Jsme zavaleni sebou samými a svými úzkostmi, říká básník Petr Hruška o své nové knize V závalu

Text V závalu, který dal jméno celé knize, jste publikoval v internetovém Bubínku Revolveru loni v listopadu. Vracíte se v něm k reálné tragédii v chilském dole San José v srpnu 2010 a takto začíná: „Pamatuji si to dobře, nejenom proto, že jsem z Ostravy, místa, v němž země hluboko pod povrchem chybí a nahoře nadbývá, v němž ta nejistá země někdy uhne pod nohama, místa trhlin, dutin a závalů.“ Na které konkrétní trhliny, dutiny a závaly na mapě Ostravě jste myslel při psaní sloupku?

Nemyslel jsem tolik na konkrétní místa, spíše na obecnou vratkost Ostravy a potažmo i celého současného světa. Tématem knihy, jak by se mohlo z jejího názvu i citovaného textu zdát, nejsou hornická neštěstí. Zachycuje spíše stav společnosti, která se ocitá v mnoha závalech. Jsme zavaleni informacemi, často protichůdnými, nejistotou, co jsou fakta a co výmysly. Jsme zavaleni konzumním provozem, všemi těmi obludnými obchodními centry, průmyslem zábavy, povykem reklam, bezostyšnými hrami politiků, davovými spektákly. Jsme zavaleni sebou samými a svými úzkostmi, nervozitami, paradoxní osamělostí. Koneckonců, jsme také zavaleni třeba knihami, množstvím titulů, v nichž se nedokážeme orientovat. Je z toho obecný lidský pocit – události k nám už nepřicházejí, ale valí se na nás.

Proto také ty trhliny, dutiny a závaly vnímám i jako momenty, kdy společnost z nějakých důvodů selhává. Přibližně od roku 2000 jste se k různým kauzám začal veřejně vyslovovat právě formou krátkých textových útvarů: esejemi, glosami ale i údernými prohlášeními. Kde se tahle potřeba vzala?

Každý den nacházím tucet důvodů nemyslet si o tomhle světě nic moc dobrého. Cítím vlastní ubohost a nespolehlivost, pitomost doby, nepoučitelnost lidského druhu, narážím na skryté prasárny i v blízkém okolí. Ochromuje mne malověrnost a upřímná skepse. A přece, bude to znít možná dětinsky a jistě neznale, ale mně přese všechno, krucihergot, na tomhle světě záleží. Tak, a je to venku.

Trhliny, dutiny a závaly, v knize tedy přemítáte i o pochroumaných vztazích a jiných lidských selháních či o rodinných  strastech, a tyhle texty vnímám jako léčivé náplasti na bolesti lidské duše. O čem vlastně raději píšete, o věcech veřejných, anebo o vnitřních trápeních člověka? Pokud to lze vůbec oddělovat.

Oddělovat to bezezbytku nelze, lze ale přesouvat akcent, zaměření optiky a něco, co bych nazval vnitřní směr textu. Zjednodušeně řečeno: zatímco básně u mne vznikají směrem od soukromého k obecnějšímu, ty prozaické texty směřují často od veřejně aktuálního k vnitřnímu a intimnímu. Základem knihy jsou sloupky, které jsem psal pro Respekt od roku 2010. Redakce časopisu mne tehdy oslovila, zda bych nechtěl pokračovat v tradici, kterou tam předtím tak neodolatelným způsobem pěstoval Honza Balabán. Myslel jsem, že to nepůjde, že napíšu jeden dva texty ze zdvořilosti a pak se poděkuju. Ale okamžitě mne to psaní chytlo.

Když mi pak Terezie Pokorná z Revolver Revue, periodika, jehož jsem si vážil, nabídla psaní podobného žánru pro jejich internetový Bubínek Revolveru, kývl jsem ochotně. Výběr z těch „bubínků“ tvoří nejrozsáhlejší část knihy. No a pak tam jsou další rozmanité útvary, které si označuji jako „podpovídky“ nebo „odstavce“, texty někdy na hraně básní v próze.

