Odešel legendární pianista Zdeněk Stibor (1930-2020): Hbitý prst ostravského klavíru

Klavírista a pedagog Zdeněk Stibor se narodil 26. října 1930 v Ostravě v dělnické kolonii na Hulvákách. Jeho otec byl úředníkem ve Vítkovicích, hrdým členem Sokola, a byl prvním, kdo synovi dal hudební základy. Zdeněk byl sportovní typ a raději hrával fotbal, dokonce i v noci při svitu baterky. Přesto hudba postupně získala jeho srdce. Studoval pražskou konzervatoř (v Ostravě tehdy škola tohoto typu ještě nebyla) ve třídě Otty Háši a Františka Raucha.

Svoji koncertní dráhu zahájil v roce 1953, kdy absolvoval Klavírním koncertem a moll Roberta Schumanna se Symfonickým orchestrem FOK pod vedením Václava Smetáčka. Vzdělával se také u profesorky Františky Rekové, která byla přímou následnicí žáků Franze Liszta. „Co mi říkala Františka Reková, to byly autentické výroky od Beethovena přes jeho žáky“, vzpomínal později Zdeněk Stibor.

Po studiích v roce 1953 vykonal Stibor konkurz na místo profesora klavírní hry na tehdy nově zřízenou Vyšší hudebně pedagogickou školu v Ostravě. Tato skutečnost změnila jeho původní záměr vydat se na sólovou dráhu. Hudební pedagogika mladého pianistu naprosto podmanila. Vychoval přes dvacet absolventů, z nichž mnozí se stali nejvýraznějšími pedagogickými i uměleckými osobnostmi klavíru Moravskoslezského kraje. Pianisté ze třídy Zdeňka Stibora měli ve svém interpretačním projevu značnou osobitost, lehkost a jasný názor. Jedna z jeho nejúspěšnějších žaček, klavírní profesorka Monika Tugendliebová na jeho pedagogický styl vzpomíná: „Stibor byl úžasný člověk, srdcař a všechny nás tenkrát zblbnul. Cvičili jsme jako blázni, protože nás to bavilo. On nebyl žádný školomet, žádný suchar. Učil hodně intuitivně a šel přes pocity, jak jinak. Nemuseli jsme u něho hrát žádná suchopárná cvičení, abychom se vzdělávali technicky, ale hned se všechno řešilo na muzice. Tím pádem nás to ohromně bavilo a předháněli jsme se, kdo bude lepší.“

Skladatel Milan Báchorek byl kolegou Zdeňka Stibora na ostravské konzervatoři, kde Stibor vychoval řadu vynikajících pianistů (vedle Moniky Tugentliebové to byli bratři Jan a Jiří Niedobové, Jan Bernátek, Milena Pavlorková a další). Dejme však slovo dlouholetému řediteli Janáčkovy konzervatoře Milanu Báchorkovi: „Byl to člověk živý a podnětný, který měl vždy nějakou myšlenku. Vždy za tím byl klavír a vždy za tím byla nějaká vize, jak to udělat,“ vzpomíná na Stibora Milan Báchorek, který přidává další střípky z jeho života: „Na konzervatoř přišel spolu s profesorem Vladimírem Svatošem. To byla dvojka, která spolu hrála na dvoře nohejbal a fotbal. Oba byli sportovně založení. Zdeněk Stibor byl vynikající nohejbalista. To byly přímo nohejbalové koncerty, během kterých jsme stáli na balkónech a fandili.“ Sluší se připomenout, že Zdeněk Stibor těžce nesl, když byla v normalizačním roce 1970 tehdejšími komunistickými kádrováky vyobcována výrazná osobnost skvělého ředitele Miroslava Klegy a mnoho dalších uznávaných pedagogů muselo odejít. Jeho výuka už potom neměla nikdy onu jiskru jako dřív.

Paralelně s prací pedagogickou se odvíjela Stiborova činnost umělecká. Jeho sólový repertoár obsahoval díla Mozarta, Haydna, Chopina a Liszta, pozornost věnoval též dílu J. S. Bacha. O jeho interpretačním projevu napsal legendární dirigent Franz Konwitschny: „Stiborovo podání klasiků, speciálně Mozarta, je ideální svou průzračností a brilancí“. Další kritiky nacházely v jeho hře „pravou slovanskou lyriku spojenou s dravou brilancí“. Do paměti se zapsal výrok Carla Zecchiho: „Grande pianiste, Vídeň musí slyšet jeho Haydna“. Zdeněk Stibor proslul také svou vynikající klavírní technikou, která se vyznačovala vzdušností a lehkostí. I proto si vysloužil přezdívku „hbitý prst“. Kromě výše zmíněných skladatelů miloval Webera, Mendelssohna a mnoho dalších.

