novou generální ředitelkou ministr jmenoval muzikoložku a muzeoložku.

Na místě je tedy otázka, kdy si pan ministr najde čas na jmenování nové garanční rady coby zásadního partnera pro nové vedení instituce a zda bude mít šťastnější ruku při jejím sestavování. Takže nová ředitelka vstupuje do značně nepřehledné a komplikované situace. A to nezmiňuji minové pole, které ji čeká uvnitř, ekonomickou a organizačně prekérní situaci galerie či komplikace způsobené pandemií. Při vědomí všeho, co bych musel řešit a na co bych si musel v Praze dávat pozor, mi PLATO a Ostrava připadají jako Lurdy. Doporučuji všem!

Do Katovic to je z Ostravy hodinku autem, znáte se osobně s novou ředitelkou NG Alicjí Knast? Ta se v Katovicích stala de facto obětí politické čistky polské vládní strany Právo a spravedlnost. Čím je katovická instituce zajímavá a jak ji řídila právě ředitelka Knast?

Určitou analogií Slezského muzea v Katovicích může být z pohledu struktury sbírek a potenciální programové nabídky pro veřejnost Slezské zemské muzeum v Opavě. Významným faktorem rozvoje katovické instituce bylo její přestěhování z původního objektu v centru města do nově vybudovaného areálu v tamější dolní oblasti, jakési obdoby našich Vítkovic. Ovšem namísto marketingu a zdůrazňování atraktivity vsadila Alicja Knast na obsah, na rozsáhlé vlastní programy, výzkum a spolupráci či partnerství se širokým spektrem katovických kulturních zařízení a aktivit.

Takže instituci pozitivně popostrčila?

Z uzavřené, poněkud zaprášené muzejní instituce udělala otevřené místo, které nabízelo velmi rozmanité obsahy týkající se historie regionu, výtvarného umění včetně práce s jedinou sbírkou scénografie v Polsku, vzdělávání, hudby, architektury a urbanismu či aktuální reflexe společenských problémů. Její odvolání bylo jednoznačně politickou odvetou za to, že trvala na autonomii kulturní instituce, která nemá vycházet vstříc partikulárním stranickým zájmům. V té době se zrovna pod názvem Duch přírody a jiné bajky v muzeu konala mnou připravená výstava současného umění ze sbírek ING Polish Art Foundation, díky níž jsme se s Alicjou Knast profesně poznali. Napsal jsem tehdy dokonce protestní dopis adresovaný maršálkovi kraje, který na jaře stál za odvoláním Alicje Knast z pozice ředitelky muzea.

Což nepomohlo, Kaczyński je silný protivník. Zpátky do Prahy.  Nelíbilo se mi, jak mnohá česká média zdůrazňovala, že Národní galerii teď povede „cizinka“. A že neumí česky, přitom při troše snahy se našinec s Poláky lehce domluví, polština i čeština jsou příbuznými západoslovanské jazyky. Z čeho pramení ta česká nevraživost, prestižní světové galerie si přece v čele instituce přejí uznávané odborníky a nehledí na rodný list?

Ve střední Evropě není zcela obvyklé, aby cizinec vedl národní instituci. Což neznamená, že by se tenhle zvyk neměl časem změnit. Hendikep nevidím v tom, že je někdo odjinud a neumí jazyk. Hendikepem je naopak dosavadní způsob fungování většiny našich předních institucí, jejich vnitřní zkostnatělost a unylost, nedostatek reflexe toho, k čemu je vlastně máme a jaké je jejich poslání. Nejsou vnitřně připraveny na to, aby absorbovaly a profitovaly ze zkušeností nabytých ve světě nových muzejních standardů.

Proč nejsou připraveny?

