Velkolepá výstava o práci v Domě umění paradoxně ukazuje, že téma práce je pro dnešní výtvarníky téměř tabu

Když bychom parafrázovali název výstavy, tak se zdá, že pro české umění po roce 1989 je práce mrtvým tématem. Proč?

Má to různé důvody. Jedním z momentů je, že současní umělci by třeba pro plátno s kombajnem asi ne úplně snadno hledali kupce. V galerijních institucích také často působí kurátoři, kteří se na téma práce dívají jako na něco, co symbolizuje minulý režim. Raději chtějí koncept, abstrakci, filozofická témata atakdále, práce se však bojí. Sama bych ten kombajn koupila pro sbírky raději než nějaké dílo kosmopolitního charakteru, kterých jsou dnes plné galerie. Nemyslím to nijak ve zlém, ale nemusí se pořád nakupovat jen díla s tématikou hlubin duše, ale někdy i ten kombajn.

Karel-Hofman: Zaučování nového skláře, 1955, olej dřevo

To mi připomíná, že když jsem nedávno seděl v hospodě s fotografem Jindřichem Štreitem, rozpovídal se, že dostal nabídku od Národního zemědělského muzea v Praze, aby fotografoval právě kombajny, traktory a vůbec současné zemědělské stroje i jejich obsluhu. Že v muzeu s hrůzou zjistili, že od roku 1989 nemají žádnou uměleckou dokumentaci vývoje zemědělství v tuzemsku. Vystavujete Štreitovy současné kombajny?

Máme tady jen Štreitovy fotografie dokumentující práci na státním statku na Sovinecku v osmdesátých letech, o tomhle jeho novém cyklu jsem nevěděla. Škoda.

Výstava prý měla mít původně mezinárodní rozměr, zápůjčky obrazů zkomplikoval nouzový stav?

Ano. Měla jsem třeba cíl najit některé obrazy německého malíře Ericha Meckera, který pro Hitlerův režim maloval velké německé průmyslové podniky a nějaká čas tvořil i ve Vítkovických železárnách. Ty obrazy určitě někde jsou, ale třeba jsou chybně označeny, takže bez možnosti projet si osobně některé německé galerijní depozitáře se mi je zatím nepodařilo najít.

André Fougeron: Kruté země, Krajina s doly, 1950, olej, plátno

Na výstavě jsou představeny především obrazy s tématikou těžké fyzické práce. Vidím tady působivý a zároveň chmurný hornický obraz francouzského malíře André Fougerona z roku 1950, ale ze stejné doby i rozesmáté havíře budovatele na obraze Jaromíra Schoře. Vidím pradleny, šičky z textilních fabrik, celkově na mě ale výstava působí trochu muzeálně, jako by práce umřela před rokem 1989, někdy i hodně dávno před tímto datem. Jaký jste si pro expozice vytýčila časový rámec? Přece i dnešní pokladní v supermarketu, dělníci v Hyundai, lidé na call centrech, to je pořád vyčerpávající dřina.

Počítala jsem s tím, že vystavím i reflexe současné práce, o které mluvíte. Dokonce i práci intelektuální, tedy třeba profesní portréty lékařů na operačním sále, vědce u mikroskopu atakdále. Jakmile jsem ale začala procházet sbírky tuzemských galerií, katalogy současných vizuálních umělců, jejich portfolia a vše další, co musí kurátor před výstavou projít, překvapivě jsem zjistila, že tahle témata nejsou vůbec zpracovávána. Až na drobné výjimky. Jako by v domácím výtvarném umění mentálně přežíval pocit, že práce patří do minulého režimu.

Jaromír Choř: Před první směnou, 1950, olej, plátno

Nenašla jste tedy žádnou profesionální sochu ajťáka u počítače anebo figurální malbu instalatéra či automechanika při práci?

