Lásky není nikdy dosti, zpívá Marian Friedl na albu 11 podob lásky, věnovaném památce Jitky Šuranské

Album je podobně jako aktuální nahrávka opavského kytaristy Petra Uviry (odkaz na recenzi) věnováno památce houslistky a zpěvačky Jitky Šuranské (1978–2019), která stála u jejího zrodu. „Lásku jsme prožívali, hodně o ní zpívali i společně promýšleli s mou kamarádkou a spoluhráčkou Jituškou Šuranskou. Opustila nás náhle v loňském roce, zanechala po sobě hlubokou díru v našich srdcích. Čím vážnější byl její stav, tím usilovněji jsem pracoval na přípravě nového alba, které jsme chtěli společně natočit v létě 2020. Moc jsem si přál, aby jí i tato vize pomohla překonat těžký úkol, před nímž stála. Bylo nám ale souzeno jinak,“ vzpomíná Marian Friedl, který se Šuranskou spolupracoval i na velmi ceněném albu Beránci a vlci.

11 Podob lásky je velkorysý projekt, v kterém Friedl propojil desítky muzikantů nejrůznějších žánrových poloh a konfesí. Kapela Odysea zahrnuje zpěvačku Sabrinu Pasičnykovou, houslistku a zpěvačku Petru Jelénkovou a jazzové jádro ansámblu Beránci a vlci, které tvoří saxofonista Štěpán Flagar, kytarista Rostislav Hus, kontrabasista Martin Kocián a bubeník Michal Wierzgoń. Základní sestavu doplnili další hosté: zpěvačka Míša Vítová, houslista Pavel Motyka, bajanista Vojtěch Drnek, kontráši Eliška Smetková a Petr Domčík, perkusista Marek Hlosta, gajdoš Vlasťa Bjaček, zpěváci Dušan Strakoš, Martin Skotnica, Lukáš Mrkva a Ženský sbor Kudlanky z Kudlovic. Celkem se natáčení Friedlovy desky zúčastnilo 30 zpěváků a instrumentalistů.

Původně mělo být písní na albu deset a jedenáctka měla fungovat jako obrazná konotace lásky. Jejich počet se však postupně rozrůstal, přičemž opustit číslo 11 v názvu desky nedávalo smysl, když tak výstižně charakterizovalo dvě postavy, které spojuje vnitřní jednota. Pohled do výtvarně hravého bookletu s nádhernými akvarely a grafikou Magdaleny Říčné napoví, že symbolika čísel prorůstá nahrávkou i opticky a vytváří koncepčně ucelenou formu.

Nahrávka kombinuje originální úpravy lidových písní s Friedlovými autorskými kompozicemi. Ve stylové rovině jsme svědky prorůstání folklorních melodií s jazzovou harmonií a rafinovanou rytmikou, nadto napájenými z široce rozvětvených pramenů world music. Příznačné je, že skladby, jejichž autorem je Marian Friedl, vyrůstají z niterné reflexe lidové slovesnosti a tvoří s nimi nerozlučitelnou jednotu. Dokládá to melodicky klenutá Pošta, rytmicky nepravidelná Šablička i další písně. Sepětí s folklorními kořeny dokládají i Friedlovy texty, které metaforicky vyprávějí o lásce v různých podobách. Jednou vypráví příběh o staré poště, kde se už „nepoštá“, jindy je jejím předmětem zbraň, která má ochránit holý život, do třetice může vyznívat jako introvertní samomluva k Bohu.

Ve srovnání s předešlými počiny Mariana Friedla je album 11 podob lásky neobyčejně vrstevnaté, žánrově pestré a svou koncepcí se přimyká k rovněž konceptuálnímu albu již zmíněného projektu Beránci a vlci. Důležité přitom je, že mísení hudebních stylů nikdy nejde proti písni, ani se neopájí samoúčelnými sólovými exhibicemi. Rovněž pasáže, kde mají hráči prostor pro improvizace, jsou šťavnaté a synergické. Více než počet zahraných not zaujme bravurně vykrojená atmosféra, spontánnost a osobní temperament. Neméně podstatná je skutečnost, že ani přes množství nástrojů, které zaplnily široký prostor, nezní instrumentace přeplněně a přezdobeně. I zde se promítá velká hráčská a aranžérská zkušenost Mariana Friedla a jeho spoluhráčů.

Na nahrávce je možné slyšet vynikající pěvecké i instrumentální výkony, kterým vévodí pěvecky i nástrojově univerzální projev Mariana Friedla. Právě on je přeneseně vzato průsečíkem a jednotícím bodem, z kterého vyrůstá celkové pojetí a odlehčený, neortodoxní přístup. Nahrávka má znamenité akustické vlastnosti a na jejím nevšedním vyznění se podílí také množství zajímavých etnických nástrojů. Vedle více či méně běžných nástrojů můžeme slyšet gajdy, kobzu, Friedlovu oblíbenou koncovku a mnoho dalších.

Jak již bylo v úvodu nastíněno, album 11 podob lásky Mariana Friedla, jeho kapely Odysea a četných hostů je věnováno památce nezapomenutelné Jitky Šuranské. Jako takové je brilantním a obdivuhodně vyváženým souhrnem všeho, co tato krásná osobnost na muzice milovala. Vyrůstá z čistých a otevřených srdcí a myslí, vyhýbá se sebelítostivým litaniím i přehnanému sentimentu. Nejlépe to dokládá úryvek Friedlova textu, v němž se říká: „Lásky není nikdy dosti, přestaňme se bát.“

Friedlovo album se může zařadit k nejpozoruhodnějším nahrávkám letošního roku, ovšem kvalita tohoto počinu nese výrazně nadčasový charakter. Společně vnímaná a prožitá energie, mnohostrannost, empatie, profesionalita a čistota dosvědčují cit pro optimální míru věcí a jevů. Je dobré si na závěr připomenout věty Juliuse Lipse: „To, zda nás činí šťastnými či nešťastnými pomyšlení, že doba našeho bytí na zemi je ohraničena, záleží na našem názoru na svět, na tom, jak dovedeme využít svých schopností pro blaho svých bližních, a na viditelných i neviditelných stopách skutků, které po sobě zanecháme.“

Marian Friedl a Jitka Šuranská rozhodně ve svých hudebních stopách otiskli to nejlepší ze svých lidských profilů a uměleckých dovedností, kterými lze tak jedinečně a neopakovatelně pojmenovat společný lidský úděl.