28. říjen 1918 na Ostravsku: Bezruč, španělská chřipka a verše o Prajzácích i popraveném novináři

„Ale na mysli mějme všichni, že tato svoboda stála moře krve, moře slzí, moře bolesti. Nezneužívejme slova svoboda,“ varoval autor úvodníku J. Stach v prvním porevolučním vydání listu Horník. A pokračoval: „Vše rázem nejde. Ani Řím nebyl za den vystavěn. Nejde-li vše rázem, nebuďte nespokojeni, ale vytrvejte v důvěře, že lepší doba přijde. Zdař Bůh.“ Po každé změně režimu se zkrátka nabádá k trpělivosti, že prý bude lépe, splní se to však jen částečně. I po sametové revoluci v roce 1989 byl národ uklidňován, že pokud se obrní trpělivostí, dočká se za deset let životní úrovně jako v Rakousku.

„Nový život rozkvétá, nový život, nové jaro, nové klíčení nových útvarů. Pozdravujeme tento nový život v naději, že nám přinese dávno želané osvobození a vykoupeni z poměrů, v nichž jsme byli neudržitelným stavem poutáni,“ zaznělo také v listu Horník, což bylo umírněné periodikum Svazu báňského úřednictva. Redakce sídlila v ostravské Klementově ulici číslo 8 a tisk obstarávala knihtiskárna Birgus a Riedl v Přívoze.

Básnický patos tehdy naplno zazněl i v dnes již legendárním provolání Národního výboru o vzniku republiky z 28. října 1918, pod které se podepsali politici Alois Rašín, Antonín Švehla, František Soukup, Jiří Stříbrný a Vavro Šrobár: „Lide československý! Vše, co podnikáš, podnikáš od tohoto okamžiku jako nový svobodný člen velké rodiny samostatných svobodných národů. Novými činy v těchto chvílích zahajují se nové, bohdá slavné dějiny Tvoje. Nezklameš očekávání celého kulturního světa, který se žehnáním na rtech vzpomíná Tvých slavných dějin.“

Zprávy o vzniku republiky v novinách Obrana Slezska. (Foto: MSVK)

Říjnový pád monarchie uvítali i redaktoři nového čtrnáctideníku Bezručův kraj, který začal vycházet v Opavě krátce po převratu. Redakční kruh, oslněný Slezskými písněmi, si název periodika nechal požehnat přímo od Bezruče. „Všechny ideály slezského češství, ujařmeného sociálně a národně, do neosvobozeného včerejška nejlépe byly symbolizovány jménem Bezruč,“ klaněla se redakce v prvním čísle před slezským pěvcem.

Tady někde se rodil kult jménem Petr Bezruč, který postupně dosáhl až obludných rozměrů. „Všechna přáni a tužby Slezanů pro dnešní dobu nejlépe vyjadřuje jméno Bezruč. Ne bez úmyslu píšeme Bezruč v čelo listu. V tom jméně nám Slezanům tolik drahém ztělesňuje se nám všecko: Minulost — Dnešek — Budoucnost,“ hlásali autoři Bezručova kraje.

Samotný Bezruč pak do prvního čísla Bezručova kraje přispěl rádoby lidovými veršíky, které nazval Písničky z Gruně.  A podepsal je pseudonymem: B. Šarek, veselý syneček z paseky Buřonky pod Gruněm.

MOHELNICE

Na Bezkydě bílý kříž,
když se vlevo zatočíš,
Mohelnici uvidíš
hej, děvucha vysoká,
hej, kalina široká,
Mohelnice divoká.

Redaktoři Bezručova kraje asi od mistra čekali aktuálnější příspěvek, který by alespoň náznakem reagoval na vznik republiky. Snili totiž o jakémsi socialismu načteném právě ve Slezských písních: „Chceme socialismus český — ne socialismus bolševického násilí, ani socialismus šmeralovského ústrachu. Socialismus vyrostlý z půdy české, navazující na veliké ideály a krásnou tradici dob Chelčického, Husa, socialismus, jenž by ztělesnil přání Masarykova, který chtěl, aby český socialismus rozřešil otázky sociální — takový socialismus velké nesmlouvané linie a mravenčí práce chceme šířiti ve Slezsku.“

Co na to Bezruč, nevíme. Ale protože bard často zapěl i na antisemitskou notu, časopis Bezručův kraj otiskl verše hrabyňského básníka a písničkáře Arnošta Chamráda. Ten barvitě líčil, jak mu během světové války překáželi ve Slezsku židovští uprchlíci z válkou rozstřílené Haliče.

UTĚKLENCI

Huhuhu, už idu
utěklenci z Galicyje
vitam vas.
Graty, pinkle, vozuv řada,
každý druhy šiva brada
ež po pas.  

Hahaha, jak doma,
utěklenci z Galicyje
čachruju.
Coši skupi, cosi skradě
na polu i na zahradě
vartuju.