Ne. Přitom jsem v první fázi příprav čekala, že takových děl sice nebude mnoho, ale že existují. Ale není to jen problém posledních třiceti let. Máme sice na výstavě obrazy s horníky a hutníky z třicátých let, ale věřila jsem, že najdu i tehdejší rychle se rozvíjející modernitu. Že třeba vystavím díla s tématikou kanceláří, písařky u psacích strojů, ale i to byla lichá představa. Těch překvapení bylo více, čekala jsem více propagandistických obrazů a dalších děl na téma práce z období Protektorátu Čechy a Morava, kdy výkony byly určitým kultem. A pak mě zklamal i malý počet děl v jednotlivých profesních oborech. Železnici se třeba za socialismu říkalo modrá armáda, takže jsem odhadovala, že na tohle téma vzniklo i hodně maleb. Nenašla jsem je, trochu ale podezřívám některé galerijní instituce, že práce z éry socialistického realismu zatím někde nechávají odpočívat, že je nebyl čas zkatalogizovat.

Gustav Aulehla: Na Dole Julius Fučík, 1962

Když se vrátíme do období po roce 1989, tak to znamená, že nám ve výtvarném umění schází reflexe práce za celých třicet let? To je docela hrozné zjištění, v té době se prudce měnily technologie, podoby celých fabrik…

Bohužel, je to tak. V západní Evropě takový handicap nemají, práce tam neměla souvislost s ideologií, jak se to dělo u nás za socialismu. Téma práce se na Západě rozvíjelo přirozeně po celou poválečnou éru, u nás ale tyhle náměty zneužil režim. Sociální a socialistické umění splynulo v jeden propagandistický nástroj, no a po sametové revoluci nebyla vůle režimem zdiskreditované téma nějak rehabilitovat. Ten čas rehabilitace práce vlastně přichází až nyní, kdy jsme se od socialismu docela hodně vzdálili.

Jan Zazavý: Ostravské haldy II. 1933, olej, plátno, překlížka

Výstava je rozdělena na osm celků, jeden z nich se jmenuje Panorama krajiny a města – haldy – důlní lanovky – komíny – těžní věže – přehrady, vystaveny jsou i slavné krajiny s haldami Jana Zrzavého. Kdy jste krásu industriálního Ostravska sama objevila? Přiznám se, že mně k tomu v době dospívání pomohl Bohumil Hrabal a Skupina 42.

Objevila jsem ji až v devadesátých letech, protože pocházím z Olomouce, kde jsem se narodila v polovině šedesátých let. Ostrava pro mě byla napřed šok, Haná je samozřejmě úplně jiná. Pak jsem ale ostravské syrovosti přivykla a možná dnes její kouzlo oceňuji coby přistěhovalec víc než mnozí ostravští rodáci. Ti tohle kouzlo někdy nedokážou pořádně vidět, setkala jsem se s tím třeba před dvěma lety při přípravě obdobně náročné výstavy v Domě umění Černá země? Mýtus a realita. Tehdy jsem kolem sebe slyšela, že jenom na Ostravě tu výstavu „neutáhnu“. Ale podařilo se.

Vaše rodná zemědělská Haná se odráží v části V potu tváře – půda – rozsévač – sekáč – družstevník (Joža Uprka, Paul Gebauer, Jaroslav Král a mnozí další umělci), zpodobňuje nějaký malíř z Hané či Ostravska dnešní zemědělce?

V malbě nevím o nikom, ale věřím, že to ještě přijde. Třicet let jsme však ztratili, mezitím prošly skoro všechny obory lidské práce překotným vývojem. Ten otisk ve výtvarném umění nám bude scházet.

Filip Nádvorník: Dvoje montérky, 2019, olej, plátno

Několik prací na téma práce od mladých autorů na výstavě přece najdeme. V kulturním deníku Ostravan.cz už jsme několikrát představili díla letošního absolventa Fakulty umění OU Filipa Nádvorníka, který je v expozici zastoupen více obrazy. Kdo další z mladších umělců zde vystavuje?

Se zemědělskou prací přímo souvisejí třeba práce mladé sochařky Sabiny Knetlové, která pochází ze statku. Anebo vystavujeme díla sochaře Petra Szyrokého, nedávného absolventa stejné školy.

No jo, Petr Szyroki vyrostl u míchačky, ten má práci v krvi. Není nezájem o téma práce dán i tím, že fyzická lopota už není tak běžně vidět, jak bývávala?