Ti, kdo dnes pochybují o nové generální ředitelce, by si pravděpodobně své předsudky odpustili, kdyby jim v první větě slíbila, že udělá největší výstavu impresionistů na světě a že Národní galerie pokoří Louvre či Albertinu. Katovice pro ně nejsou „velký svět“, přičemž žádné z větších či centrálních českých muzeí se profesionalitou a dlouhodobějším vlivem na společnost nemůže měřit s tím, co udělalo tamější Slezské muzeum. Stejně tak tady žádná instituce nedosahuje konzistence a dlouhodobé odborné a muzejní úrovně Slovenské národní galerie. A to nemluvím o Muzeu moderního umění v Lodži či některých institucích v pobaltských zemích.

Jedinečný institucionální kontext si žádá jedinečná řešení. Není důvod dělat věci přes kopírák, jak si to tady ve svatém nadšení pro Vídeň a Paříž představujeme. Muzea v Paříži a Vídni ale nepotřebují jako partnery své klony, v tom si vystačí. A Národní galerie v Praze nemá být franšíza, ale unikátní muzejní entita. A lidem má být vlastně ukradené, kdo ji řídí. Doufám, že se nová generální ředitelka rychle zorientuje a nezalekne se toho, jaké tady přes všechny řeči o světovosti doopravdy vládnou provinční poměry.

Jak spolupracovalo (případně pořád spolupracuje) PLATO se Slezským muzeem? Už jste jednu výstavu zmínil.

Nabídka na přípravu již zmíněné výstavy Duch přírody a jiné bajky se týkala mě jako kurátora, ale samozřejmě s tím, že polská scéna vnímá PLATO jako skoro svou galerii. V okamžiku, kdy Alicju Knast odvolali, jsme zrovna začali probírat společný projekt týkající se regionální identity a ve hře byl záměr připravit společný program rezidenčních pobytů pro umělce v Ostravě a v Katovicích. Teď v muzeu vládne podivná atmosféra. Lidé, kteří sdíleli pohled paní ředitelky na muzejní práci, postupně odcházejí, takže to na nějakou spolupráci v nejbližší době nevidím.

Paradoxní je, že když jsme spolu dělali rozhovor letos 12. března o výstavě fotografií Skɪz(ə)m v PLATO, pár dnu poté byl vyhlášen nouzový stav a PLATO se muselo zavřít. V říjnu jsem se na vás chystal s rozhovorem o umělcích nominovaných na Cenu Jindřicha Chalupeckého, jejichž díla jste měl vystavit, a hle, přišel další nouzový stav. Uvidíme vůbec ta díla nejlepších umělců do 35 let? Co když se galerie otevřou až v březnu?

Výstava finalistů Ceny Jindřicha Chalupeckého je nainstalována, ale na vernisáž nedošlo kvůli uzavření kulturních institucí. Počítáme s tím, že v každém případě, ať už to bude v prosinci či v březnu, ji zpřístupníme na co nejdelší možnou dobu veřejnosti. Umělce, kurátory i produkci ta výstava stála dost sil a zprostředkovat ji jenom pomocí fotodokumentace či videí by byl téměř zločin. V současné době se připravujeme na různé varianty fungování v příštích měsících.

Nominovaní letos odmítli princip soutěže, nebudou se tedy vyhlašovat jednotlivá místa. Proč? A museli jejich požadavku nutně vyhovět organizátoři ceny a porota?

To je plně v kompetenci hlavních pořadatelů. Já to respektuji, byť se trochu jedná o contradicto in adjecto. Už za samotným faktem, že se někdo dostane do finále a na výstavu, stojí určité preference, hodnocení, rozhodnutí. Výběr takzvaného vítěze a ocenění samo podle mě nemusí nutně znamenat, že se jedná o nejlepšího umělce či nejlepší dílo, ale vyjadřuje spíše postoj poroty, která je také složena na základě nějakých preferencí. Na druhou stranu rozumím snaze o „nesoutěžení“ jako gestu alespoň symbolicky vyjadřujícímu určitý typ solidarity v rámci uměleckého pole či určitý typ odmítnutí principu konkurence. Je to pokus, ne zcela domyšlený, jak říci, že umění a umělecké dílo nejsou jenom či především zbožím.

