Antivirová verze festivalu Dream Factory: Poslední nádech divadla před dobou, kdy má kultura zákaz

Představení dokazhuje, že nadpozemské pouto nezlomí ani triviální překážky všedních dnů, natož nějakých devět let kriminálu nebo úmrtí vlastních dětí. Dojemný vztah za hranicí chápaní dnešních smrtelníků jako by antivirové adici Dream Factory dodal s konečnou platností odvahu před nejistými zítřky. A ty právě nastávají. Ne že by problémů mělo lidstvo nedostatek, jen jim za polední léta v našich končinách poněkud odvyklo.

Divadelní přehlídka Dream Factory, která si za dobu své existence vydobyla téměř kultovní postavení, se letos konala na samotné hraně možného. Byla zkrácena z regulérních osmi dní na tři a na poslední chvíli ještě znovu okleštěna zákazem zpívat a částečně zdecimována hrozbou nemoci v řadách jednoho z pozvaných souborů. Týmu ředitele Tomáše Suchánka se však všechny patálie podařilo zažehnat a s pořádnou dávkou štěstí uhrát i dopředu avizovanou tematickou linii silných žen.

Z inscenace Maryša (mlčí). (Foto: Lukáš Horký)

Maryša, která mlčí, v podání sebevědomé, houževnaté i křehké Andrey Bereckové, televizní hlasatelka (chladně věcná i niterně zranitelná Inga Zotova Mikshina) z experimentálního kusu Spitfire Company, Matka Ubu (konspirační, zemitá a přesto zoufale zamilovaná Hana Mathauserová), paní Lemarchandová z Hildy (luxusní panička a strádající partnerka Lucie Roznětínská) a Marie Zahradníčková (bezprostřední matka i obětavá manželka Lucie Trmíková), tyto jedinečné jevištní entity spolehlivě rozehnaly obavy z hrozící izolace i pod přítmím nasazených roušek. Publikum si přitom odřeklo běžné pozemské statky, přivyklo absenci občerstvení i snížené možnosti diskuse a častěji chodilo ven, za bránu divadla.

Ani ženská podoba protivirové letky neměla zcela volné ruce, při detailnějším průzkumu se jenom potvrdilo, jak dalece jejich momentální síla na divadle souvisí a pramení z mužských vztahů. Co by byla sebesvůdnější Maryša bez svého Francka, Matka Ubu bez jedinečného Otce Ubu a podobně. Ženy sice dokáží se spoustou situací razantně zatočit, nakonec ale samy dojedou na své přirozené touhy.

Z inscenace Král Ubu. (Foto: Lukáš Horký)

Výjimečně na jevišti u Bezručů rezonovala až hrůzostrašná inscenace Hilda, kterou festival zařadil skutečně na poslední chvíli a kde zklamané publikum vracelo vstupenky zakoupené na zrušené představení Jenom matky vědí, o čem ten život je, aby je obratem vystřídali ti, které ani náhlé změny programu nerozhodí.

Jestliže řada inscenací lákala publikum především na téma, na zpracování klasika nebo na herecké tváře, popřípadě soubory, zvítězila suverénní forma dodávající hře jedinečný punc neopakovatelného. Taková byla například téměř němá inscenace Maryša (mlčí), ale ještě více neotřelým zpracováním se pyšnila rytmicky unylá Hilda. Inscenace záměrně v některých pasážích nesnesitelně protivná. Nahony vzdálená výstřední symbolice, pomoci které dokázal Zahradníčka zformovat Nebeský, když nechal z rašeliny na scény vytahovat mrkev i prasečí kosti.

Z inscenace Hilda. (Foto: Lukáš Horký)

Ovšem strašidelná Hilda z Divadla X10, monstrum v lidské podobě, které po poněkud okoukaných vzorech všech těch psychopatů unášejících své objekty perverzní touhy do sklepů mohla i nudit. Jenže tahle nuda byla režijně vynucená, s pečlivě vypointovaným záměrem, kdy se zkouší trpělivost diváka a herectví splývá s civilním projevem. U Bezručů narychlo popasovaná s místní technikou.

Proč ne, divadlo v éře covidové má mnoho co říct i na téma nedobrovolné či z minuty na minutu nečekané izolace, a tahle paní Lachmanová unášející své služebné k dětem by se spíše hodila na opačnou stranu barikády, té zavirované. Podobně jako když novodobá Maryša z oceňované inscenace Jakuba Černého dnes už nebojuje se svým osudem daným provinční vesnicí, ale s luxusním zbožím a izolací ve zlaté kleci. Doba se přitom až tolik nemění, vždyť ta Matka Ubu větří ještě stále neochvějně, odkud smrad vane. Pokud pro dnešek není divadlo zcela mrtvé, ať žije i to příští, z doby pocovidové.