Petr Hanousek: K živému umění se opět vrátíme, vždyť hudba také léčí

Tvá kniha je rozsáhlým a mnohostranným ohlédnutím po uplynulých třech desetiletích opavského hudebního života. Jak dlouho taková časově rozsáhlá publikace vznikala a co jejímu vydání předcházelo?

V září 2003 jsme s širokým autorským týmem vydali publikaci Cesta za uměním současné Opavy. Podílel jsem se na kapitolách o hudbě a na celkové redakci. Knížka chtěla popsat proměny všech podob kultury po roce 1989. Podobný úkol mi zadal hudební historik Karel Boženek pro svou knihu Opava hudební z roku 2014. Ale v Opavě se toho děje na tomto poli tolik, že moje kapitola hrozně rychle zestárla. A vidím, že stejný osud čeká i tuto novou knížku. Příště to již bude na tobě, Milane.

Toulky Opavou za hudební klasikou mají formu memoárů, objektivní fakta občas doplňují tvé citlivé reflexe a hodnocení událostí. Zdá se, že kniha je také touláním tvou pamětí a svědčí o značné citové investici…

Poprvé jsem toto město navštívil se svým dědečkem, když mi bylo asi deset let. A jako kluk z Ostravy jsem nevycházel z údivu ani později, již jako student konzervatoře, když jsem si přijel poslechnout mladého Zimermana nebo fascinujícího Richtera. A jak víš, mou ženou se stala opavská rodačka Naďa, jejíž maminka kdysi zpívala ve sboru Slezského divadla. Takže město a zdejší obyvatelé zabírají velké místo mého srdce.

Vytyčil sis náročný cíl: vykreslit a zmapovat opavský hudební život v oblasti klasické hudby opravdu vrstevnatě a komplexně. Má tvá publikace nějaké relevantní předchůdce, na které jsi mohl objektivně navázat?

Opět vzdám úctu Karlu Boženkovi, který o hudbě v Opavě a Slezsku připravil heslo pro Český hudební slovník. Ale reflexe o opavském hudebním dění psali a stále píší mnozí další. Nechtěl jsem hudebním historikům „fušovat do řemesla“, knížka není skutečnou vědeckou prací. Přesto mi Karel Boženek nejvíce pochválil pasáže, kde vycítil silnou subjektivní strunu.

Své toulání jsi zahájil cestou za institucemi a pořadateli. Čtenář se zde dozví o fungování a činnosti Slezského zemského muzea, Slezského divadla a řady dalších hudebních institucí a spolků. Z uvedeného množství vyplývá, že Opava byla v uplynulých třiceti letech kulturně nesmírně bohaté město, je to tak?

Opava byla kulturně bohaté město po celou dobu své historie. Obdivuji všechny místní patrioty, členy sborů a spolků, návštěvníky koncertů, pedagogy. V rámci různých institucí navazují na nosné tradice, i když se po válce skladba obyvatelstva zcela proměnila. Knížka je jakýmsi holdem všem osobnostem, kterým hudba činí potěšení, lidem, kteří kultivují neuvěřitelně činorodé hudební podhoubí. Genius loci města vytvářejí právě oni.

Současně ale z tvého poutavého vyprávění vyzařuje někdy melancholie a žal nad tím, kolik toho už nenávratně zaniklo bez adekvátní náhrady…

Ano, to je pravda. Ale zase mnoho dobrého nově vzniklo. Tak to asi musí být. Ale neměli bychom na to dobré zapomínat, to jsem chtěl. A pokud to jen trochu půjde, chraňme všechno kvalitní nejen na poli kultury.

Toulání druhé má název Za hudebními událostmi. Je docela fascinující, čemu všemu jsi byl přítomen – od festivalů, koncertů, soutěží až po folkloristické přehlídky, koncerty pěveckého sboru Křížkovský či nejnovější aktivity spojené s prostorem Kupé Vladimíra Peringera. Jak jsi to mohl všechno stihnout a zažít, Petře?