V jiném porevolučním čísle Bezručova kraje básník Jan Kostiha složil hold novináři Josefu Kotkovi, jehož popravu z prosince 1914 dodnes připomíná pamětní deska na budově Krajského soudu v Ostravě. Rakouský zeměbranecký polní válečný soud nechal jednatřicetiletého Kotka popravit za pobuřující protidynastické řeči.

ZA JOSEFEM KOTKEM 

Houkla rána!
Utýrána
klesla Tvoje drahá hlava,
jak dnes padá trůnů sláva. 

Vdova po novináři si po vzniku Československa vynutila obnovení procesu a vrchní zemský soud v Brně označil trestní řízení a rozsudek za zmatečné, kardinálně porušující zásady vojenského trestního řízení. „Nic bolestněji neotřáslo naším životem v pověstné éře generála Matuschky (poznámka: vojenský velitel v Moravské Ostravě Ludwig Matuschka) jako poprava milého bratra redaktora Kotka. Josef Kotek byl typem člověka přímého, nebojácného, neústupného ba až prudce útočícího, charakter čistý a poctivý,“ vzpomínalo se na oběť války v Bezručově kraji.

Hrabyňský písničkář Chamrád se ale zaobíral jinou agitací, když se posmíval Prajzákům na druhé straně řeky Opavy. Hlučínsko se připojení k Československu bálo jak čert kříže, a dokonce vyslalo deputaci k papeži, aby takovému kroku zabránil.

Prajzaci, prajzaci
co vy ště za ptaci?
My zmy orli biločerni,
Svojemu čisaři věrni
kva – kva – kvak.

Také dělnický Ostravský deník viděl převrat jako první krok k socialistické revoluci: „Svět chce trvalý mír. Jak krásný byl koncept Wilsonův! Ale jednu velkou nenapravitelnou měl vadu: svěřil poslání býti nositelem toho míru měšťácké demokracii, jež jest i nespolehlivou i nedůstojnou. Trvalý mír, opravdové smíření přinese – jedině socia1ism.“

Lidovecké periodikum Ostravský kraj se naopak socialismu ruského typu obávalo: „Nebezpečí bolševismu hrozí i nám neobyčejně vážně.“ Noviny také v prvních dnech po vzniku Československa pochybovaly, že se Maďaři vzdají Slovenska: „Maďaři likvidovat nechtějí. A Slovensko prý nám nedají. Jak je to v té písničce: – Aj dajú, aj dajú, a ještě pridajú, na mú veru dajú! Že prý jsou Slováci šťastni, že mají maďarské školy. Jako by byla ryba šťastna, když je v hnojůvce.“

A stejně jako těchto dnech, byla na sklonku října 1918 postrachem Ostravska infekční chřipka, na kterou nikdo neznal účinný lék. Tehdy se jí říkalo Španělská a v českých zemích si vyžádala asi 50 až 70 tisíc obětí. Noviny Ostravský kraj proto přinesly následující varování, které platí i po sto dvou letech: „O chřipce vyjádřil se vídeňský profesor dr. Hochenegg, že jest nebezpečnější cholery, čemuž při značném počtu úmrtí snadno věříme. Opatřeni zdravotní dlužno učiniti co nejenergičtěji. Veškeré vagony elektrických drah i na železnicích měly by býti otevřeny, lidé prskající mají si rukou ústa zakrývati, od podáváni rukou budiž upuštěno. Veliké nebezpečí jest pro šíření také v kavárnách, kam by si hosté měli nositi své vlastní příbory. Dotčený profesor se přimlouvá, aby zrekvírována byla veškerá vozidla pro lékaře, aby tolika cestami k nemocným se tak nevysílili.“

Vraťme se ještě k Petru Bezručovi. Jak známo, jeho občanské jméno znělo Vladimír Vašek a světovou válku prožil  v roli úředníka brněnské pošty na hlavním nádraží. Když se ale Brno 28. října 1918 dozvědělo o vyhlášení republiky, slavilo se i na poště, a ještě tentýž den byl básník v pošťácké uniformě spontánně jmenován ředitelem. V úřadu však vydržel pouhé tři dny, načež funkci předal náměstkovi. A sám k rezignaci dodal: „A třetí den sesadili sebe z prestolu, vidíce, že takový stařík – bohém, pobuda a tulák věčný se k tomu nehodí. Byli bychom upoutáni, bez svobody, bez turistiky, a to my nesneseme.“

Dlužno ale dodat, co o Bezručově krátkém ředitelování na brněnské nádražní poště zjistil literární vědec Jiří Urbanec: „K tomu musím podotknout, že i na podřízeném místě mu kromě titulu ředitele zůstal rovněž ředitelský plat.“ To se to pak hýřilo, třeba U Charbuláka na beskydském Gruni.