Je lehké vysmívat se věcem, když jdou mimo nás, zpívá Nohavica na novém, velmi silném albu

Pro některé rozporuplný člověk, pro jiné nejoblíbenější český interpret posledních desetiletí a autor, jehož písně se staly lidovými hymnami. Pozornost, kterou poutá Jaromír Nohavica, je vcelku logická, podařilo se mu totiž skloubit několik osvědčených receptů do jedné soudržné formule. Ne vždy a za všech okolností se mu dařilo namíchat přesvědčivou esenci, ale to je vcelku přirozené. Po minulém albu Poruba, které mi příliš nesedlo, jsem novinku Jaromíra Nohavici Máma mi na krk dala klíč očekával se značným napětím.

A tentokrát Nohavica přišel s deskou, která mi vyrazila dech. Hned napoprvé mne vtáhla do své atmosféry a já měl pocit, jako bych se ocitl v legendárních časech alba Osmá barva duhy. Nové album je silně emotivní a básnicky svrchovanou výpovědí s širokým žánrovým a tematickým rozptylem. Můžeme ho poslouchat jako osobní bilancování a subjektivní vzpomínky na nejbližší lidi v jeho životě. Je to album plné otevřených otázek, ohlížející se, ale také hledající.

Najdeme na něm písně, které zní jako lidové popěvky, melodicky oslnivé hudební nápady, skvěle rytmizované texty, koncentrované záplavy symbolických obrazů i sofistikované komentáře ke konkrétním událostem.  Deska se obloukem vyhnula jakýmkoli povrchnostem. Pryč jsou hurónské vtípky, zcela chybí obhroublé kuplety. Pojďme se krůček po krůčku projít možná nejosobnějším a nejupřímnějším albem, které Jaromír Nohavica kdy napsal.

Eponymní Máma mi na krk dala klíč je něžné vyznání mamince, která může být navždy postrádaným člověkem v životě. Citlivé rady do života, jakési laskavé poučení mateřské („A když poletí bláto, neboj se a stůj. Nezapomeň na to, že jsi můj“) s metaforicky jemným nástinem odchodu na onen svět: „Máma mi na krk dala klíč a přešla přes trať. Budu teď, chlapče, pár let pryč, tak se tu neztrať.“

Druhá píseň je smutně nostalgickou baladou s názvem Je ti to líto. Postesknutí nad rychlým plynutím času a ztrátou jistot je vyjádřeno působivou poetickou imaginací. V závěru dochází k hořkému postesknutí, že „to všechno, co jsme žili, byl jen sen“.

Černý květ má pomalý start, ale svižný průběh. Název písně je personifikace autora: „Všechno už bylo a zpátky se vrací, jsem černý květ, který zaseli draci.“ Tady se protrhne pověstná lavina slov, jak jsme u Nohavici zvyklí. Má toho mnoho na srdci i na jazyku, ale žádné slovo není jen do počtu a ještě má sílu na šibalské protažení poslední slabiky na konci jedné sloky.

Vzpomínková Emil P. vypráví o tom, jak světlo prohrálo s temnotou. Příběh jeho kamaráda, který dostal v mladém věku nevyléčitelnou nemoc a stihl ho velmi krutý osud, je koncipován jako sebereflexe Nohavici a poměrně tvrdá obžaloba vlastních chyb: „Já hlupák pil a marnil čas, a půlku času jsem měl dát radši jemu a druhou hodit mezi vás.“ Dojemně upřímná píseň. Jako by autor cítil, že beznaděje je pro tuto chvíli dost, následuje úpěnlivá Dej nám sílu. Nohavicova osobní modlitba, která zahrnuje všechny dobré bytosti, aby zvládly a přežily nespravedlnosti a příkoří, které jim uštědřují někteří nelaskaví lidé.

Milostná balada Moniko je příjemně zasněnou reminiscencí dávné lásky, kterou Nohavica nestylizuje do závratných poetických výšin. Naopak zcela prozaicky a věcně přiznává: „Moniko, už si tě nevzpomínám, Moniko, došli jsme každý jinam.“ Píseň má nádhernou harmonickou stavbu, vyhýbá se sentimentu, ale je to lyrická perla par excellence.

Staré dobré časy jsou vtipnou variací na oblíbené téma, které Nohavica dokázal naplnit novými a neotřelými rýmy a myšlenkami: „Člověk měl prázdný břich, však víry byl pln, uši měl otlačené od krátkých vln.“

Den nenávidí noc je naopak výrazně pesimistickým básnickým obrazem, kterému nechybí dramatická hutnost a sejmutí všech škrabošek. Za metaforami dne a noci můžeme nalézt i sami sebe.

