Čím dál více lidí se domnívá, že umění je nadbytečný přepych, říká malíř a pedagog Aleš Hudeček

Jakožto pedagog Střední umělecké školy v Ostravě (SUŠ) jste opět nucen učit malbu distančně. Je to vůbec možné?

Je to hlavně těžké. Malba je do jisté míry o přiživování individuálního postoje, zároveň však o jistém sociálním kontaktu, protože musíme konfrontovat svou tvorbu i s někým jiným než pouze se sebou. A v neposlední řadě, malba se musí vidět, tedy vnímat. Dívám-li se na fotografii malby, tak vidím, bohužel, prioritně fotografii, malbu až někde vzadu. Do jisté míry tato výuka tedy možná je, přetrhávají se nám ale naše sociální kontakty. Snažíme se ale vše nějak překlenout, snad to nebude dlouho trvat. I na dálku se mnozí studenti chopili malování a další tvorby opravdu statečně, za což jim patří má poklona.

Aleš Hudeček: Slatina

Když jsme letos v dubnu představili vaši tvorbu v rámci koronavirové Galerie Ostravan, poznamenal jste na rozloučenou: „Na závěr prosím ticho. A rozjímejme.“ Asi však toho ticha bylo málo. V létě jsme se všichni tvářili, že žádná druhá vlna pandemie nehrozí, a teď sklízíme hořké plody prázdninového rambajzu. Jak jste to na jaře s tím „tichem“ vlastně myslel? A čekal jste takovýto podzim?

Už je to poměrně dávno, co ten jarní text vyšel, tak se mohu jen domnívat, co jsem tím tehdy myslel. Pravděpodobně, vycházím-li z aktuální situace a z vlastního rozpoložení, abychom opět nabyli schopnosti koncentrace. Jako společnost jsme roztěkaní a sobečtí. Takzvanou druhou vlnu jsem vlastně čekal. Věděl jsem, že lidé budou v létě více neukáznění, je to naše přirozenost. I já jsem jel do Čech za Prahu, sbírat zkameněliny, zahraničí jsem si ale odpustil. Už dávno nežiji v iluzi, že u sousedů je tráva zelenější.

Aleš Hudeček: V lese

V dubnu jste ještě na pandemii výtvarně nijak nereagoval, anebo jste nám takové práce nechtěl ukázat. Změnilo se to?

Vnitřně jsem se rozhodl na aktuální situaci výtvarně nereagovat. Upřímně, když jsem zvláště na sociálních sítích zaregistroval nebývalou vlnu zájmu některých výtvarníků, kteří se snažili „ilustrovat“ vlnu pandemie, připadalo mi to úsměvné. Ne že by samozřejmě nemohli, absolutně nic nikomu nevyčítám, to je každého věc, ale já se této vlny nechci účastnit. Došlo to až tak daleko, že se mnozí začali předhánět, kdo dříve v minulosti zobrazil někoho v roušce. A jaký že je to tedy vizionář. To jsem už vážně nedával, i když někteří to chápali určitě jako nadsázku a vtip. Není to tedy tak, že bych nechtěl nic takového poskytnout, jen mne to zatím primárně výtvarně nezajímá. Aktuálně v tom nevidím nic přínosného, dokonce ani provokativního. Žijeme v tom přece úplně všichni.

A proto také globální pandemie nutí člověka k všelijakým myšlenkám o lidském bytí. Vaší letitou zálibou je sbírání zkamenělin, tedy otisků pradávných ér naší planety. Jaké otisky zůstanou za miliony let z dnešní doby? Obrazy to asi nebudou…

Vzhledem k tomu, kolik lidstvo dokáže denně vyhubit živočišných a rostlinných druhů, se téměř domnívám, že to bude vypadat tak, že jsme zde žili sami, v jakési pustině, v symbióze s nějakými technickými „udělátkami“, kterým již nikdo nebude rozumět. Často slýcháme narážky, že žijeme v době plastu a něco na tom určitě je. Umění, tak jak jej dnes vnímáme, to nejspíš nebude. Čím dál více lidí se domnívá, že jde o nadbytečný „přepych“. Citlivě vnímám, jak mnozí lidé mají pocit, že umění nepotřebují.

A dokonce i z nejvyšších politických pozic bývá stále častěji naznačováno, že umění je prostě zbytnost.

