Action Man ve Slezském divadle se inspiruje muzikálem, videoklipy i klasickými akčňáky

Už sama prezentace nové premiéry vzbudila moji zvědavost a očekávání. Plakát odkazující k americkým komiksovým hrdinům 30. a 40. let evokoval staré filmové klasiky, ve kterých se nepřehlédnutelný hlavní hrdina (policista, detektiv, Superman?) zmítaný mezi povinností a vlastními city vrhá do boje se zločinem. Fotografie i slovo choreografa v programu zase lákaly na akční scény jako z filmů s Jeanem-Claudem Van Dammem, na milostný příběh, ale i na parodii a nadsázku, díky které by to celé nebylo tolik „navážno“.

Jak ale vypadal Action Man na jevišti? Pokud bych jej měla shrnout na úvod jen několika slovy, byla by to tato: žánrová pestrost, časová neukotvenost, pouze špetka nadsázky, silná inspirace muzikálem a překvapivě ne tolik výrazný hlavní hrdina.

Z představení Action Man. (Foto: Tomáš Ruta)

Choreograf Martin Tomsa, který je zároveň také autorem libreta, sám prozradil inspiraci světem muzikálu a hudebních videoklipů, do pohybového slovníku zakomponoval i baletní techniku, jazz dance, streetdance, akrobacii a prvky bojových umění. Výsledek je bezesporu efektní a rozhodně nenudí, bojové scény mají správný „wow“ efekt, kombinace stylů sama o sobě originální je, ale…

Action Man jako by se pohybově i vizuálně až příliš zhlédl v muzikálových blockbusterech 90. let, které sice jsou moderní, ale ne současné. Sem tam si odskočí i do jiné dekády a do jiného stylu, nejsilnější inspirace je ale jasná. Do jaké míry to byl záměr, těžko říct, ostatně osvědčené postupy stále fungují a přimějí diváky reagovat. Ve výsledku si tedy můžeme užívat pestrou mozaiku složenou z opravdu různorodých dílků – v ději se rozhodně nezamotáme, ten je detailně popsán v programu a znázorněn i na jevišti, scény jsou více explicitní než abstraktní a následují upraveně jedna za druhou. V tomto ohledu se žádné experimenty nekonají.

Z představení Action Man. (Foto: Tomáš Ruta)

Scénografie není v Action Manovi nijak komplikovaná – dvě kovové konstrukce v zadním plánu, které navozují různá prostředí, několik dřevěných kvádrů, které slouží jako stoly nebo postele a hra světel. Pro změny atmosféry použili autoři i projekce, jak v úvodu na přední plachtě, tak i na pozadí během představení. Mnohem více se tvůrčí tým vyřádil na kostýmech. Jejich autorkou je Jitka Stauder, která stejně jako Martin Tomsa dala zelenou různorodosti. Použila materiály jako je kůže, satén, džínovina a další k vytvoření moderního vzhledu, který (jak už jsem zmínila) čerpá z různých stylů a období, chtě nechtě mi ale stále nejvíce evokuje „devadesátky“ (a to rozhodně ne v negativním slova smyslu, měly a mají své kouzlo). Další fusion přinesl hudební doprovod opavské kapely Fofrklacek, který velmi mile překvapil a dokázal dokreslit dramatické i romantické a vtipné scény.

K. Valalíková, P. Zamojski. (Foto: Tomáš Ruta)

Jistě bychom se shodli na tom, že představení jako je Action Man předpokládá výrazného hlavního hrdinu, na kterém představení takzvaně stojí. Moje očekávání byla možná přehnaná, ale zdálo se mi, že mnohem více pozornosti dostaly v tomto baletu další postavy. Michal Klapetek jako Action Man, který nejdříve absolvuje tvrdý trénink, aby pak mohl brojit proti zločinu, byl sice přesvědčivý pohybově, výrazově však zůstával v jedné „tvrďácké“ poloze.

Více upoutal představitel hlavního záporáka Sida Tomáš Hoš, který měl snad i více prostoru k hereckému vyjádření. Karolína Valalíková jako topmodelka Janell byla z mého pohledu herecky i tanečně nejvýraznější. Ostatní postavy spíše plnily svou funkci v rámci děje, o velké herecké party u nich nešlo. Rozhodně však Martin Tomsa využil zcela potenciálu svého souboru a dal příležitost také mnoha hostům.

Karolína Valalíková. (Foto: Tomáš Ruta)

Slibovaná parodie a nadsázka podle mne v Action Manovi trochu chyběla. Některé scény (např. rojení fotografů nebo scéna v nemocnici) se zdály odlehčenější a hrály na ironickou notu. A fungovaly. Zbytek mi ale připadal velmi vážný, tak vážný, až se člověk musel občas pousmát. Právě nadsázku a humor jsem v tomto představení postrádala z několika důvodů – pomohly by zakrýt drobná zaváhání, přinesly by osvěžení do celého toho „dramatu“ a možná by výsledek byl skutečně neočekávaný, třebaže by to znamenalo riskovat. Vždyť přece umět si udělat si legraci z béčkových akčních filmů, filmů o superhrdinech a supervážných představitelů zákona nemusí znamenat, že je nemilujeme.