Sloupek V závalu pokračuje: „V říjnu před devíti lety vyprostili z masivního závalu v chilském rudném dolu třicet tři horníků.“ Třináct havířů z Dolu ČSM na Karvinsku v prosinci 2018 takové štěstí nemělo, zahynuli při důlním výbuchu. Celý život žijete v Ostravsko-karvinském revíru, co s vámi dělají podobná hornická neštěstí?

Myslím na peklo, o kterém nemám ani ponětí. Myslím na horníky, které jsem v životě poznal. S jedním bývalým horníkem jsem právě teď na chalupě kácel veliké stromy, které by jinak popadaly na střechu. Tedy on kácel a já mu podával nářadí. Dlouho jsem neviděl takovou přirozenou zručnost, geniální schopnost odhadu situace, ohromný pozorný klid, s jakým se orientoval ve svízelných momentech. Když došlo k nečekané komplikaci, a že jich bylo, zaklel rychleji, než jsem si stačil vůbec uvědomit, oč jde. V následující vteřině měl řešení. V následujících dvou vteřinách ho začal provádět. Stál jsem a zíral, cítil jsem přesně, že to jsou kromobyčejné schopnosti nabyté v dole.

Psychologové z kosmické agentury NASA by ho klidně mohli používat jako příklad pro krizové situace kosmonautů v raketě. Ten člověk nepřeceňoval své síly, ale úplně samozřejmě věděl, že řešení existuje a on je tady proto, že ho najde. Myslel. Byl vtipný. Šetřil pohybem a nešetřil se v námaze. A vůbec si neuvědomoval, jak ohromný výkon podává. Myslel jsem na to každou chvíli – kdybych se měl někdy v životě ocitnout v drsném závalu, tak s ním. V pauze mezi dřevorubáním si vždycky zapálil a stál tak nějak stranou, jako by s tím příběhem neměl nic společného. Nakazil mne těžko popsatelnou důvěrou a úžasným klidem – život byl na chvíli úplně v pořádku.

Cituji dále z textu V závalu: „Po dlouhých sedmdesáti dnech, které museli přečkat v podmínkách neobyčejně těžkých, vystupovali jeden po druhém ze speciálního uzounkého tubusu zpátky na zemský povrch. Nikdy v historii nepřežili zavalení horníci v podzemí tak dlouhou dobu. Svět se chviličku nechal unášet okouzlením a snad i pýchou nad tím, čeho všeho je schopna solidarita, soucit, rozum, víra, vůle i vynalézavost.“ Nerozumím tomu, kam se ztratila solidarita z jara letošního roku, když skoro všichni Češi nadšeně šili roušky. Teď jsou pro část společnosti roušky symbolem nesvobody anebo dokonce diktatury, mnozí se dokonce chovají, jako by žádná nemoc Covid-19 ani neexistovala. Čím si to vysvětlujete?

Má to řadu důvodů, zmíním jen několik. Lidé jsou politiky dlouhodobě ponižováni tím, jak je veřejní představitelé často vodí za nos a zneužívají pro své hry. Ten pocit je oprávněně nesnesitelný a snadno se promění v přesvědčení, že jsme se opět stali obětí nějakého podfuku, že jedeme v matrixu, což vede k výbuchu odporu. Pak je tady nesnesitelnost nejistoty, která pandemii provází, a nejistota mnoho lidí strašně znervózňuje. Chtějí mít jistotu ber kde ber, takže volí raději nějaké rychlé přesvědčení místo věčných pochyb. Ta pandemická krize je navíc strašně vizuální – roušky na obličeji vypadají jako náhubky a roubíky nedovolující mluvit, karanténa vypadá jako zarach a vězení.