Lidé dokonce umění s jistou dávkou agresivity odmítají. Dnes už nejsou umělci kritizováni ani tak za své výkony, ale obecně jsou kritizováni například za své politické glosy, vyjádření k pandemii a podobně, jako by oni nebyli také občany. Mě naopak na umělcích fascinuje, jak dokážou lidem často hnout žlučí. Jedna ostravská malířka, která se živí gravírováním podobizen mrtvých na žulové náhrobky, mi kdysi vyprávěla, jak portrétovala jednoho zemřelého, který se zabil při autonehodě. A rodina si mermomocí přála, ať je tam vyobrazen právě s tím autem, a dokonce ať v ruce od onoho smrtícího auta drží klíče. Lidé jsou cynici, a možná po nás zůstanou právě i tyto náhrobky.

Aleš Hudeček: Z vědeckých ilustrací (achnocrinus sp. z koněpruskaého devonu)

Nutím vás přemítat o budoucnosti, vy jste ale „jednou nohou“ téměř permanentně třeba v karbonu, tedy v období někdy mezi 354 až 298 miliony lety. Jaké byly letošní nálezy z těchto závratných hlubin dějin Země?

Sběrem, ilustracemi a studiem fosílií, nejenom lilijic se věnuji opravdu intenzívně. Aktuálně studuji taxonomii silurských a devonských ramenonožců. Co se týče lilijic, tak se nám s partnerkou Markétou Hermanovou povedlo obohatit sbírku o dva excelentní moravské exempláře z karbonu, který zde na Ostravsku známe především ve formě uhlí. Jde o dva nálezy poměrně velkých lilijic od Vítkova, přičemž jeden z nich má téměř třicet centimetrů na výšku. V srpnu jsem našel zase kompletní exemplář silurské lilijice na téměř půlmetrovém kameni u Prahy. Kámen váží nejméně pětadvacet kilo a museli jsme se s ním nějak poprat.

Aleš Hudeček: Úkryt

Vstupují vám dávní živočichové a vůbec vývoj planety i do vašeho díla? Minimálně v názvu i na horizontech malířských výjevů vystavených na vaší loňské výstavě Dekonstrukce času v Galerii Dolu Michal jsem to výrazně pociťoval.

Tyto silné zážitky z terénu se samozřejmě nějakým způsobem musí promítnout do tvorby. Pominu-li mé ilustrace těchto živočichů, myslím, že tak činím spíše podvědomě. Malby, které jsem prezentoval v Galerii Dolu Michal, tak vizuálně mohly vypadat, jako by se některé odehrávaly pod vodou, na mořském dně, tedy tam, odkud život vzešel. Občas se do témat promítnou i prozaičtější motivy, já jim pracovně říkám otazníky, jako díry, které „nikam“ nevedou. Stromy, které mohou vypadat jako chaluhy. Kámen, který je odklápěn a my netušíme, co je pod ním či na něm. A možná je jen metaforou osobního břímě a je valen, jako valil ten svůj Sysifos. Také často musíme začínat stále znovu a mnohé věci opakovat, včetně chyb.

Výstava Dekonstrukce času byla také důvodem, proč jste na sklonku prázdnin dostal Cenu Jantar v kategorii výtvarné umění. Cenu tvoří soška Šárky Mikeskové, mohu se zeptat, kde je ta socha teď?

Ano, a soška je to krásná. Tehdy jsme po večeru udílení cen s partnerkou Markétou přijeli pozdě v noci domů a sošku jsme položili jen tak na jídelní stůl. Od té doby je stále na stejném místě. Nemám doma vyhrazeno žádné místo na ceny. Možná proto, že žádné ceny běžně nedostávám, takže ani tuto nevnímám jako nějakou trofej, spíše jako objekt od Šárky, od které jsem si dlouho něco přál mít. Jinak doma nějaké police a vitríny máme, ty ale slouží sbírce zkamenělin, ne cenám. Stůl, u kterého se často scházíme, jíme a na němž také třídíme kameny, které často sochy či reliéfy připomínají, není pro cenu špatné místo.

Aleš Hudeček: Kytka

Umělci nominovaní na letošní Cenu Jindřicha Chalupeckého odmítli, aby byla vyhlašována jednotlivá místa. A vnímají trofej jako kolektivní ocenění. Jaký je vlastně váš vztah k výtvarným i jiným cenám?

