Hana Fialová před premiérou muzikálu Květiny pro paní Harrisovou: Věřím, že každý člověk má v sobě laskavost a lásku

Naposledy jsme spolu vedli rozhovor v době, kdy ještě o koronaviru nikdo ani netušil. Jak se vám vede?

(Dlouhé odkašlání, potom smích)… Ten začátek byl docela zvláštní. Pravda je, že jsem si odpočinula, ale čím déle to trvalo, tím víc jsem si uvědomovala, jak mám ráda svoji práci, společnost a lidi. A že jsem vlastně šťastná ženská, když dělám tuhle profesi. Teď se mi vede pracovně, díkybohu. Máme před premiérou. Snažím se nepodléhat hysterii, panice a strachu. Protože strach může člověka ovládat a je také dobrý manipulátor.

Chystaná premiéra muzikálu Květiny pro paní Harrisovou je pro vás velkou příležitostí. O čem jeho příběh vypráví?

Já mám zakázáno prozradit pointu, protože bych to určitě vyslepičila (smích)… Je to nádherný, lidský, láskyplný, něžný příběh uklízečky paní Harrisové, která si jde za svým snem. Chce si pořídit šaty od Diora, a jestli se jí to povede a jak to dopadne, to už nebudu říkat. Je to hrozně milé dílo. Čím víc jsem do toho pronikala, tím více jsem se do toho zamilovávala. Ze začátku to možná bylo trochu rozpačité. Říkala jsem si: to je těžké. To do té hlavy nenarvu. Ale zkoušky běžely a makali jsme velmi tvrdě. Jsem moc ráda, že jsem dostala tuto příležitost. Že si zahraju pěknou velkou roli. A jsem za to velmi vděčná.

Jak se vám zpívá hudba Richarda Taylora? Dá se přirovnat k nějakému konkrétnímu autorovi či stylu, nebo je naopak osobitá?

Přišla jsme na to, že v určitých momentech mi jeho hudba lehce připomíná některá díla Andrewa Lloyd Webbera. V melodice a v krásných, nosných harmoniích a plochách, mi Taylorova hudba evokovala třeba Sunset Boulevard. A v intonační náročnosti, sdělení toho textu, tak to jsem si říkala, že bych tam možná našla i Evitu. Jsou tam také obtížné intonační skoky a úplně brutální rytmické změny. Což je úžasné, protože Lloyd Webber je ideální vzor.

Překlad připravila Hana Nováková, která se v Ostravě dobře zapsala přebásněním muzikálu Thrill Me. Jsou to texty, které jdou dobře do pusy?

Ano. A musím říct, že z  jejích překladů cítím ženskost. Pro mě je to taková novinka. Všechna ta české přebásnění dělali, co si vzpomínám, muži. Hanka do toho vnesla takový ženský element. Musím říct, že se jí to povedlo. Byla docela v časovém presu, musela to stihnout za poměrně krátkou dobu. Makala velmi tvrdě, ale odvedla krásnou práci. Ty texty jsou nádherné, dojemné a do té mojí pusy mi jdou. A myslím, že můžu mluvit i za všechny kolegy.

Křehká pohádka pro dospělé o ceně lidské laskavosti bude mít v Ostravě českou premiéru. Myslíte, že ji diváci přijmou s pochopením?

To jste řekl krásně. Křehká pohádka. Já věřím, že ano, protože té lidské laskavosti, lásky kolem nás a sounáležitosti je zapotřebí. Strašně moc. Myslím si, že by to mohlo pohladit na duši i v uších. Příběh je aktuální. Mohlo by si to sednout.

Jak velkou roli ve vašem životě hraje laskavost?

Snažím se. Člověk se učí celý život. Já věřím, že se učí i v sedmdesáti, osmdesáti. Čím jsem starší, tím více preferuju tyhle vlastnosti. V pubertě si člověk myslí, že čím víc bude vulgárnější, že bude prostě dobrý. Pak se vdáte, máte děti, vnoučátka, život plyne… Ona někdy podle mě je ta laskavost v lidech strašně hluboko schovaná. Pod těmi nánosy žalu nebo utrpení se to prostě zablokuje. Na druhou stranu, někdy ty trpké zkušenosti udělají člověka ještě laskavějším. Probudí se to. Věřím tomu, že každý člověk na světě má v sobě laskavost a lásku, i když je třeba schovaná nebo hluboko pohřbená. Ale má ji.