A když není vědomí svobody u člověka dostatečně opřeno o vnitřní rozměry, přepjatě naopak reaguje na projevy vnější: vždyť vypadáme před druhými i před sebou samými jako znevolnění ubožáci, pryč s těmi zatracenými rouškami, které nás tak degradují!  K tomu všemu připočítejme objektivní protivnost toho hadru s gumičkami, obyčejnou lidskou netrpělivost, pocit, že už jsme se přece na jaře obětovali dost, naivní rozčarování z toho, že se covid nepodařilo vymýtit, i lákavou možnost vypadat bez roušky neohroženě, a máme tady společenské klima, v němž dochází i k takovým tyátrům, jako byla demonstrace na ostravském náměstí 31. srpna proti „diktatuře roušek“. Nevím jen, kam tihle banalizátoři pandemie, statističtí odborníci a strážci svobody najednou zmizeli. Teď, když jsou opatření mnohem tvrdší, měli by přece demonstrovat ještě hlasitěji… Alespoň by byla nějaká legrace, i když poněkud přízračná.

Pokračujeme: „Poté, co horníci sundali černé brýle, které dostali na ochranu před přílišným jasem, jemuž v závalu odvykli, zjistili, že se nacházejí uprostřed zvláštního městečka. Vyrostlo na povrchu, zatímco oni dole bojovali o existenci. Tvořily ho televizní a novinářské štáby z celého světa a také široké zázemí pro příbuzné i pro nejvyšší politickou garnituru státu.“ Tady sloupek směřuje k popisu morální kolize, solidarita se střetne s dravostí novinářů, kteří jsou placeni také za to, jak senzační informace o havířích přinesou. Jenže bez srdceryvných reportáží by se nikdy nezvedla ta emotivní a globální vlna sounáležitosti s chilskými horníky. Jak vnímáte dnešní úlohu novinářů? Jakožto sloupkař v časopisech (Respekt, Revolver revue atd.) přece i vy patříte do dějin žurnalistiky.

Já vím, teď bych měl hovořit o odvaze, erudovanosti, objektivitě, nezávislosti atd. Ale uhněme na chvíli z toho angažovaného duchu, v němž hovor vedeme. Myslím, že důležitou úlohou novinářů, která není příliš připomínaná, je prostě umět psát – v estetickém slova smyslu. Novinový článek by měl být mimo jiné dobře napsaný. Vždyť to je literatura, se kterou se každý z nás potkává nejčastěji! A pro mnohé je to také setkání s literaturou jediné. Jde tedy o důležitou příležitost, jak poskytnout čtenáři prožitek jazyka a lidské řeči. I fakta se dají formulovat ne jako pologramotná slohová práce, ale jako text s espritem, jazykovou přesností a výrazovou bohatostí.

„Chilský prezident zachráněným okamžitě blahopřál. Zněla hymna. Vláda slíbila všem třiatřiceti předčasný důchod za utrpení, jež měli za sebou. Dary se hrnuly, stejně jako slzy dojetí. Doslova do všech světadílů putovaly záběry ztrhaných tváří a prvních zapálených cigaret i první věty prvních rozhovorů. Pak přicházeli redaktoři a rezervovali si interview. Přicházeli dramaturgové a vysvětlovali, co nabízejí jejich talk show.“ Kde je pro básníka Petra Hrušku hranice, za kterou by už v mediálním světě nešel?

Někde v srdci. Potěžkávám to pokaždé, když do takzvaného mediálního světa vstupuji, a není to rozhodování snadné. Taky jsem už párkrát zpětně litoval. Většinou se dá ale poznat, kdy jde médiu o vnitřní zájem a kdy o pouhou potřebu využít podivínského troubu, píšícího ve verších, do obecného cirku kuriozit. Mediální svět ovšem nechává většinou tyhle komplikované veršující podivíny raději na pokoji.

„Přicházeli advokáti s vizitkami, neboť jejich výborné služby budou jistě potřeba při žalobách na důlní firmu, která hrubě zanedbala bezpečnostní opatření. Přicházeli další politici, potřásali rukama a ubezpečovali o svých sympatiích a dispozicích.“ V roce 2018 jste tehdejší Státní cenu za literaturu označil za cenu spojenou s vládou Andreje Babiše, s jejíž politikou nesouhlasíte, mimo jiné kvůli ostudné spolupráci s KSČM. Vzdal jste se proto členství v porotě Státní ceny, k čemuž se přidali i někteří další porotci, načež ocenění s tradicí od první republiky prakticky zaniklo. Stojíte si i dnes za tímto krokem?

