Slavné Češky nám v nové inscenaci NDM ukazují s velkým nadhledem, jací jsme

Inscenaci trvající necelé dvě hodiny tvůrci rozdělili na jednotlivé příběhy. Herečky se postupně střídají ve svých hlavních rolích a společně s mužským (naprosto odzbrojujícím) křovím také tvoří vedlejší postavy, které do příběhu více či méně zasahují, aby dokreslily celkovou atmosféru. Výběr Češek má jasný záměr. Zmapovat české a československé dějiny 20. století skrze osudy slavných žen, které se setkaly nebo byly přímo vtaženy do úskalí daného období.

Piotr Rowicki si nebere servítky, a tak vypráví vše tak, jak je, bez příkras, bez alibismu, představitelky nešetří, nedělá z nich obětní beránky. Naopak vidí, že cesta k výsluní je dlážděná úspěchem, slávou, štěstím, ale také nenávistí, nepochopením a hanbou. Ačkoli je inscenace úsměvná a bavit se budete především na vynikajících hereckých výkonech, opět dochází k tomu nepříjemnému mrazení někde tam uvnitř nás. Ačkoli neznáme tyto ženy osobně, ačkoli se nás jejich osud netýká napřímo, víme, že je to inscenace o náš všech. O tom, jak umíme pracovat s pláštěm za větru, jak se umíme ohýbat, ale také jak umíme vybruslit z každé šlamastiky a ještě z toho vytěžit maximum.

Polský dramatik se na nás Čechy podíval velmi jasnozřivě a jeho kolega, režisér Pjotr Ratajczak vystihl atmosféru, ve které je potřeba takovéto jasné sdělení servírovat. Protože, co umíme nejlíp, když nám kabát odvane nebo se brusle ztupí? Umíme si udělat sami ze sebe legraci. A v této inscenaci je jí až do sytosti.

Z inscenace Češky krásné, Češky mé. (Foto: Radovan Šťastný)

Z představení číší především lehkost a uvolněnost. Všichni herci se baví sami sebou, svým češstvím a především svými genderovými rolemi. Inscenace je bláznivá a místy roztříštěná, ale prapodivně drží pohromadě, aniž by se rozsypala. Až na trochu natažený, mírně rozplizlý konec, který malinko kazí dojem, nemohu představení vytknout jedinou věc.

Nečekejte přehnané kulisy, ani historické kostýmy. Grupa Mixer, poznaňská umělecká skupina, má na svědomí to, že hlavní představitelky mají téměř po celou dobu na sobě plavky a své příběhy doplní pouze o jednoduchý detail, který je však ve výsledku zcela vypovídající. Na první pohled ne zcela pochopitelné vzezření má tak mnohem hlubší význam a věhlasná záliba Čechů v pobytech u moře to jen podtrhuje. Scéna má jeden jediný, avšak důležitý středobod. Jakýsi medailonek, ve kterém se zjeví dobová fotografie dané postavy. V tento moment jde vždy úsměv stranou a v publiku zavládne citelné ticho, protože divadelní prkna snesou hodně a interpretace posouvá hranice, ale v tu chvíli si uvědomíte, že vše, o čem je zde řeč, se dělo opravdové a reálné postavě.

Celé představení má jednu velkou výhodu. Je psáno na míru souboru Národnímu divadlu moravskoslezskému a jde to vidět. Výběr hereček je naprosto zásadní a v žádném případě režisér nešlápl vedle. V této inscenaci se představí mladá generace velmi zajímavých herců, kteří se na jevišti cítí dobře a předávají hledišti to pravé ořechové.

Přehlídku životopisů otevírá Lada Bělašková coby Marta Kubišová. Svou naprostou profesionalitou dokáže proniknout do její duše a velmi jemně bruslí mezi křehkostí a bojovností, kterou Marta v sobě skrývá. Lada Bělašková se mi v této inscenace moc líbí, sluší ji humor, uvolněnost a pohoda.

Petra Kocmanová jako Ivanka Trumpová. (Foto: Radovan Šťastný)

Oproti éterické Martě uzavírá celou přehlídku energicky nabitá Petra Kocmanová. Přestavuje Ivanu Trumpovou a všem dá jasnou lekci, že limitující je pouze nebe (věta pocházející z projevu Hillary Clintonové dává opět prostor k tomu, kam divadelní Ivana kariérně míří). Petra Kocmanová je skvělá, naprosto neřízená střela, která se nemusí limitovat ničím, snad ani tím nebem. Avšak uřízená je, a tak i ona má vše pod kontrolou a své rozšafné manýry mají přesný cíl, který je sestřelen dobře načasovanou stíhačkou.

Sáru Erlebachovou mám v hledáčku už od konzervatoře a baví mě. Její čistota projevu, trochu arogantní výraz ve tváři, něžný pohled zraněné laně, důstojný postoj mladé nebojácné herečky, která chce hrát, a je jí dáno. Lída Baarová je velké sousto. A Sára ji naservírovala s takovou lehkostí a energií, že dala všem najevo, že by ji neměly míjet velké role. Ustát je totiž umí pevně s nohama na zemi a hlavou vztyčenou k nebi.

Sára Erlebachová jako Lída Baarová. (Foto: Radovan Šťastný)

Dobře padnoucí dres Věry Čáslavské slušel také Anetě Klimešové. Její „gesto“, které vygradovalo až k ledovému tichu v sále, mělo až národnostní přesah zrcadlící dnešní podivně sociálně-politickou dobu, ve které se více mluví než konají „gesta“. Nenápadná blondýnka zaplnila svou skromností celé jeviště a bez přehnaných okázalostí jej zcela pohltila. Sportovní kolegyně v podobě Martiny Navrátilové připadla Kateřině McIntosh. Mladá energická dívenka se své roli sice vizuálně podobala nejméně ze všech hereček a chvilku trvalo, než jsem v ní wimbledonskou hrdinku viděla, ale její neutuchající entuziasmus mne nakonec strhl a její příběh měl stejnou naléhavost jako všechny předešlé.

Záměrně jsem si nechala muže na závěr, protože ti si zasloužili velké finále. Nejenže díky nim vznikla tato inscenace (seznam mužských zástupců v realizačním týmu je tomu důkazem), ale díky čtyřem vynikajícím hercům tvoří také rovnováhu mezi dvěma světy, které jsou tak rozdílné, že se vzájemně krásně doplňují. A tak všechna čest právě čtveřici statečných, mezi nimiž jsou Martin Dědoch, Robert Finta, Petr Panzenberger a Vít Roleček. Pánové měli těžkou roli, museli ustoupit svým ženským kolegyním, protože představení je o ženských hrdinkách. Nicméně dokázali to s noblesou, lehkou žárlivostí, obdivem, bojovností i sympatickou ústupností.

Češky krásné, Češky mé je inscenace, která do Divadla Antonína Dvořáka přináší nový vítr. Je příjemné vidět tolik mladých talentovaných herců najednou a ještě příjemnější je vědomí, že můžeme čerpat z vlastní historie, abychom si to češství stále mohli uvědomovat, ať už se nám líbí, nebo ne. A když už z něj nečerpáme my, tak je příjemné vědět, že máme sousedy, kteří se na nás umí podívat právě takovým způsobem.