Dokáže vás něco namíchnout?

Určitě. Někdy je moje pusa rychlejší než hlavička, dokážu se strašně naštvat. Naštěstí se to neděje často. Já jsem býk a to je fakt pověstné, když se býk naštve, tak se naštve. Teď jsem se naštvala na jednoho řidiče. Zastavila jsem, chtěla jsem mu uhnout a on mě tím obřím autem vytlačoval. Opravdu jsem byla slušná a za tu slušnost byl na mě tak sprostý, že jsem měla před očima rudo. Hysterka ze mě úplně hrozná! Pak jsem si řekla, jaký to mělo smysl. Jo, dokážu se namíchnout a nemám ráda neúctu ke starým lidem nebo k tomu, že je třeba někdo nemocný. Člověk může mít nějaký handicap, který není vidět, a lidi si myslí, že je například úplně zfetovaný…  Co takový člověk musí všechno vydržet a spolknout, vypít ten pohár hořkosti. Lidé jsou někdy necitliví. To mě namíchne. Taky mě někdy namíchnou děti, ale mám zlaté děti (smích). Nebo pes, když neposlechne. Ale to je takové hezké namíchnutí.

K rozhovoru jsme se potkali ve studiu internetového Rádia Ostravan, které začalo před pár dny vysílat, omlouvám se za to provizorium kolem vás, děláme vše na koleně. Co si o našem počinu myslíte? Ocení ho zdejší umělci?

Já myslím, že určitě. Ten počin je perfektní. Vím, že spousta amatérských kapel, orchestrů, sdružení nemá šanci se dostat do komerčních rádií. Je to perfektní pro propagaci místní kultury, aby se zdejší muzikanti někam posunuli. Taky doufám, že tam budete dávat prostor mluvenému slovu…

Máme to v plánu…

Super, protože mluvené slovo úplně zbožňuju. Miluju pana Jiřího Anderleho. To je můj miláček, člověk, který mi svými vyprávěními Láska za lásku dal hrozně moc. Když je nějaké krásné mluvené slovo nebo slyší třeba nějakou hru v rádiu, kterou mluví naši herci, to je skvělé. Naši herci to umí a je fajn, že se to dostane mezi lidi. Zase mluvíme od této zrychlené době. Jestli to rádio má být pohodové, nebude podporovat tu rychlost a stres, chaos a zmatek, když to bude na pohodu, relaxaci a zamyšlení, budete úplně nejlepší.

Slyšela byste ve vysílání Rádia Ostravan ráda i svou bývalou kapelu Red Hats?

Óooo, to by bylo pěkné! To bylo krásné období.

Nechybí vám někdy hraní s kapelou?

Chybí. Je to zase úplně něco jiného než divadlo a jeviště. Nedávno jsem měla zapnutou TV NOE. Občas tam pouští záznamy z Mohelnického dostavníku. Byla jsem tam třikrát a vzpomínala, jak jsme tam hrály s holkami. Pohoda, večer teplo, lidi seděli, poslouchali, tleskali. Sdíleli jsme ty nádherné okamžiky. Miluju to, dlouho jsme to už nezažila. To je zase něco jiného a je fakt, že to můžete perfektně připravit. Nejste pod tlakem, scházíte se, zkoušíte, je to zase něco jiného a mám to ráda.

Jaké je vaše největší přání?

Přání se nemají říkat nahlas. Víte, co? Já jsem věřící člověk. Vždy když se modlím, tak začnu nějak osobně, potom má člověk svá největší přání, svoji rodinu, pak tu vzdálenou rodinu, pak ty přátele, pak jejich přátele, pak vlastně i ty, které třeba moc nemusíte, nebo se s nimi nepohodnete, pak dál jdete dál, dál, dál, pak si vzpomenete na to, že tam se dějí takové strašné věci, tam se mlátí lidi, tam jsou demonstrace, tam umírají na hlad. Tak si řeknu, panebože, buď milosrdný ke všem lidem na světě. Zahrnete do toho všechny, ať je dobře na zemi a na světě, ať je láska všudypřítomná ve všech. Já vím, že to možná zní pateticky, alibisticky, ale co by bylo víc, než kdybychom se měli všichni hezky?