Je důležité překonávat sebe sama a překračovat stanovené milníky, říká zpívající violoncellistka Barbora Larischová

Považujete se spíše za zpěvačku, nebo violoncellistku?

To je na začátek poměrně těžká otázka… Momentálně si docela připadám jako obojí. Ve zpěvu se cítím o něco jistější. Je pro mne snazší vyjádřit skrz něj emoce a otevřít se.

Violoncello je ale moje velká láska. A i když mám před sebou ještě hodiny a hodiny cvičení, než nabydu potřebné lehkosti a jistoty, má v mém srdíčku nezastupitelné místo. Kdybych se ale musela opravdu rozhodnout, asi bych se označila spíše za zpěvačku, která si občas někam odskočí zahrát na violoncello.

Skládáte také vlastní písně? Jsou určeny pro vás jako pro zpěvačku, nebo violoncellistku?

Ano, snažím se o to. Ale ještě mám před sebou dlouhou cestu, než se mi povede napsat něco, co by stálo za poslech. Skládám převážně pro zpěv, protože, jak už jsem říkala, je pro mě o něco snazší a přirozenější vyjádřit emoce touto formou, což mi připadá v případě vlastní tvorby dost důležité.

Hodláte se více věnovat vlastní sólové kariéře?

Co se mé vlastní sólové kariéry týká, je to ve hvězdách. Nemám v tomto směru žádné konkrétní plány, možná jen alternativní cestičky, kterými se možná časem vydám. Nebudu lhát, bylo by krásné, kdyby můj budoucí život s hudbou korespondoval. Kdo by se taky nechtěl živit tím, co ho baví a co miluje… Zároveň jsem ale také otevřená jiným variantám. Ještě si na světě potřebuji najít své místo.

Podle všeho byste jako violoncellistka měla hostovat na turné Supi se slétají kapely Citron. To sice z letošního podzimu bylo přeloženo na příští rok, nicméně co od těchto koncertů čekáte? Berete tuto možnost jako novou zkušenost s tím, že si zahrajete před tisíci lidmi, nebo třeba jako nějaký odrazový můstek ve vaší kariéře?

Turné s kapelou Citron vnímám jako úžasnou příležitost k načerpání zkušeností a možnost zažít zase něco nového. Dost dobře rozumím tomu, že se taková příležitost nenaskytne každému, takže jsem za ni vážně vděčná a odhodlaná vydat ze sebe na koncertech maximum.

Odrazový můstek to může být a nemusí. Člověk nikdy neví, kdy a kde ho uslyší ten správný člověk. Jestli to bude na koncertě pro tisíce lidí nebo při hraní v baru pro dvacet hostů. Takže kdo ví. Primárně si jdu pro zážitky a zkušenosti, všechno ostatní už bude jen příjemný bonus.

Barbora Larischová

Zajímá vás reakce druhých, případně novinářů na vaši tvorbu, nebo máte vlastní standardy a je pro vás důležité, zda jste splnila či překonala hlavně tyto vlastní standardy?

Myslím si, že tohle se nedá úplně zobecnit. Záleží mi na názorech lidí, na jejichž názorech mi záleží. Jinými slovy vážím si vyjádření názoru jakéhokoliv člověka, některá kritika je pro mě ale relevantnější než jiná. Je důležité překonávat sebe sama a překračovat stanovené milníky, překonávat hranice, ale není od věci se čas od času na správných místech ujistit, že jsem nesešla z cesty a moje počínání dává smysl.

Každopádně německá socioložka Elisabeth Noelle-Neumann řekla: „Nikdy se neohlížím s výjimkou případů, kdy hledám své chyby… Za nebezpečné považuji pouze vzpomínání na věci, na které jsme hrdí.“ Jak se vám tato citace zamlouvá?

S názory zmíněné socioložky se většinově neztotožňuji, z velké části ani s tímto citátem. Při posuzování historie, ať už jednotlivce nebo celku, je na vývoj nutno pohlížet z celistvého pohledu a brát v úvahu veškerou jeho polaritu. Chyby střídají úspěchy a pro opravdové poučení je stěžejní tyto pohyby vnímat. Záměrná ignorace úspěchů může vést k pocitu méněcennosti, který se může stát příčinnou dalších neúspěchů.

Mnozí stále chápou mix metalové a vážné hudby jako nějaký experiment. Jak je tomu ve vašem případě? Přece jenom je vhodné propojovat věci či oblasti, které spolu zdánlivě nesouvisí, abychom zachovali určitou rovnováhu…

Spíš než jako experiment vnímám spojení těchto dvou hudebních žánrů jako úžasný nápad. Díky tomuto propojení vzniká zase něco nového a jedinečného. Něco, co si s sebou nese jak přímost a průraznost metalové hudby a zároveň i jemné pohlazení a procítěnost, které jsou typické pro klasiku. Takže za sebe toto i podobná spojení velmi podporuji a vítám. Ráda pozoruji, když vzniká něco zcela nového a neprobádaného.

