Fialoví ďábli zaujmou ctitele Markýze de Sade i Ladislava Klímy, říká editor antologie hororu Martin Jiroušek

Autory předválečné hororové lidové četby určitě nenapadlo, že se jejich tvorbou bude někdo téměř za století zaobírat také odborně. Vlastně psali výhradně na kšeft, a až s odstupem času v těch dílech můžeme najít i jisté kouzlo. Kdy jste podlehl půvabu předválečného ostravského braku?

Zejména Cirkusová příšera, Farář z Hochglockneru, Maminko, proč nepřicházíš nebo Gumová pevnost, to jsou ikonická díla, která přitom paradoxně dneska neseženete, ani v knihovnách nejsou, odkud je vyštvali komunisté a jiní „mravokárci“. Zbylé kusy skupují sběratelé předválečných rarit, ještě dříve je zpopularizovali tvůrci sci-fi jako třeba Ondřej Neff, který jim příliš nerozuměl. My je dnes můžeme vidět jako brak nebo horor, je to určitá licence, taková berlička. Tyhle věci pochopitelně jako kterákoliv jiná oblast pod sluncem mají svá silná i slabá místa. Nedávno jsem se bavil na přednášce k dílu Josefa Váchala s jedním známým sběratelem a ten se cítil dotčen, že je této oblasti literatury automaticky vložena nálepka braku. On se přitom věnuje zejména mayovkám a verneovkám. Tato díla už okouzlila svou naivitou řadu současných „nebrakových“ literátů.

A jak jste tedy byl okouzlen vy?

Mě minulo takové to dnešní pubertální zastydnutí u masově propagovaného Foglara nebo Buriana atakdále. Spíše mě překvapilo, že tyhle, jak říkáte „brakové“ záležitosti, vycházely třeba ve statisícových kusech a dnes je téměř nikdo nezná. Nebo o nich něco vzdáleně zaslechl, aniž by je kdykoliv viděl. Bohužel, sám patřím k těm, že když narazím na něco neznámého, podlehnu tomu o to s větším zaujetím. A zaujetí neznámým je v dnešní digitalizované době stále hůře možné, přesto se občas stane zázrak a objevíte neznámo. Pro mě to začalo někdy koncem osmdesátých let, když jsem měl možnost se rozkoukávat po soukromých knihovnách.

A kdo vás takzvaně „dostal“, že jste začal uvažovat o antologii, která teď vyšla v Protimluvu?

Ta úvaha tady byla dlouhodobě, už od mého publikování teoretické příručky Černý bod (Protimluv 2015), což je ve zkratce Historie hororu v českých zemích. Kniha určená všem, kdo jsou přesvědčení, že nic takového neexistuje. Pobavilo mě, že si jí všimli i akademici. Materiálu bylo velmi mnoho, financí naopak velmi málo, a jelikož tehdy Černý bod nepodpořilo město Ostrava grantem, logicky jsem se v knize věnoval mimoostravským oblastem. Pak vznikla otázka, když se udělá antologie zaměřená naoko primárně na Ostravsko, jestli to s městským grantem klapne. No a vidíte, vyšlo to. Myslím, že si v tomto směru těžko představíme „ostravštější“ publikaci. Téměř každá její známější čtvrť v ní má svou kapitolu zastoupenou nějakým konkrétním dílem. A k tomu i vizuální materiál, pestrá obrazová příloha včetně nikdy nepublikované rarity V bludišti života.

Antologie hororu Fialoví ďábli.

Pro koho je antologie Fialoví ďábli vlastně určena?

Pro liberály a libertiny. Příznivce Markýze de Sade, Artauda a Ladislava Klímy. Pro literární gurmány či gourmety. Pro všechny, kdo mají v dnešní nejisté době ještě pořád to nutkání a chuť nechávat se překvapovat. Pro ty, kdo se nechali svést na scestí Černým bodem, protože tohle je v podstatě taková ta jeho praktická část, minimum teorie, maximum ukázek. A že jich ještě zbylo. A pak přece pro ty, kdo někdy slyšeli o takové té místní legendě Fialových ďáblů, protože teprve tady se dočkají jejich konečného odhalení!

O Fialových ďáblech jsem poprvé slyšel v roce 2015, když poeta Vít Slíva zveřejnil v kulturním deníku Ostravan.cz báseň Fialoví ďábli, kterou doplnil tímto výkladem: „Mé dětství v Bohumíně provázely děsuplné zvěsti o fialových ďáblech, kteří prý řádí v ostravských ulicích. Už jen ta fialová! Barva tetování, a tetování mi tehdy připadalo jako poznávací znamení kriminálníků.“ Co všechno jste zjistil o Fialových ďáblech, a proč dali název knize? Přece jen, antologie se zabývá předválečnou tvorbou, „ďábli“ ale prý v Ostravě působili až v padesátých letech.