Z hudby 20. století v jeho programu dominoval Igor Stravinskij a dnes opomíjený Paul Hindemith. Stibor sehrál významnou roli i jako komorní hráč a korepetitor. K jeho nejvýznamnějším kreacím patří legendární koncert, na kterém provedl se Státní filharmonií Ostrava Mozartův Klavírní koncert d moll. Řadu nahrávek Stibor pořídil také v Českém rozhlase Ostrava, kde se věnoval nejen svým oblíbeným autorům z epochy hudebního klasicismu, ale též tvorbě svých současníků Karla Kupky, Zbyňka Přecechtěla, Jindřicha Felda a dalších.

V komorní hře Zdeněk Stibor spolupracoval s výbornými houslisty Zdeňkem Dejmkem, Jaroslavem Kouřilem a dalšími. Housle přímo zbožňoval a plánoval ještě na sklonku života realizovat svůj sen – nahrát Lisztovy klavírní transkripce slavných houslových skladeb. Jedním z ostravských umělců, jenž se Stiborem spolupracoval, byl violista Pavel Vítek, který na spolupráci se Stiborem vzpomíná: „Hrál s obrovským zanícením, bylo na něm vidět, že má k hudbě i ke kolegům velkou úctu.“

Pro hudbu a její popularizaci udělal Zdeněk Stibor opravdu vše, jak dosvědčuje opět Monika Tugendliebová: „Celé roky dělal v Divadle hudby hudební večery, na které jsme všichni chodili. Nechával si posílat nahrávky světových klavíristů Vladimira Horowitze, Svjatoslava Richtera, Emila Gilelse a mnoha dalších. Pouštěl nám ukázky, které měl seřazené podle období nebo podle skladeb a autorů. To nám rozšiřovalo hudební vkus, myslím si, že mu hodně moc vděčím za to, čím jsem se potom stala. Ten základ byl ohromně inspirující“.

Později Stibor připravoval hudební pořady také pro ostravský rozhlas a televizi. O hudební dění se zajímal až do konce svých dnů. Letos v září byl ještě přítomen koncertu mladého talentovaného pianisty Marka Kozáka, který je nejmladším pokračovatelem znamenité pedagogické tradice Stiborových žáků.

Zdeněk Stibor byl skutečnou klavírní legendou Ostravy a byl také hrdý ostravský patriot, který na své město nedal dopustit. Jako každá skutečná osobnost působil na okolí svým bezvýhradným nadšením, obrovským rozsahem znalostí a úctyhodnými praktickými dovednostmi. Rád se scházel s velkými osobnostmi tehdejší ostravské hudební kultury Miroslavem Klegou a Jaromírem Podešvou nad sklenkou něčeho dobrého. Nádherné debaty o filozofii hudby, interpretaci a umění jsou dodnes pro spoustu mladších kolegů nezapomenutelné. A Stibor dokázal bavit svým legendárním smyslem pro humor celou společnost dlouhé hodiny…

Pokud to zdraví dovolilo, nepřestal se Zdeněk Stibor o hudební dění aktivně zajímat. Nebo snad znáte někoho, kdo zcela vážně ve svých osmdesáti letech prohlásí: Já jsem do té muziky zamilovaný čím dál víc? Prostě originální ostravský patriot, „pábitel klavírního umění“ a nezapomenutelný pianista.

Na závěr dejme slovo nyní „služebně“ nejstaršímu ostravskému pianistovi a žijící legendě ostravského klavíru, profesoru Rudolfu Bernatíkovi, který mi včera v pozdních nočních hodinách neváhal zavolat a s nímž jsem dlouhé minuty o Zdeňku Stiborovi hovořil:

„Je mi líto, že odchází skvělý a osobitý klavírista a bezvýhradně oddaný muzikant. Zanechá pro naši generaci vůni svěžího tónu, lehkost rychlé hry, veselého Haydna i Mozarta. Zdeňku, budou mi chybět vášnivé debaty o klavíru a romantice.“ Ruda Bernatík.

„Zdeňku, sbohem…“