Modlitba je biologická nutnost mimo kostel, píše básnířka Kristýna Svidroňová ve Chvilce poezie

Dlouhé listopadové a prosincové noci jsou četbě básní doslova zasvěceny. Ochutnejte tedy z temných tónů poezie, které jsou aktuálně znásobeny ještě zákazem nočního vycházení. Ale vyslechněte si i naději, kterou dobré básně pokaždé přinášejí, byť ji často musíte hledat jen mezi řádky.

První z textů, který byl vybrán ze souboru nových veršů ostravské autorky Kristýny Svidroňové, voní melounovým cukrem, rozhodně to však není jen bezstarostná letní momentka.

Léto zakrojené do melounu
leží po dešti
v posteli vzhůru jsi
nabroušený nůž
každý den nejméně 3000 kroků v hlavě zostřuje 

meloun zakrojený do léta
počítá pecky do konce růstu
zítra ve skleníku nebude
už žádná oběť s pamětí
delší než šlahoun
který se proplazil plotem až k tobě
3000 kroků rostlinných buněk
možná i více
nezapomínáme než zapomínáme
na první vodní meloun
a pecku velkou tečku
vyplivlou mimo řádek

Když jsme básnířku poprosili o bližší komentář k výše zveřejněnému textu, dostali jsme mnohoznačnou odpověď. A báseň jako by pokračovala v lyrické próze: „První vodní meloun. Nejasná, ale monstrózní vzpomínka na prázdniny, na léto a pecky do konce růstu, pecky vyplivlé. Zápas, nejistota i ztráta ve skleníku, mimo řádek. Džungle za plotem, kterou se zoufale někdy snažíme zahubit. Bezvýsledně.“

*

Následující text vznikl už v jarní fázi nouzového stavu, a to pro samizdatový sborníček Vdechnout báseň. Ten se zrodil díky iniciativě spisovatele Jana Sojky, jenž navázal na dávnou tradici ze starého Japonska, kdy se literáti bavili skládáním tzv. řazených básní. Zjednodušeně řečeno, každý účastník Sojkova projektu musel napsat text navazující na báseň, která mu přišla e-mailem, akce tedy měla blízko k jakési pyramidové hře (letadlu) a zúčastnil se jí třeba Radek Fridrich, Radek Touš, Petr Čichoň, Jakub Chrobák, Radovan Jursa či Jana Orlová. A též Kristýna Svidroňová, která se ve svém příspěvku opět přihlásila k fascinaci pokojovými rostlinami a botanickou terminologií. A protože pandemii koronaviru neumí zastavit žádný z bohů, pustila se s nimi nakonec do polemiky.

Maranta zavíjí dlaně
k nejtišším mantrám
vadnutí světla, nárůst noci
aglaonema a mech naslouchá
fíkus shazuje na koberec žluté
prosby které do nebe nedoletěly
pokoj v pokojovkách dorůstající
v sevření listů modlivek kdy
modlitba je biologická nutnost
mimo kostel

*

K následující básni jsme si opět vyžádali autorský komentář: „Skok do prázdna bez jistot. Boj o život tam, kde se není čeho chytit. Plovací kruh už dávno odplul. Zápas s proudem, který mění plavání v kotouly. Absurdní, ale krásná gymnastika. Je to vzpomínka z dětství, která prorůstá děsivě do dnešních dní.“

Voda je když do prázdna prázdná a ničeho se nedrží
záchrana odplouvá dřív než skok
voda jsou kotouly na vlnách
nikdy nešly snáz, nikdy nebyly hezčí
proud únavou stržený setrvává a hledá
koho by pohltil
někde tam je, čeká na tebe
nedostatek spánku a vůle
tam život nerozumí volání o pomoc
voda je prázdná a ničeho se nedrží
jen dno ji tiskne
matka dítě od početí

*

A nakonec verše, v nichž autorka přináší do temných dnů i onu básnickou naději, o které již byla výše řeč. Nechceme být zbytečně patetičtí, ale rozhodně se je teď dobré omezit ve prospěch ohrožených skupin i vysílených lékařů, abychom si na jaře mohli společně užívat „všecky krásy světa“, jak by to řekl klasik české poezie Jaroslav Seifert.

Ve tmě není perspektiva
úhel pohledu si ale můžeš vybrat vždy
slepá jdu na rozhlednu
jaký úhel pohledu
mě k tomu vede? 

tvá ruka, krok, dech, tep
občas zahlédnu bílou bublinu
a dotknu se jí v černé mlhovině
prsty povolí
úhel se hne 

schody doprovázené zábradlím
já svou nedokonalostí
doprovázená tou tvou do provázání
ten výhled za to stál