Některé věci prostě plynou a nemá smysl se jimi zabývat, říká Zdeněk Slanina z kapely Apathy Again

Co nového se děje v kapele Apathy Again?

Apathy Again se věnují tvorbě nových skladeb. Vyzkoušeli jsme je na festivalu Sádekfest. Některé chtějí dopilovat, další vznikají tak, ať můžeme brzy do studia. Asi ne natočit klasické album, ale řekněme singly, ke kterým uděláme nějaké to video. Nejsme si úplně jistí tím standardním způsobem distribuce mezi lidi. Takže bez trhání žil něco nahrajeme, a když to bude časem na CD, tak to vyjde.

Jak s odstupem času hodnotíte vaše debutové album Mechanic?

S albem Mechanic jsem docela spokojený. Bylo to po roce zkoušení. Šli jsme do studia s tím, že máme dvanáct skladeb a zkusíme něco nahrát. Prcek, tedy Martin Roženek z GM Studia, byl ale nesmírně přejícný a donutil nás, a to bičem, chlastem, verbálním násilím, prostě paráda (smích), nahrát bicí do všech skladeb. No a pak přišel na řadu i zbytek. Nevím jak kluci, ale já byl týden po natáčení zpěvu úplně v pasti. Jako kdyby mi někdo prošlápl hrudník. No a Prcek k tomu laskavě pronesl: „Vidíš, je to, jako bys dnes zahrál devět koncertů…“ Určitě bych příště nechal nějakou pauzu, a co se nám nelíbí, přehrál. Určitě chceme v budoucnu věnovat více času masteringu.

Co se týká nových skladeb, které prvky z minulosti chcete zachovat a jakými novými prvky chcete obohatit vaše aktuální songy? V čem budou nové písně jiné?

Chtěli bychom zrychlit a také se to děje. Měli jsme dlouhé období, kdy jsme přešlapovali na místě, a nic nového nevzniklo. Vybavuji si recenzi, kde se mluví o groovy válci. Mám to tak rád. Ale stejně nás žene nutkání to mísit třeba s thrashovými nebo grindovými pasážemi. Zatím je to na dobré cestě. Taky se někde psalo o tom, že to děláme pro kamarády. Je tomu tak, máme jich dost. (smích)

Hardcore, ke kterému také inklinujete, bývá často spojován s určitými jevy, jako například sociální a politická témata, distancování od mainstreamu a podobně. Jak je tomu ve vašem případě?

Já to spíše vnímám jako thrashcore, nicméně tyhlety škatulky nás vůbec nezajímají. Na tuto otázku by asi zodpovědně sdělil správný názor původní vokalista Honza. Za mě to nikdy čistý hardcore nebyl.

Jasně, máš pravdu, že vaše skladby jsou variabilnější a kromě hardcoru v nich najdeme i prvky dalších žánrů. Spíše jsem měl na mysli tu tematickou stránku, která je pro hardcore typická…

No, problém je, že drtivou většinu textů na CD Mechanic psal původní zpěvák. Já mám na svědomí jen nejmladší trojici. Ale vyjadřujeme se k problémům okolo nás. Nejde ani tak o kritiku jako popis, jak to vidíme. Protože jen kritikou člověk nic nezmůže, nic nedělá. Vlastně někteří se tím i živí, myslím třeba politiky. Těmhle tématům se ale velmi rád vyhnu, protože nestojí za to. Témat je všude okolo nás dostatek.

Obecně vzato, co nejvíce ovlivňuje váš pohled na muziku? Jak moc podle vás k vašemu stylu napomáhá město Opava?

Náš pohled na muziku je různý. Nemyslím jen metal, který někteří poslouchají, někteří vůbec. A jestli jsme ovlivněni? Samozřejmě nežijeme v Polynésii na ostrově o kilometru čtverečním. Máme naposloucháno a odráží se to v muzice. Co se týká Opavy, tak tohle nejsem schopen objektivně posoudit. Subjektivně nás Opava nikdy moc nepřijala, mluvím ze zkušenosti zhruba 25 let, ale tvrdé jádro téměř vždy na naše akce došlo. Zakončím to pozitivně. Pořád hrajeme a určitě se najde spousta fanoušků, kteří příště přijdou.

K debutovému albu jste také natočili videoklip Second is Rising. Co jste jeho ztvárněním chtěli říci? Váže se k natáčení nějaká zajímavá historka? Přece jenom natáčení lidí šplhajících k trůnu jistě nebylo jednoduché…

Původní nápad byl trochu jiný, zbraně, krev, prostě klasika. Second is Rising je o tom, že jsou lidé, kteří chtějí vládnout ostatním a bojí se, že je někdo z pomyslného trůnu sejme. A všichni víme, že se to časem stane, protože tak to v životě chodí. Nápad se šplháním vymyslel David Najbrt, který se nakonec postaral o celé video. Nebudu prozrazovat detaily z natáčení, které bylo v první fázi velmi příjemné. Musíte koukat hodiny na nádherné ženy, které se svíjejí v rytmu Rag’n’Bone Mana. Schválně, kolik jich bylo? Tanečníka nepočítej. (smích)

Díky za úkol. Jakmile rozhovor dokončíme, hned se pustím do počítání… Každopádně jedna z vašich skladeb se jmenuje Nothing Else Murders… Dá se v tom najít nějaká spojitost se skladbou Nothing Else Matters od Metalliky, nebo je to náhoda?