Názory nominovaných, že cena je „společným oceněním pestré směsice umělkyň a umělců“, mi připomínají socialistický kolektivismus. Jsem spíš pro jasného vítěze než pro společné si poplácávaní po zádech. Neohrožují nominovaní svým postupem především sami sebe, protože ztratí přirozenou potřebu konfrontace? A nepřijdou nevyhlášení „vítězové“ o potenciální kupce?

Ke kolektivismu má rozhodně současný stav Ceny Jindřicha Chalupeckého hodně daleko. Vítězství bývají i Pyrrhova… A skutečnou, respektive tradiční kritiku, která byla schopná a ochotná veřejně rozlišovat, co se povedlo a co ne, co je dobré a co vynikající, už dávno stejně převálcoval marketing, zájmy sběratelů a investorů do umění. O pojetí konfrontace jako takzvané „přirozené potřebě“ silně pochybuji. Jistě existuje, ale je to spíše vyvolaná sociální nutnost. Alespoň v tom smyslu, jak ji dnes obvykle chápeme. Antropologicky je „poměřování sil“ spíše součástí sociálních aktivit než systému oceňování. Jsem rád, že alepoň deklarativně jde organizátorům o umění nikoli o to, jak bude jeho hodnota vyjádřena penězi a pozicí na umělecké scéně. Když bych se na princip nesoutěžení podíval z hlediska fungování uměleckého pole, pak bych mohl cynicky podotknout, že za nějakou dobu si s tím aktéři, odvozující svou pozici od finančního úspěchu na trhu, nějak poradí.

Promiňte, že jsem se zatím nezeptal na zdraví. Prodělal jste sám, či někdo jiný z okruhu PLATO nemoc Covid-19? Chřipečka to rozhodně není, přesto určitá množina Ostraváků silně inklinovala k antirouškařům. Jak vůbec prožíváte druhou vlnu pandemie?

Ani tým PLATO pandemie nenechala bez povšimnutí. Já jsem zatím Covid-19 nechytil, ale moje maminka je na kyslíku se zápalem plic. Druhou vlnu tedy prožívám nejen tak, že se snažím pracovně zachránit, co se dá, ale také dost osobně. Jsem vlastně v šoku, v jak špatném stavu je náš stát, když dojde na opravdový problém.

Tak ať všechno dobře dopadne. Tahle rubrika se jmenuje Obraz a slovo, co právě čtete anebo byste doporučil ke čtení? Hospody a kluby jsou zavřené, umělci sedí doma, takové tipy teď mají cenu zlata.

Nevím jak umělci, ale většina týmu PLATO teď většinou pracuje z domova. Na čtení nemám, stejně jako při prvním lockdownu, skoro čas, paradoxně práce neubývá. Tenhle týden mi ale přišel frustrační nákup knih, jak nových, tak těch z antikvariátu. Mezi novinkami mě svrbí prsty na Campo santo, soubor esejů a čtyř nedokončených povídek W. G. Sebalda vydaný v překladu Radovana Charváta nakladatelstvím Opus. Chci si také ověřit, jak se asi mýlí některé recenze kolektivního díla Dějiny Česka, které nedávno vydalo Nakladatelství Lidové noviny. A ze starších titulů se mi podařilo sehnat standardní příručku Archeology Yesterday and Today, která vyšla v Cambridgi v roce 1989 a jejíž skoro celý náklad se podle oblíbené historky jednoho ze dvou jejích autorů Zdeňka Vašíčka utopil při překládce v přístavu. Středověkou společnost od Marca Blocha pak na mém stolku aktuálně vystřídal Stopař Jamese Fenimora Coopera – na doporučení mé literární modly Arno Schmidta – a jako přípravu na čínský román Slivoň ve stříbrné váze čtu před spaním tuhle Cooperovu velkolepou americkou pentalogii. Howgh.