Nezaniklo, uděluje se dál. Stojím si za svým tehdejším rozhodnutím zcela. Cožpak mi vláda Andreje Babiše vůbec dala za celou dobu svého působení nějakou možnost svůj krok revidovat? Někteří moji tehdejší odpůrci, zejména kolegyně z poroty Eva Klíčová, která v té porotě zůstala, namítala, že mé vystoupení (a následně i stejný krok Petra A. Bílka, Urse Hefrichta a Kateřiny Kadlecové) byl neopodstatněný čin, neboť komunisti prý nejsou už dnes žádnou vážnou hrozbou.

Ó, jak se mýlila! Vždyť ta vláda se vším svým konáním je tady právě proto, že ji komunisté drží nad vodou. Ovšem lidé jako Klíčová plynou na módní revizionistické vlně, která se snaží relativizovat úpadek komunistické normalizace a vysvětlit nám, že i život za totality byl vlastně mnohem hodnotnější a méně dramatický, než se traduje. Dlužno říci, že moje rozhodnutí opustit porotu na protest proti vládnímu holportu s komunisty asi bylo motivováno i vlastním studem, že jsem neměl odvahu k nějakému veřejnému vystoupení právě v době normalizace, v níž jsem žil.

„Následující léta přinesla většině horníků těžké stavy, v nichž se poryvy apatie střídaly s nočními můrami. Pocity ochromující bezmoci doprovázela osamělost a lítostivé záchvaty. Zmatek ze společenské role nečekaných celebrit, která horníkům nebyla vlastní, vedla u některých k uzavřenosti, u jiných k nárůstu nezvladatelného sebevědomí.“ Popadá vás někdy marnost z faktu, jak malý dopad má poezie na současnou českou společnost? A není to také jeden z důvodů, proč jste začal psát sloupky a eseje, díky kterým můžete své myšlenky předávat širšímu publiku?

Mě vždycky přitahovalo spíš to, co vypadá marně, než to, co má zjevný smysl už jaksi dopředu. Věci marné nejsou ještě věci zbytečné. Ve svém životě jsem se už mnohokrát přesvědčil o tom, že právě to, co vypadalo nejmarněji, se nejvíc podílelo na tom, jaký ten život vlastně byl. A pak je tady nějaká zvláštní, pro mne neodolatelná krása právě těch skutečností, které jsou jakoby opuštěny vším smyslem, funkcí, účinností. Ty věci jsou vpravdě tajemné. Jsou-li úplně na nic, proč tu tedy jsou? Nebo je to jenom naše neschopnost nevidět jejich skrytý význam, který je opravňuje, aby byly mezi námi? Jako když se vroucně modlíte a upřímně přitom nevěříte v Boha. Možná má poezie podobně paradoxní povahu. A možná je tu právě proto, aby většinu společnosti nezajímala – i to může být důležitá role. Mám poezii zkrátka rád proto, že o ní spolehlivě nevím vůbec nic.

„Některé dostihl alkoholismus i další drogy. Část hornických rodin se rozpadla. Důchod slibovaný vládou dostalo pouze pár nejstarších, odškodnění od těžařské společnosti, v Chile dlouhodobě známé pochybnou pověstí, se nepodařilo vysoudit nikomu.“ Také Ostrava se zatím nezbavila starých frustrací spojených s úpadkem hornictví a ocelářství, zároveň ale přicházejí frustrace nové. Lehké průmyslové zóny kolem města potřebují hlavně levnou námezdní sílu, periférie dál upadají a na sídlištích se žije z ruky do huby (jen loni bylo v Ostravě zahájeno 22 tisíc exekučních řízení). Jaká je podle vás dnešní Ostrava ze sociálního hlediska?