Je i není. Hledání jména bylo v tomto případě jednoduché a Metallica byla inspirací. Po textové stránce je to jinde. Nothing Else Murders je o lidech, kteří svým chováním zabijí práci ostatních, ničí společné úsilí, diskreditují tě před tvýma vlastníma očima. Je to tak nějak ze života, pak totiž ta slova v textu nabývají na váze a snáze se s ní může člověk ztotožnit.

Mimochodem s ohledem na název Apathy Again se nabízí otázka, v kterých případech je vhodné být apatický a kdy rozhodně ne?

Epiktétos prý řekl: „Nechtěj, co není, a chtěj, co je, a budeš spokojen.“ Nebo Seneca „Chtějícího osud vede, nechtějícího vleče.“ Vyznej se v tom… Některé věci prostě plynou a nemá smysl se jimi zabývat. Takhle nějak to máme, nejen co se týká kapely.

Co považujete za cíl vašeho snažení? Spousta kapel se snaží být populární, nicméně třeba Oscar Wilde uvedl: „Vše populární je chybné.” Jak se ti zamlouvá jeho komentář?

Nevím. Nejsem filozof. Preferuji prostě žít, dokud se to dá. Možná má pravdu, ale takové obecné věci, populární tvrzení, jsou tu a budou. Co se týká muziky, populární jsou dnes kapely, které mě míjí, zároveň jiné, které mě nesmírně přitahují. Jedná se o pop, metal, country… Cíl našeho snažení není spojen s cílem být populární, přestože si to všichni vlastně přejeme, ale mít nějaký cíl, který nás vymaní z područí médií, politiky a třeba i rodiny, teda aspoň na chvíli, kdy je koncert nebo zkouška.

S tím souvisí i následný citát George Bernarda Shawa: „Rozumný člověk se přizpůsobí světu, nerozumný se vytrvale snaží, aby se svět přizpůsobil jemu. Veškerý pokrok je proto věcí nerozumných lidí.” Nicméně proč podle tebe se většinou chceme přizpůsobit tomu, co se děje kolem nás?

Ty tvoje citáty… Co tak si přečíst dietní kuchařku? Tam toho taky najdeš… Přizpůsobit se čemu? Vím o spoustě lidí, jejichž krédo bylo nejít s davem. Nevím, kam je osud zavál. Ztratili se tak i tak. Člověku byl dán dar nad vším hodně přemýšlet, což někdy znamená, že za život na nic jiného nemá čas. Já třeba chci vidět růst své děti a zbytek je na druhé koleji. Tím myslím i muziku. Dnes už nepřemýšlím nad tím, co by se stalo, kdybychom se stali populárními. Ale jsou věci kolem nás, kterým se neumím přizpůsobit. Jsem tedy nepřizpůsobivý? Asi nejlépe můj přístup vystihuje známá filozofie externismu (fiktivní filozofická teorie navržená Járou Cimrmanem – pozn. red.).

Můžeš prozradit více o akci Sádekfest, na které se podílíte?

My, kapela a přátelé, kteří nás podporují, tvoříme Sádekfest. Každý rok se jim snažíme poděkovat na něm i na sociálních sítích. Od festivalu očekáváme především přehlídku kapel, které nemusí být TOP, ale nás, tedy realizační tým, zajímají. A taky dáváme prostor skupinám, které začínají, či mají po pauze a chtějí se ukázat fanouškům. Dosavadní zkušenosti souvisí především s těžkou prací při přípravě, během akce a s úklidem. Důležité je pro nás, aby se lidi za rok vrátili. Areál je limitován a letos praskal ve švech.

To je dobrá zpráva…

Víme, že k tomu přispěla mezinárodní situace, ale v příštím roce bychom chtěli, aby před kapelami bylo opět takové množství lidí, ať jsou spokojené ony i fanoušci. To znamená neuhnout z důrazu na kvalitu, kterou tam vidíme, i co se týká zázemí, obsluhy, jídla, pití a podobně. Víme, že neuspokojíme každého, ale to není cílem. Pokaždé se snažíme, aby to nebylo moc extrémně rozmanité a zároveň příliš jednotvárné. Reakce známe především z vyprávění a několika málo reportů, které se objeví někde na internetu. A samozřejmě z úst fanoušků. Publicitu zajišťují třeba fotografové, kteří se festivalu účastní. Nezabírají jen lidi na pódiu, ale i vše kolem, některé momentky jsou prostě kouzelné. Těší nás vidět fanoušky před pódiem v pohybu. Na všechny kapely. Ideální!

Co ještě chcete jako Apathy Again stihnout do konce letošního roku?

Přežít. Zahrát si naživo, ale ne před omezeným počtem lidí na židlích. Nejsme divadlo. Jít na pivo a zažít bolest hlavy, kterou vyléčí růžová pilulka. Ideálně bez bolesti hlavy teda. Udělat aspoň šest velmi poslouchatelných skladeb a příští rok navštívit studio.