Jak už jsme zmínili, máte blízko k vážné hudbě, také máte zkušenosti s metalovou hudbou, protože jste se už zapojila do projektu Bohemian Metal Rhapsody, písně, v nichž zpíváte, mají určitý jazzový feeling… Dá se tedy předpokládat, že se neuzavíráte žádným žánrům… Máte pocit, že vám tato hudební otevřenost pomáhá také v osobním životě?

Nevím, jestli přímo pomáhá, rozhodně jej ale krásně demonstruje. Stejně jako jsem otevřená téměř všemu v hudbě, jsem otevřená téměř všemu v životě. Mám ráda nové výzvy a zkoušení věcí, o kterých nic nevím. Ráda se dostávám do neprobádaných vod, ráda se vzdělávám, ráda poznávám. Ráda tak dělám svůj už tak velmi barevný život ještě o něco barevnější.

Proč tedy spousta mladých muzikantů jde raději po vyšlapané cestě?

Protože je to zdánlivě jednodušší cesta ke kýženému cíli. Razit si svou vlastní cestu může být fajn a svým způsobem odvážné, nebezpečí ale spočívá v nevyzpytatelnosti výsledku. Hodně asi záleží na tom, co daný člověk chce, jestli mu jde o hudbu jako takovou, budování hvězdné kariéry, předávání konkrétních myšlenek nebo o něco úplně jiného. A pokud je nejsnazší cesta, jak svého snu dosáhnout, ta vyšlapaná, je lákavé po ní jít. A možná to ani nemusí být nutně špatně.

Barbora Larischová

Jak jste vnímala, respektive jak vnímáte současnou společenskou situaci? Vidíte tohle období jako možnost učit se, nebo si spíše říkáte, že vás tohle období nějakým způsobem brzdí v rozletu?

Současnou situaci se snažím přijmout takovou, jaká je. Když pominu fakt, čím je způsobena, má rozhodně svá pro a proti. Na jedné straně se klasický život v podstatě zastavil. Osobně se mě asi nejvíce dotklo zavření škol, protože jsem tak přišla o hodiny a hodiny v laboratoři, na které jsem se opravdu těšila a které jsou nenahraditelně pryč. Zrušení koncertů mi také zrovna radost neudělalo. Na druhé straně ale získala většina z nás spoustu času, který se jinak dost těžko hledá, možnost zastavení se, po kterém touží nespočet z nás.

Co jste se během krize naučila?

Karanténní čas jsem se snažila využít, jak to jen šlo. Četla jsem knížky, zpívala, hrála, učila se, sledovala dokumenty, byla s rodinou a jezdila pomáhat do lékárny. Vnímala jsem to jako čas na všechny ty věci, které jsem odkládala na dobu „až na to bude někdy čas“. A co jsem se naučila? Kromě skript k několika zkouškám asi nejvíce trpělivosti a zachování klidu, když je všechno nejisté.

Mimochodem dodržujete nějaký rituál před vystoupením?

Pokud se hodně bojím a jsem ve společnosti lidí, u kterých si to můžu dovolit, ráda zajdu před vystoupením někoho obejmout, ideálně někoho ze spoluhráčů. Ale není to pravidlo ani něco, bez čeho bych na pódium nevylezla, spíše mi to pomáhá zbavit se strachu a trémy, cítím-li je více, než by bylo žádoucí. Takže nevím, zda se to dá označit přímo za rituál nebo je to jen tím, že jsem „objímací typ“. V každém případě je to něco, co mi pomáhá zůstat klidná.

Už jste naznačila, že studujete univerzitu, dodejme, že se jedná o obor farmacie. Můžete prozradit více?

Farmacii studuji na Farmaceutické fakultě Masarykovy univerzity v Brně a musím říct, že rozhodnutí jít tento obor studovat považuji za jedno z nejlepších rozhodnutí v životě. Díky tomu mám možnost zkoumat do hloubky přírodní vědy, které jsou mi velmi blízké a neskutečně mě fascinují a lákají.

Jaké jsou podle vás spojitosti mezi farmacií a hudbou, respektive v čem se farmacie a hudba liší?

Přímá spojitost mezi farmacií a hudbou se hledá poměrně těžko. Osobně vnímám toto spojení jako pro mě ideální kombinaci, jelikož si přijde na své i ta část mé osobnosti, která preferuje logiku, exaktnost a vnitřní touhu vzdělávat se, i moje křehká umělecká dušička.

Co váš ještě do konce roku čeká?

Vzhledem k tomu, co se kolem nás stále děje, neodvažuji se vlastně hádat. Každopádně docela ráda bych také nastoupila do školy… Co se ale nějakých plánů a vizí týká, měly by přede mnou být ještě nějaké koncerty s Bohemian Metal Rhapsody něco ve více jazzovém duchu s mými „jazzovými kamarády“ a upřímně doufám, že se mi do konce roku povede aspoň jeden vlastní koncert. Vše je ale docela ve hvězdách a polemizovat o tom asi nemá velký smysl. Hlavní je, abychom zůstali všichni zdraví a pokud se tohle povede, není co více si přát.