M. Strakoš mapuje ostravská sídliště na hraně mezi vědeckou studií a poutavým průvodcem s literárními citacemi

Zhruba tolik lidí totiž žije v ostravských panelácích. Od konce čtyřicátých letech ale vznikala i dřevěná (finské domky) a cihlová sídliště (část Poruby), v nichž žijí desítky tisíc dalších Ostraváků. A tohle všechno je tématem knihy Martina Strakoše, kterou lze číst z různých pozic. Autor tohoto textu ji vnímá především jako zasvěceného průvodce ostravskými sídlišti, neboť podobný „bedekr“ zatím v moravskoslezské metropoli nevznikl.

Strakoš napsal přitažlivý příběh o dějinách hromadných obytných komplexů, které uvádí poučeným úvodem, jenž je opentlen množstvím dobových citací i ukázkami z ostravské literatury. Nejvíce se asi životem na místních sídlištích zabýval spisovatel Jan Balabán (1961-2010). „Město tak nevznikalo kolem historického centra s katedrálou a tržním náměstím, ale jako postupně se propojující konglomerát dělnických osad. Jako by účelem pobytu v Ostravě nebylo žít a prožít plný život, ale především pracovat. Systém kolonií a sídlišť jako velkých ubytoven se dále rozvíjel i v moderních dobách a za socialismu, kdy měla být Ostrava kovárnou socialistického tábora,“ cituje Strakoš poměrně temnou Balabánovu „sídlištní pasáž“ z publicistického textu Pracovní tábor Ostrava.

Strakoš tak příkrý není. Asi 3400 panelových domů na území dnešní Ostravy (plus cihlové domy sídlišť z padesátých let) ctí jako dobovou realitu, s níž se musí žít dál. Když se v šedesátých letech stavěly první věžové paneláky, bylo sice řečeno, že je to „provizorium“ asi na 35 let, dnes už je ale jasné, že i paneláky vydrží nejméně sto roků. Proto i dějepisec umění se zaměřením na architekturu musí konečně do kontextu urbanistické tváře města včlenit i historický vývoj sídlišť.

Oblíbený terénní průvodce po moderní architektuře města (nejčastěji na akcích spolku Fiducia) v obsáhlé sedmdesátistránkové úvodní studii nejprve definuje pojem sídliště. Dodnes totiž neexistuje jasná formulace tohoto urbanistického útvaru, od kterého se dějiny architektury po listopadu 1989 na dlouhá léta distancovaly. A až s odstupem třiceti let od pádu komunismu tak vzniká tolik potřebná kniha, která odborně popisuje veškerá ostravská sídliště.

Ukázka z monografie.

Poválečná sídliště Strakoš rozhodně nechápe pouze jako panelovou výstavbu. „I v Ostravě existují sídliště z cihel a cihelných bloků. Jsou zde i obytné celky vystavěné ze dřeva, pokud k nim zařadíme finské domky, budované na přelomu 40. a 50. let minulého století ve východní části města,“ píše Strakoš v úvodní studii. V té se obsáhle věnuje i dosavadní odborné literatuře o sídlištích, která ovšem vznikala jen do roku 1989, tedy je poplatná dobové ideologii. Poslední z takových monografií vyšla v roce 1988 pod názvem Ostrava, urbanistická struktura města. Zvláštní pozornost věnuje i památkové péči o vybraná sídliště a také uměleckým dílům mezi betonovým bloky, přičemž vyzdvihuje třeba takzvanou Minikrajinu sochaře Kurta Gebauera na Fifejdách, která vznikala v osmdesátých letech.

Samotná procházka sídlišti začíná niterným pohledem do dějin výstavby takzvaného Pohotovostního hornického sídliště v Porubě z let 1946 až 1951. Už ten název zní úděsně, Martin Strakoš ale v díle hlavního projektanta Oty Tietze vysledoval zajímavé odkazy na meziválečný funkcionalismus i na tvorbu sovětských avantgardistů v předválečném Rusku a jmenuje třeba architekta německého původu Ernsta Maye, který od roku 1930 působil v Sovětském svazu.

Ukázka z monografie.

„Bezduchá materialistická moderna, zvláště pak ta budující nový, lepší svět, převrstvila půdorysy starých sídel obludnými vrstvami domů a sídlišť, jejichž jediným účelem je ustájit zaměstnance, a ne vytvořit duchovně zakotvené místo k životu pro lidi. Tyto urbanistické struktury, ať už jsou více či méně obyvatelné a komfortní, sledují spíše koncept pracovního tábora než domova,“ napsal Jan Balabán v textu Nedej zahynouti nám i budoucím, který v roce 1999 otiskl ostravský deník Svoboda.

Sídliště v oblasti kolem ulic Porubská, Dělnická a dalších, které je dnes částečně vyloučenou lokalitou, ubytovalo na počátku padesátých let asi 4000 obyvatel v moderních domech, které byly ovšem po sovětském vzoru vystavěny záměrně stroze. Ano, až kasárensky. Naprostým kontrastem je pak výstavba sousedních porubských obvodů (č. I a II), kterým se autor věnuje v dalších kapitolách a barvitě líčí vznik takzvané Nové Ostravy, která měla nahradit historické centrum města. Tohle ukázkové socialistické město v duchu sorely reflektovalo stalinskou architekturu, zároveň ale zajímavě odkazovalo i na českou renesanci. A dnes patří k nejlepším adresám v Ostravě, přičemž část sídliště je i památkovou zónou, a to právě z podnětu Martina Strakoše.

Sídliště Petra Cingra, Kamenec, Muglinov, Šalamouna, Jindřiška, Vršovců, Fifejdy, Vzorné sídliště u Bělského lesa, Nové Výškovice, Hrabůvka, Letiště III, Dubina a další bloky cihlových a hlavně panelových domů. Martin Strakoš nás seznamuje s jejich tvůrci a přidává i osobité urbanistické recenze o jejich skutečné kvalitě.

Ukázka z monografie.

„Večer sedím u okna a dívám se na kostky a věže nedalekého sídliště a myslím na dospělé lidi, na nás, kteří máme nějaké peníze a trochu moci a jakousi svobodu, a přesto často vyhlížíme mřížemi našich pracně zbudovaných životů a jako ti odložení psi a batolata chceme zakřičet: Vezmi mě odsud! Ale většinou nekřičíme, protože na rozdíl od těch bezmocných nedokážeme věřit, že nás někdo uslyší,“ napsal Jan Balabán v roce 2007 ve fejetonu pro časopis Respekt s příznačným názvem Vezmi mě odsud!

Zatímco Balabán ve fejetonu poněkud zoufale volal o útěku ze sídlištní Ostravy, Martin Strakoš se nás s ostravskými paneláky snaží smířit. A to je možná i to nejcennější, co na mě dýchlo z jeho mimořádné práce vydané Národním památkovým ústavem v Ostravě v partnerství s Antikvariátem a klubem s galerií Fiducia. A dlužno dodat, že galerista a fotograf Roman Polášek učinil z knihy i ojedinělý dokument o ostravských „králíkárnách“, jak svého času nazýval sídliště prezident Václav Havel.