To jsou právě ty báchorky, které rozšiřují lidé, co s Fialovými ďábly nepřišli nikdy do kontaktu.

Bohužel, ani já jsem neměl to štěstí.

Fantazie plodí nestvůry, to už ukázal Francisco Goya. Pracují pouze s jistými „zvěstmi“. Antologie typu Fialoví ďábli přinášejí konkrétní vzor, odkud se tato legenda vzala. Je samozřejmě vtipné, že přežívala až do padesátých let nebo i později, ovšem to už byla zcela bagatelizovaná jen na řádění v ulicích. Jistě, i pouliční bitky dokáží strhnout. Jenže vezměte si, ďábel je poněkud jiné kafe než ten hodný český čert. A ještě k tomu fialový! Čtenáři budou překvapeni, jen jim napovím, že fialoví ďábli, to byla původně parta nájemných vrahů a bezcharakterních hrdlořezů. V hororové antologii je podstatné, že i na ně jednou došlo, když potkali ještě někoho mnohem nebezpečnějšího. To už je takřka postmoderní model.

Souhlasím, že antologii ocení především literární gourmeti, obdobně jako okrajové žánry ctili třeba surrealisté. Je to bizarnost, která mapuje dosud neprozkoumané spodní proudy ostravského literárního života. Vždyť na počátku třicátých let měla Ostrava jedinečný časopis Poesie, ale zároveň i „literární podsvětí“, což je termín, který v knize používáte. Za vládce podsvětí považujete „geniálního a krvavého“ autora Metoděje Havlíčka. Čím si u vás vysloužil tolik obdivných přívlastků?

Pořád máte na jazyku ten „brak“, ale nezapomínejme, že je v antologii zastoupena i „high class“ české kultury. Anna Maria Tilschová, Vojtěch Martínek a dokonce nepřímo Petr Bezruč. Anebo dodnes neúplně zhodnocený Jan Havlasa se skvostnou psychologickou povídkou Povodeň, která se odehrává na řece Ostravici kolem roku 1902. A třeba karvinský Eda Cenek, který píše o pohřbených hornících v hlubinách zdejších šachet, to byl průkopník nejen české sci-fi, ale jak ukazuji v antologii, také průkopník hororu, až běhá mráz po zádech. Navíc využíval lokální jadrnou mluvu. „Ostravské literární podsvětí“ anebo „geniální a krvavý“, to je ale i jisté licence, kterou nemůže čtenář brát až doslova, přesto obsahuje zrno pravdy. Havlíček velmi rád popisoval krvavé scény, třeba mrzáky. Sám byl válečným invalidou smýkaným u výslechů gestapem a vsazeným do koncentráku v Terezíně, kde močil krev. Pak jej komunisti popotahovali u soudu coby kolaboranta. Pokud byl geniální, rozhodně v tom, jak si dokázal z Ostravska třicátých let vytvořit něco jako zlatý důl. Svým psaním a schopností vycítit mezeru na trhu, řečeno dnešním slovníkem.

Mrtvý žije. Sešitové vydání z roku 1938

V antologii narazíme i na již zmiňovaného klasika a učitele ostravského Matičního gymnázia Vojtěcha Martínka. I on chtěl zbohatnout na té díře na trhu, byť se schoval za pseudonym V. Staněk? Stejně v sobě ale nezapřel básníka, v hororu Poslední noc Jakuba Hrona třeba píše: „Zápach spáleného těla mísil se s těžkým uhlovým prachem vysypávané strusky. Hutě zpívaly dále svou mocnou píseň.“ Proč se Martínek pustil do pokleslého žánru?

Martínek je skrytým esem antologie, nemyslím si ale, že se pustil do pokleslého žánru. Třeba se naopak Havlíček a další autoři, které představuje antologie, pustili do osobních výpovědí, které jsou v podstatě pravdivější než jakákoliv dnešní poezie.

S tím nesouhlasím, ale je to otázka úhlu pohledu. Horory v antologii se často odehrávají na strašidelných zámcích, v Londýně, v cirkusovém prostředí i čistě imaginárních prostředích, zkrátka v atraktivních lokalitách pro lidového čtenáře, mezi nimiž byli často i horníci a hutníci. Proč autoři jen poskrovnu využívali ostravské reálie, nechtěli čtenářům připomínat černé město i po šichtě?