No, já zase obdivuji, kolik toho stihneš ty! Nebo třeba Petr Rotrekl, Vlastimil Kočvara, Karel Kostera, Evžen Trupar, Jirka Siostrzonek… Prostě mne to všechno bavilo a měl jsem velkou podporu doma od své ženy.

Třetí toulání jsi nazval Za hudebníky a hudebními tělesy. Z jeho stránek se dozvídáme, že Opavou prošlo nebo se jen mihlo obrovské množství muzikantů od Ivy Bittové, Hany Kotkové a Lukáše Vondráčka přes Michaela Krásného a Jakuba Žídka k Ondřeji Gilligovi a významným muzikantským rodinám. Čím si vysvětluješ ten enormní počet mimořádně úspěšných osobností?

V opavské hudební škole působila a působí řada vynikajících učitelů, proto jsem je také zmiňoval v rámci těch kratičkých medailonků. Mám radost, že mnozí z pedagogů se dočkali „svého“ večera v KUPE, kde Vladimír Peringer vytvořil prostor pro cyklus Jubilanti. A tak některé z osobností, které jsi připomněl, mohly svým učitelů zahrát a poděkovat.

Ostatně, sluší se připomenout, že do hudební mapy města Opavy se nesmazatelně vepsala také tvá žena Naďa a vaše tři děti. Pamatuji si, že smyčcový orchestr, který Naďa vedla, měl renomé a „zvuk“ i v Praze!

Z toho mám největší radost. K mé ženě se stále hlásí spousta žáků a členů orchestrů z různých koutů republiky i vzdálených zemí. Mnozí dnes působí v orchestrech nebo vyučují, prostě stále žijí hudbou. Velmi dojemné setkání proběhlo třeba při 95. výročí ZUŠ v prosinci 2019, když si zase společně zahráli ve Slezském divadle. Radost mám i z našich dětí, cestu k hudbě si prosadily samy, nebylo třeba je k tomu tlačit. Stejně jako já a mí bratři přirozeně pokračují v jakési rodové tradici.

Čtenáři, kteří tě neznají, budou překvapeni zjištěním, že ony nádherné abstraktní ilustrace v knize jsou tvou vlastní tvorbou…

K zařazení obrázků mne přiměla grafička Dagmar Hlubučková, když knížku začala připravovat. Řekla mi s úsměvem, že by to jinak byla nuda. Je však pravda, že jsem se jako kluk viděl spíše výtvarníkem než muzikantem a příležitostně mne kreslení ještě popadne. Některé pěkné fotografie v knížce pořídil také syn Jan.

Na konci knihy se nachází Závěrečná zpráva pro příští poutníky. Jaké je tvé svědectví o stavu a budoucnosti klasického umění v městě Opava? Má klasická hudba v tomto městě stále svůj kredit, úroveň a podporu?

Když do Opavy přijíždějí různí interpreti, žasnou, kolik je tu posluchačů, abonentů. To není tak obvyklé. A to třeba paralelně hraje ještě divadlo nebo je jiný sborový koncert, akce ZUŠ či Církevní konzervatoře. Ale není to jen kvantitou. Ten zájem o krásné věci a kulturu vnímám na každém kroku.

Komu je tvá kniha určena, Petře? Dá se číst jako hudební kronika jednoho města, ale i jako tvůj osobní příběh a životní putování. Ukazuje tvůj nerozpojitelný srůst s klasickou kulturou, která prorůstá všemi patry tvé hudebnosti.

Vydání podpořilo svým grantem město, přítel Petr Rotrekl, který je zde dramaturgem, se zaradoval, že bude mít pěkné dárky pro své hosty. Něco jsem již rozdal sám, nebyl to komerční projekt. Prostě jsem si udělal radost a možná ji spolu se mnou bude chtít sdílet i někdo další.

A jak to, Petře, vidíš do budoucna? K čemu podle tvého názoru povedou současné události v naší společnosti?

Nechci propadat panice. K živému umění se opět vrátíme, vždyť hudba také léčí.