Domeček pro panenky ve zchátralé Ostravici i krása ženského těla v hotelu Palace. Move Fest to nevzdal

Původně jsem o festivalu chtěla psát velmi podrobně, vylíčit všechno, co mě letos zaujalo a co ve mně zanechalo nejhlubší dojmy. Těch věcí by ale bylo tolik, že by dosti pravděpodobně vydaly na skutečně dlouhý a možná i pro čtenáře příliš vyčerpávající text. Proto budu raději stručná a svůj zážitek z Move Festu 2020 se pokusím předat jen v krátkosti.

Z mého pohledu důležitější než samotný festivalový program (jakkoli si každé představení zaslouží náležitou pozornost a dává smysl v dramaturgickém rámci) byla nálada na obou „březích“. Tedy jak mezi interprety, tak diváky. Byla to nálada vzájemně podpůrná, vzájemně radující se z živých setkání. Bylo to odhodlání a úsilí – úsilí něco odevzdat a něco přijmout. Mluvit a přemýšlet o důležitých věcech, klást si otázky. Byla to vyprodaná hlediště a energií nabitá jeviště.

Z tohoto hlediska ve mně dodnes nejvíc rezonují dvě site-specific představení, která vytvořili choreografové ve spolupráci s ostravskými performery (jak profesionály, tak i amatéry) během několik dnů zkoušek a zasadili je do prostorů, které jsou všem Ostravákům, ale jistě i přespolním, dobře známá. A udělali to způsobem, který nás jako přihlížející okouzlil a na pár okamžiků vytrhl z reality. Bylo to jako vstoupit do jiného světa, který se řídí odlišnými pravidly než ten skutečný.

Z představení Soma. (Foto: Move Fest)

Martin Talaga uvedl své představení Soma v prostoru bývalého hotelu Palace, v budově, která dnes pomalu chátrá a její vnitřek je zátiším holých stěn a obnažených drátů. Do kontrastu s těmito kulisami postavil Talaga tělo – přesněji řečeno deset ženských těl – jako dokonalý a přirozeně krásný mechanismus, jako něco, co musíme obdivovat bez ohledu na jeho tvar, velikost, barvu či věk. Tanečnice vložily svoji důvěru a maximální soustředění do necelé hodiny plné improvizovaných tanečních frází, antických póz, vzájemných interakcí i karikatur dnešních ideálů krásy a představ o přitažlivosti a s těly více odhalenými než zahalenými se pohybovaly prostorem s naprostým sebevědomím, bez náznaku studu. Hudba, prostředí, blízkost divákům – to vše nás vrátilo „ke kořenům“, k opravdové hodnotě těla bez nánosů stereotypů a společenských konstruktů.

V podobném duchu se pak neslo i Talagovo sólo Faunus, které je volnou variací na téma sladkého nicnedělání, na chvíli bezčasí během letního odpoledne, kdy jedinými důležitými věcmi jsou jídlo, spánek, rozkoš a pocit nesmrtelnosti.

Z představení ve zchátralém módním domě Ostravica. (Foto: Marek Dušek)

Bývalý obchodní dům Ostravica se stal dějištěm dalšího představení vytvořeného exkluzivně pro festival, a to projektu Rise Again, Rise, My Dust! Miřenky Čechové a skupiny Tantehorse. Ve spolupráci s ostravskými i mimoostravskými umělci vdechla Miřenka Čechová život kdysi nádherné budově a na chvíli oprášila její zašlou krásu. Od první do poslední scény jsem si připadala jako v obřím domečku pro panenky, do kterého jsem jako zázrakem mohla vstoupit a pozorovat fragmenty života jeho obyvatel, postav z blízké i dávné minulosti. Byl to dekadentní, nostalgický, silný, teatrální, nepřenosný zážitek. Nádherná hudba, jdoucí ruku v ruce s vizuální dokonalostí a maximálním nasazením interpretů. Vezmeme-li v úvahu, za jak krátký čas celé představení vzniklo, nezbývá než smeknout.

Další představení, která festival Move Fest nabídl, rozhodně nezaostávala za výše zmíněnými, přinesla však zase jiný druh zážitku – v jejich případě se nejednalo o vytržení z reality, ale spíše o konfrontace s ní. O konfrontaci s tématy, která se málo probírají, ale všichni o nich víme. O zamyšlení nad tím, co nás učí společnost a jak to vnímáme my sami. Hned ve dvou inscenacích se objevilo téma hrdinství a hrdinů v dnešní době. Kdo je to hrdina a jak ho vlastně poznáme?

Z představení Heroes. (Foto: Kamil Hauptmann)

Novocirkusová skupina Losers Cirque Company ve spolupráci s mimem Radimem Vizvárym si v představení Heroes pohrávala s otázkou hrdinství v souvislosti s bojem o život po těžké autonehodě, nechávala na jeviště přicházet postavy, které mohou a nemusí představovat odvahu a sílu, a nutila diváky se ptát: Tak kdo vlastně? A to skrze špičkovou pantomimu, akrobatické výstupy, tanec i rafinovanou práci s rekvizitou, konkrétně širokým pruhem látky, který byl v podstatě jediným objektem na jevišti a který umožňoval performerům efektní proměny.

Jana Burkiewiczová a její Růžový samuraj, který festival uzavíral, hledali skrze působivé vizuálně-hudebně-taneční kompozice s nádechem dalekých krajin a východních bojových umění hrdiny v každém z nás, v našich blízkých, i v našich vzpomínkách.

Velké tabu, a zároveň téma, které se dle statistik dotýká přímo či nepřímo každého z nás, otevřela inscenace Tumor: Karcinogenní romance skupiny T.I.T.S company. Co prožívá člověk s rakovinou a je možné na tento stav nahlížet jinak než negativně? Je možné ho milovat? Smát se mu? Smát se ním? Citlivě, ale s mrazivou upřímností nás interpreti provedli krajinou těla s tumorem, které neztrácí humor. Využívají k tomu důmyslné audiovizuální efekty, mluvené slovo i pohyb, kontakt, barvy, objekt. Jde o sdělení natolik křehké, že je těžko říct, co se vám jako divákovi chce víc – plakat nebo se smát. Zřejmě obojí, stejně jako v životě

Z představení Tumor. (Foto: dushkovi.com)

Jedno z úvodních představení Move Festu, multižánrové Brave New Life, rovněž tnulo do živého. Nastolilo pomyslnou diskuzi o hledání (a nalezení) pravdy, o zahlcení informacemi a argumenty, které nám servírují média i virtuální svět a paradoxně nás tak odsuzují k ještě většímu zmatení. Projekt, který vznikal za podpory iniciativy Shaking the Walls a center Cooltour Ostrava a Tabačka Kulturfabrik, odvážně propojil slovenské a české umělce a pod režijní taktovkou Jozefa Vlka vytvořil znepokojující hru s prvky totality, nastolení jediné pravdy, ovládnutí jedince a ztráty smyslu pro rozlišení dobrého a zlého. Až příliš blízké naší současné realitě, obávám se.

Zdá se, že i mé rádoby úsporné shrnutí bylo nakonec celkem výživné. Stejně tak jako samotný festival. Tak alespoň stručný závěr: Move Fest to nevzdal. Je krásné, že se opět stal. A stane se zase.