Ostrava byl před válkou neskutečně rozmanitá, od Kamčatky až po Mexiko. Ale paradoxně tady panovala například cenzura potlačující adresná ostravská literární díla. Dnes je „módní“ redukovat Ostravu na šachty a hutě, ale měla i cirkusová šapitó, zábavní parky s lidskými zrůdami, čtvrti podobné londýnským, strašidelné zámky a mnoho jiných atrakcí, takže já se to společně s Protimluvem jenom snažím oprášit a vrátit do hry. Práci tam máme taky, dokonce mrtvé horníky, cokoliv je libo.

Zajímavé jsou i osudy nakladatelů, kteří v Ostravě tento druh četby vydávali. Kdo z nich vás zaujal nejvíc?

O tom jsem psal už na stránkách revue Protimluv v minulém roce, článek se jmenoval Literární ďábel z Ostravy. A pojednával o nakladatelství Svět z Hulvák, které vedli manželé Stodolovi. Svět vydával literaturu psanou přímo horníky a z některých knih jsem vybral ukázky i do antologie. Zvláště Žofie Stodolová, která pocházela z dělnické kolonie, to byla persona! O existenci nakladatelství Svět se samozřejmě v Ostravě vědělo už dříve, ale nikdo se nepustil do toho, aby zjistil více. Proč taky, akademické kruhy musí, a jsou i povinovány, řešit své Martínky. Z okruhu autorů kolem nakladatelství Svět se mi nedávno podařilo identifikovat autora podepisujícího se jako Leo Urbanes alias Vesmír. Aktuálně je to legenda současné sběratelské scény, která se pídí po tomto typu titulů.

Kdo se tedy skrývá za pseudonymem Leo Urbanes?

Píšící dělník Leopold Urbanec z Bartovic. Svou kariéru začal coby tvůrce senzačního dobrodružného románu Orient, jeho kouzlo a nebezpečí, který v roce 1931 vycházel na pokračování v sešitovém vydání v ostravské pobočce nakladatelství Melantrich. Se Stodolou posléze Urbanec napsal senzační román Peklo Sibiře, kvůli němuž byli vyšetřování a souzeni pro nekalou konkurenci. Urbanec se poté osamostatnil a vydával romány pod značkou Vesmír a pod pseudonymem Leo Urbanes. V antologii ale představuji i autora, jehož totožnost je zatím nerozluštěnou záhadou. Pod jménem František Baran vydal v roce 1928 vlastním nákladem knihu Historie Mistra Černé Magie. 

Historie černé magie z roku 1928.

Pro Ostravské muzeum jste aktuálně připravil i výstavu publikací, z nichž jste do antologie vybíral. Expozice je pochopitelně zavřená, proto čtenářům představte reprodukci alespoň jednoho z vystavených titulů, k němuž třeba máte nějaký mimořádný vztah.

K těmhle věcem nelze mít vztah, jinak jedete rovnou do pekla. Za těmi fialovými.

Sakra, nestrašte mě. 

Antologie i výstava tyhle věci vytahuje na denní světlo, a není to zrovna košer práce. Je vůbec s podivem, že do toho Ostrava šla, protože ta je, jak víme, zejména překotně se vyvíjejícím městem, které zatracuje vlastní minulost. Ostravské muzeum ale už podruhé za sebou věnovalo velký prostor předválečné literatuře. Loni to byla moje výstava Předčasný pohřeb na téma prvních českých překladů Edgara Allana Poea (poznámka redakce: aktuálně je její část vystavena čili uzavřena ve Veletržním paláci v Praze), letos jsme s ředitelkou muzea Jiřinou Kábrtovou připravili exkluzivní expozici Cirkusová příšera versus Fialoví ďábli. Plakátu k výstavě vévodí i dnes tak oblíbený motiv masek a roušek, stejně jako obálce knihy. Jakmile ti „covidoví ďábli“ kolem trochu utichnou, výstavu v muzeu zaktualizuji a bude ji možno navštívit, včetně doprovodných programů. 

Vznikají i v dnešní Ostravě podobné brakové romány s hororovou atmosférou, které by navíc psali ostravští autoři? Brak, o který by se za osmdesát či sto let mohl zajímat nějaký nový Martin Jiroušek? Nevím o nich, ani neznám nakladatelství, které by něco takového vydávalo, možná lze něco najít v labyrintu internetu…

Těžko si dnes představit šílence, co vydá horor formou sešitové kolportáže. Týden co týden na pokračování, aby ve finále za doplatek nabídl pevné desky ke svázání těch sešitů, jak tomu bylo ve třicátých letech. Ale proč ne, abychom přežili, potřebujeme i takové šílence.

*

Fialoví ďábli (antologie hororu). Vydalo nakladatelství Protimluv v Ostravě, 2020. Editor: Martin Jiroušek. 262 stran.