Zjevná inspirace Karlem Krylem prosvítá písní Vlci, a to jak v hudbě, tak v mimořádně sugestivním textu. I stylizace kytarového partu je typická pro jeho legendárního předchůdce. Podobně jako Kryl má Nohavica dar mimořádné imaginace a umí sugestivně vykreslit mrazivou atmosféru: „Dnes v noci přišel sníh jak vojsko v řadách sevřených a bílí tamburaši hráli marš a už se práší a už je mráz“. Píseň nepostrádá hluboké myšlenky: „Je lehké vysmívat se věcem, když jdou mimo nás… Někdo se v koutě krčí, někdo má knedlík v krku, a někdo hlasem vlčím, přidá se k zpěvu vlků. A s vlky vyje, vyje a žije…“

Píseň pro V. V. je přátelskou zdravicí Vladimíru Vysockému. Příjemně nostalgické vyznání zpívá ostravský bard částečně v ruštině a refrén má velké melodické kouzlo, jež se okamžitě usídlí v paměti.

Další básnickým skvostem je píseň Této noci déšť nepřišel s nádherným textem. Melodie je zde vysoce klenutá a harmonická výstavba nadobyčej propracovaná, neboť Nohavica kytaru využil nejen jako doprovodný, ale též jako melodický prostředek, kterým dvojí i zdobí pěveckou linku.

Patrně nejoriginálnější písní alba jsou Řady. Zajímavý doprovod, který se odehrává v sekvencích intervalu tercie a ostře rytmizovaný i zpívaný text, který udiví: „Kde jste vy, kdož jste tu seděli, kukátkem dveří na nás hleděli. Majitelé zlatých klíčů a mámivé naděje. Kde jste vy, kdož jste měli palce na tepu doby, hlasatelé dobra a rozsévači zloby. Hlídači našich malých životů, ti kteří vědí, co správné je? Stále titíž proroci víry, zpod dveří cítíš pach síry…“

Zestárli jsme, lásko je velmi působivá písnička o dětech a stárnutí, které je však přirozené a proto krásné. Sílu neztrácí ani následující Řekni sýr s kytarovým riffem, který by člověk od Nohavici nečekal. Opět přítomná a současná píseň, jejíž velikost spočívá v postřehu a citlivém namíchání satiry a kritiky, jež dokládá chápání a vnímání souvislostí.

Závěrečná skladba Dobří holubi je smířlivým a posilujícím závěrem s omamnou melodií, jež se vznáší vzhůru až někam k oblakům. Zdánlivě jednoduchá, ale přitom moc chytře vymyšlená písnička. Stáří i mládí, které Nohavica zaklíná jako klíčové symboly svého alba, v této písni ztrácejí svůj význam. Nechybí zde opravdová katarze a moudré rozuzlení všech vnitřních i vnějších dramatických svárů, které v sobě tento písničkář nesl a nese: „Všechno co bylo, to zas bude a navěky. Obzor blízký je, i když se zdá být daleký. Až se probudíš, máma tě k snídani zavolá. A písnička zpívá se dokola…“.

Jako muzikant si neodpustím ještě drobnou odbočku k hudbě. Je zcela zjevné, že Nohavica pečlivě promyslel nejen strukturu, ale také pořadí a dramaturgii svých písní. Svědčí o tom nejen tematická pestrost a řazení kontrastních nálad, ale také tonální variabilita, která násobí celkovou barevnost nahrávky. Jednotlivé písně se odehrávají v devíti různých tóninách (E dur, e moll, A dur, a moll, D dur, C dur, Fis moll, h moll, B dur), přičemž každá má svou specifickou a nezaměnitelnou příchuť a náladu.

Rozhodně nečekejte monotónní obraz stárnoucího písničkáře. Tohle album má opravdu mnoho sil. Vynikající je také akustická a zvuková stránka nahrávky, pod kterou je podepsán excelentní mistr zvuku Michal Pekárek a pražské ORM studio. Tato spolupráce ostravskému bardovi moc prospěla. Zvuk je zbaven veškerých pozlátek, písně jsou obnaženy až na dřeň, na kořeny a zůstalo jen to nejdůležitější: úžasné texty a hřejivé i mrazivé sdělení.

Nohavica vydal album, které je textově i hudebně neobyčejně kompaktní, vycizelované a nádherně poetické. Jeho osobní zápas o sebe sama, o člověka a svět vychází z mezních situací, které intenzivně prožil a vybojoval. Oporu přitom hledal a nalezl především v elementárních životních hodnotách, které koření v samé podstatě lidského bytí.

Jeho album není přemoudřelé, nenabízí útěchu, ani se nesnaží posluchači nějak podbízet. Říká jen kultivovanou a překrásnou češtinou, jaká byla jeho životní cesta, kam došel, co se v životě naučil a jak vidí věci kolem sebe. Sympatické je, že Nohavica nemoralizuje, nekáže, neútočí a nikoho nehaní. Jde si prostě svou vlastní osobitou cestou, nezastírá přitom své chyby a omyly.

Jaromír Nohavica prostě dokázal, že úplně sám dokáže vytvořit velmi cenné album, které umí chytit za srdce bez náznaku trapností, podbízivosti nebo vyřizování účtů. Svým způsobem je to překrásná umělecká odpověď všem kritikům, kterým je i bez vlastního přičinění trnem v oku.