Letošní program festivalu Ostrava Kamera Oko byl hlavně pro ty nejotrlejší fajnšmekry

Nedělní program OKO v jeho druhém dni vyvrcholil v deset hodin večer apokalyptickým finále v podobě extrémně dlouhého filmového počinu z Ruska v mezinárodní koprodukci. Ti, kdo se „vypotáceli“ z kina po více jak šesti hodinách (se dvěma krátkými pauzami), mohli pocítit katarzi jako Buňuelův Ježíš, přeživší po orgiích v závěru jeho geniálního snímku Zlatý věk (1930). Přestože kino Etáž v Dolní oblasti Vítkovice u Dolu Hlubina bylo na začátku projekce v 15 hodin slušně zaplněné, do strhujícího apokalyptického závěru zůstala jen hrstka otrlých.

Divácký úbytek byl logický, na takto náročné filmové experimenty nemá náladu každý a většinou je vydrží jen skalní příznivci filmové poetiky. I když je nutné dodat, že právě Dau je ve své podstatě velmi náročný oříšek. Tváří se jako nemastná reality show o komunistické totalitě, nedisponuje nijak závratně koncipovaným obrazem a vyloženě otravuje přemírou dialogů. Ke spokojenosti moc nepřidaly ani české titulky, dokládající, že produkce festivalu nebo nemá dost peněz na zaplacení gramatické korekce. Ale to už tak nějak patří k festivalovému chvatu.

Projekce třífázové ságy, uvedená po dvou hodinách, byla i tak silným zážitkem, který do Ostravy dokáže přinést paradoxně jen tento menšinový festival, zaměřený na špičkovou světovou produkci. Snímek Dau už uvedlo letošní Berlinale a zatím jiný další festival kromě OKO na něj neměl odvahu. Ale v Ostravě tato projekce skvěle zapadla do historie uznávaných klasických děl, které se s úspěchem dříve hrávaly ve zdejších filmových klubech, ať už jde o legendární kousky jako Saló aneb 120 dnů Sodomy, Mechanický pomeranč, Korida lásky, Velká žranice, Kuchař, zloděj, jeho žena a její milenec, Zvrácený, Miluji tě k sežrání atd.

U Dau bylo čekání na potřebný dramatický oblouk a následnou katarzi téměř neúnosné, přesto se zúročilo. Modelový příběh v uzavřeném supertajném institutu snažícím se vychovat komunistického nadčlověka nejprve pozoruhodně rezonoval s okupací Československa v roce 1968, aby se ve finále přehoupnul v doslovná jatka. Podívaná ne pro každého ve své krvavé apoteóze získala ve zdejším kinosále na gradaci díky jednoznačnému přesahu do současnosti, tedy covidového roku 2020. Však jej také dramaturg Jakub Felcman rafinovaně zařadil do hlavního tématu letošního ročníku, kterým se stal fenomén dystopie, tedy té nelichotivé budoucnosti, jež nás pravděpodobně zanedlouho čeká. Na jednu stranu se OKO pohybuje svou koncepcí na hranici snobského kýče, ale pak nalákané publikum dokáže pořádně podusit.

O den dříve program OKO vrcholil ve večerních hodinách projekcí japonského snímku Kontora. Působivý černobílý obraz dvouhodinového dramatu o sociálně nepřizpůsobivé dívce pátrající po osudech svého dědy, válečného letce, pořadatelé umístili na plátno letního kina před vstupem do Etáže. Na místní písčité pláži vyrostl stan pro případ deště, po kterém z předchozího dne byla ještě nasáklá půda. Tentokrát sice nepršelo, ale ochladilo se na deset stupňů, takže sledovat psychologický příběh dvě hodiny nehnutě z lehátka bylo opět jen pro otrlé. Je pravda, že pořadatelé měli snahu tato muka zmírnit rozdáváním teplých dek a termoforů s horkou vodou, jenže dvě hodiny jsou dvě hodiny. Ze záhadných důvodů přitom došlo k bizarnímu překřížení dvou akcí. Hlasitá klubová hudba z Etáže pronikala i pod sluchátka v této projekci koncipované jako silent kino.

Kdo nechtěl zmrznout, neměl šanci, přilehlý kinosál nebyl nijak využit a paradoxně hudební vystoupení mělo takový charakter, jaký se k japonskému černobílému pomalému snímku vůbec nehodil, ačkoliv za zády DJ bylo vidět fragmentárně zastíněný tentýž film jako venku. Spíše to všechno působilo jako akce kamarádů pro kamarády než mezinárodní filmový festival.

Vytknout by se dala i nekoncepčnost v souvislosti s uvedením jednoho z nejlepších brazilských krátkometrážních hororů Vinyl Verde z roku 2004 na téma originální, experimentální hrůzy. Matka v něm daruje dceři krabici starých vinylových desek s instrukcí, že může poslouchat všechny desky kromě té zelené. Ta totiž způsobí tragické následky. Pozoruhodných hororů experimentálního formátu může ale brazilská kinematografie nabídnout i několikadenní pásmo. Třeba se do Ostravy také někdy s mnohaletým zpožděním dostanou, kdo ví.