Asi je tento postoj celkem jejich věc. Cenu Jindřicha Chalupeckého nemohu objektivně hodnotit, protože se mi koncepce už léta vzdaluje. V kostce ale mohu říci, že laureáti zopakovali jen tendence, které jsme už všichni zaznamenali jinde v Evropě. Svezli se na kolektivní trendy vlně. Na druhou stranu tento postoj skvěle ilustruje „originalitu“ českého výtvarného umění, které je vlastně často nepůvodní. Mohlo by se skoro zdát, že ani původním být nechce. Můj postoj k cenám je ambivalentní. Cena Jantar byla první, možná i poslední, které jsem se kdy jako nominovaný zúčastnil. Zároveň ale společně s Katarínou Szanyi pod hlavičkou SUŠ Ostrava pořádáme soutěž pro mladé malíře Oskar Ostrava, ta je mimochodem pojmenovaná po malíři Oskaru Kokoschkovi, který namaloval i Ostravu. Myslím si, že zvláště mladé tvůrce taková cena motivuje a dokáže je pozitivně nakopnout.

Mně se postoj nominovaných z Ceny Jindřicha Chalupeckého moc nelíbí. Přispívá to k všeobecnému plácání po zádech, což při stávající absenci kvalitní a zároveň i veřejnosti srozumitelné tuzemské výtvarné kritiky prohlubuje jakousi zmatečnost a bezbřehost, pokud jde o vnímání současného vizuálního umění, jeho trendů i kvalit. A ještě to smrdí kolektivismem z dob reálného socialismu.

Husákův socialismus jsem zažil. A zdá se, že podobně jako tehdy je potlačování individuality opět v kurzu. Lidé se více bojí stát si za svým, je pohodlnější stát za něčím cizím. Je snazší být v přetahované na straně lana s více lidmi a rozložit tak síly. Sám bych asi moc nesvedl, pokud nepoužiji důvtip a svůj konec lana nepřivážu třeba ke stromu. Lidé dnes mají tendenci sdružovat se pod různé komunity. Často právě proto, aby spolu mohli snáze vést prozatím virtuální pře. Jakási forma nenávisti a frustrace je totiž v lidech silně zakořeněna a tato sounáležitost, ať v imaginárních, či skutečných sdruženích, nás zbavuje odpovědnosti. Tedy alespoň si to myslíme, protože odpovědnosti nejsme vnitřně zbaveni nikdy. Krásně je to vidět na současné vlně koronaviru. Chtělo by se říci, že společný nepřítel spojuje, lidé se však rozdělili na dvě fronty, na rouškaře a antirouškaře. Důležité je to dělení na fronty, které spolu zvláště v médiích a na sociálních sítích vedou nesmiřitelný boj. Do jisté míry však i boj komický, protože je k ničemu.

Jak to souvisí s Cenou Jindřicha Chalupeckého?

Že se v kolektivu zodpovědnost lépe rozplyne. Když ale umění ztratí poslední kousky zodpovědnosti, tak zůstává jen a pouze pro sebe samo, a tedy k ničemu. Ale jsou tady také ti, kteří netouží stát na žádné straně barikády, a právě oni se pak stávají nepřáteli všech společenstev. Zajímavé je, jsou-li tvůrčí, že může jít často o osobnosti, které by nás v umění měli zvláště zajímat, tedy podle mého názoru. Je v nich potenciál rozervanosti, vzdoru, nepodvolení se, prostě dobrý tvůrčí základ.

Aleš Hudeček: Zvíře

Takový byl třeba i francouzský spisovatel Boris Vian, jenž napsal skvělou knihu Pěna dní. Co byste ještě dodal k „pěně dní“, kterou v této pohnuté době pozorují vaše malířské smysly?

Jejda, tuto knihu jsem četl na střední škole, tak v roce 1990. Jestli otázku chápu správně jako metaforu na mou budoucí tvorbu, tak ta se bude pravděpodobně odvíjet od mého nového působiště. Na konci srpna jsem se přestěhoval do nového ateliéru, který je v trochu hororových, ale fantastických podzemních prostorách Domu kultury města Ostravy. Zatím je to poměrně čerstvé a místo teprve zpracovávám, ale chci jeho otisk projektovat do nových maleb. Můj oblíbenec, francouzský badatel Joachim Barrande, každý díl svého rozsáhlého díla Système silurien du centre de la Bohème opatřil tímto mottem: „To jest to, co jsem viděl.“ Moc se mi líbí, jen bych jej jako malíř mírně pozměnil na: „To jest to, co jsem vidět mohl.“