Já jsem nikdy nepatřil k ostravským patriotům a status patriota je mi vlastně principiálně protivný. Ostravu mám a nemám rád, obojí dost hluboce – však je tomu v té nové knize věnován nejeden text. Co je mi ale na Ostravě blízké, je to, co bych nazval „obyvatelské nepohodlí“. Více a častěji než v jiných městech se tady musí každý ptát sám sebe: Proč tady vlastně jsem? Co tu ještě dělám? Stojí mi to za to, žít tady? V tom městě s tak znečištěným ovzduším a kontaminovanou krajinou, v tom městě ubohých pracovních příležitostí, v tom městě s agresivitou, postindustriální únavou, kriminalitou, kořalečným morem a lecčím dalším? Když je člověk nucen takhle se ptát a hledat odpovědi, zůstává vlastně elementárním způsobem pozorný ke svému životu, je nucen o něm neustále přemýšlet, hledat podstatu, nemůže ustrnout ve spokojeném pobývání. A z toho pramení nepokojná energie, která je pro to město typická.

„Úzkost z přílišného zájmu se spojila s hořkostí z výsledného nezájmu. Závist okolí vůči statutu hrdinů z podzemí se mísila s touhou být blízko lidem tak bizarním. Někteří z těch horníků už nedokázali sehnat zaměstnání, někteří ho sehnat ani nehodlali. Pili, rozdávali podpisy. Založili družstvo, které prodává trička, hrníčky a klíčenky s motivy jejich důlního neštěstí.“ Vaše kniha vyšla v prestižním pražském nakladatelství Revolver Revue, jak vlastně dnes Ostravu vnímá hlavní město?

Pohybuji se většinou v kruzích, které Ostravu nahlížejí pozorně a se zájmem. Stereotypy, že jde o primitivní shluk fabrik a dolů kdesi na Dálném východě, tam neplatí. Někdy se mi naopak zdá, že je Ostrava v pražských kruzích přeceňována. Rozhodně je pociťována jako zdroj divokého, vášnivého života s originální kulturou, která si hlídá svoji svébytnost a netrpí kultivovanou nudou, která tak rozkládá tradiční umělecká centra.

Váš sloupek V závalu o chilských hornících končí mnohoznačně: „Několik dalších se rozhodlo všemu tomu šílenství nepodlehnout a odejít – zpátky do dolu. Fárají do hlubin den co den a z povrchu zemského je tam sváží rychlý, úzký výtah, jako by je měl ještě jednou zachránit před nějakým závalem.“ Lze vůbec v dnešním šíleném světě sociálních sítí utéct před závaly?

Facebooku a podobným komunikačním babylonům se zcela vyhýbám, a jde to naprosto bez problémů. Mail naopak používám. A internet jako takový mne vlastně ohromuje. Především proto, že jeho podstata tkví v souvislostech. Úplně samozřejmě a nenápadně zdůrazňuje, že jedna skutečnost navazuje na druhou a druhá na třetí a čtvrtou, které lze snadno dohledat. Samo tohle přirozeně vznikající povědomí o světě jako síti souvislostí je nesmírně významné. Naše generace čerpala statická fakta ze svazků encyklopedií a souvislosti jí tak snadno unikaly. Internetovým generacím se souvislosti přímo vnucují. Ano, zavalují je svým množstvím, kolísavou kvalitou, marketingovými strategiemi. Jsou neověřené, mnohdy zkreslené, plné omylů i lží – ale pořád bezděčně připomínají, že svět lze zažívat právě pouze jako souvislost. To se mi líbí a to jim přeju.

Obálka knihy V závalu.

*

PETR HRUŠKA: V ZÁVALU

Pamatuji si to dobře, nejenom proto, že jsem z Ostravy, místa, v němž země hluboko pod povrchem chybí a nahoře nadbývá, v němž ta nejistá země někdy uhne pod nohama, místa trhlin, dutin a závalů. V říjnu roku 2010 vyprostili z masivního závalu v chilském rudném dolu třicet tři horníků. Po dlouhých sedmdesáti dnech, které museli přečkat v podmínkách neobyčejně těžkých, vystupovali jeden po druhém ze speciálního uzounkého tubusu zpátky na zemský povrch. Nikdy v historii nepřežili zavalení horníci v podzemí tak dlouhou dobu. Svět se chviličku nechal unášet okouzlením a snad i pýchou nad tím, čeho všeho je schopna solidarita, soucit, rozum, víra, vůle i vynalézavost.