Co si budeme namlouvat, kolik mladých absolventů uměleckých škol si zkusilo skutečnou fyzickou prací?

Asi málo, svět se mění. Považuji za regulérní, že mají jiné starosti. Že je třeba nadchl finský experiment s nepodmíněným příjmem, základní plat by každý dostával od státu, aniž by musel pracovat. Čekal jsem na výstavě reakci i na budoucí vývoj práce.

To všechno, o čem se bavíme, je určitě i důsledek současného uměleckého školství. Generace pedagogů, která dnes školy řídí, má k tématu práce pořád určitý odstup, který je daný jejich zkušeností z poslední fáze normalizace. Na propagaci idealizované práce chce tahle generace raději zapomenout. A tématu se vlastně téměř nevěnují ani teoretikové, uchopení a zhodnocení z hlediska umělecké kritiky nás teprve čeká.

Otakar Schindler Třidický: Uhlí, 1962, olej, plátno

Takže ostravská výstava Dělník je smrtelný, práce je živá přichází v pravý čas?

Potřebovali jsme velký odstup, třicet let je snad dost. Přiznám se ale, že pro moji generaci už téma práce ve výtvarném umění bude pořád nepříjemně rezonovat právě s ideologií minulého režimu.

*

Dělník je smrtelný, práce je živá. Dům umění v Ostravě (vernisáž 22. září v 17.00). Vystavují: Gustav Aulehla, Břetislav Bartoš, Theodor Bechník, Břetislav Benda, Oldřich Blažíček, Svatoslav Böhm, Cyril Bouda, Vladimír Boudník, Karel Brabec, Josef Brož, Alois Bučánek, Václav Buchtelík, Alena Čermáková, Valentin Držkovic, Ferdiš Duša, Karel Dvořák, Nikolaj Fed’kovič, Bedřich Feigl, Emil Filla, André Fougeron, Vladislav Gajda, Paul Gebauer, František Gross, Otto Gutfreund, Eduard Halberštát, Stanislav Hanzík, Karel Hofman, Dagmar Hochová, Karel Holan, Oto Holas, Miloslav Holý, Jaroslav Horejc, Jaroslav Hruška, František Hudeček, Antonín Ivanský, Rudolf Janda, Stanislav Ježek, Miloš Jiránek, Václav Jirásek, Jiří John, Bohumil Kafka, Jaroslav Kapec, Valerián Karoušek, Sabina Knetlová, Viktor Kolář, Stanislav Kolíbal, Bohdan Kopecký, Jaroslav Kotas, Pravoslav Kotík, Karel Kotrba, Jaroslav Král, František Krasl, Rudolf Kremlička, Jaroslav Krepčík, Helmut Krommer, Josef Kubíček, Bohumil Kubišta, Jan Lauda, Jindřich Lenhart, Karel Lenhart, Josef Liesler, Stanislav Lolek, Viktor Mácha, Josef Mařatka, Bohumír Matal, Constantin Meunier, Raimund Mosler, Josef Multrus, Jiří Načeradský, Filip Nádvorník, František Nedvěd, Josef Odráška, Antonín Pelc, František Podešva, Karel Pokorný, Miloš Polášek, Roman Polášek, Václav Rabas, Bohuslav Reynek, Michael Rittstein, Karel Říhovský, Helena Salichová, Vojtěch Sedláček, Zbyněk Sedlecký, Otakar Schindler, Jaromír Schoř, Vladimír Silovský, Martin Sladký, Antonín Slavíček, Jan Smetana, Karel Souček, Vojtěch Sucharda, Petr Szyroki, Ladislav Šaloun, Adriena Šimotová, Pavel Šmíd, Václav Špála, Jindřich Štreit, Max Švabinský, Josef Treuchel, Drahomír Tůma, Franta Úprka, Joža Úprka, Jan Václavík, Jitka a Květa Válovy, Adolf Zábranský, Alois Zapletal, Jindřich Wielgus, Vilém Wünsche, Alois Zapletal, Miloš Zet, Ladislav Zívr a Jan Zrzavý.