Poté, co horníci sundali černé brýle, které dostali na ochranu před přílišným jasem, jemuž v závalu odvykli, zjistili, že se nacházejí uprostřed zvláštního městečka. Vyrostlo na povrchu, zatímco oni dole bojovali o existenci. Tvořily ho televizní a novinářské štáby z celého světa a také široké zázemí pro příbuzné i pro nejvyšší politickou garnituru státu. Chilský prezident zachráněným okamžitě blahopřál. Zněla hymna. Vláda slíbila všem třiatřiceti předčasný důchod za utrpení, jež měli za sebou. Dary se hrnuly, stejně jako slzy dojetí. Doslova do všech světadílů putovaly záběry ztrhaných tváří a prvních zapálených cigaret i první věty prvních rozhovorů.

Pak přicházeli redaktoři a rezervovali si další interview. Přicházeli dramaturgové a vysvětlovali, co nabízejí jejich talk show. Přicházeli advokáti s vizitkami, neboť jejich výborné služby budou jistě potřeba při žalobách na důlní firmu, která hrubě zanedbala bezpečnostní opatření. Přicházeli další politici, potřásali rukama a ubezpečovali o svých sympatiích a dispozicích. Přicházeli agenti z nakladatelství, která připravila smlouvy na publikování autentických svědectví. Přicházeli manažeři, zprostředkovatelé, stratégové, konzultanti, lobbisté, zmocněnci. Během několika dnů znal jména těch třiatřiceti každý Chilan. Během několika týdnů se jejich obličeje vystřídaly na titulních stranách všech chilských časopisů. Během několika měsíců se stali žádanými hvězdami zábavných pořadů. Byly podepsány důležité kontrakty. Hollywoodská studia udělala první klapku filmu The 33 s Antoniem Banderasem v roli předáka směny.

Následující léta přinesla většině horníků těžké stavy, v nichž se poryvy apatie střídaly s nočními můrami. Pocity ochromující bezmoci doprovázela osamělost a lítostivé záchvaty. Zmatek ze společenské role nečekaných celebrit, která horníkům nebyla vlastní, vedla u některých k uzavřenosti, u jiných k nárůstu nezvladatelného sebevědomí. Některé dostihl alkoholismus i další drogy. Část hornických rodin se rozpadla. Důchod slibovaný vládou dostalo pouze pár nejstarších, odškodnění od těžařské společnosti, v Chile dlouhodobě známé pochybnou pověstí, se nepodařilo vysoudit nikomu. Úzkost z přílišného zájmu se spojila s hořkostí z výsledného nezájmu. Závist okolí vůči statutu hrdinů z podzemí se mísila s touhou být blízko lidem tak bizarním. Někteří z těch horníků už nedokázali sehnat zaměstnání, někteří ho sehnat ani nehodlali. Pili, rozdávali podpisy. Založili družstvo, které prodává trička, hrníčky a klíčenky s motivy jejich důlního neštěstí.

Několik posledních se rozhodlo všemu tomu šílenství nepodlehnout a odejít – zpátky do dolu. Fárají do hlubin den co den a z povrchu zemského je tam sváží rychlý, úzký výtah, jako by je měl ještě jednou zachránit před nějakým závalem.

*

Petr Hruška: V závalu (sloupky, podpovídky, odstavce a jiné krátké texty). Obálka a grafická úprava: Viktor Karlík. Vydalo nakladatelství Revolver Revue v roce 2020. Křest knihy měl proběhnout v říjnu v ostravském kulturním centru PANT za účasti J. H. Krchovského a Ivana Petlana, vzhledem k pandemickým opatřením se odkládá výhledově na listopad či další měsíce.