Milan Bátor o svém debutovém cédéčku: Gangiho skladby mne naprosto okouzlily

Když jsem si zadal do českého internetového vyhledávače jméno Mario Gangi, nevyjely mi o tomto italském skladateli a kytaristovi vůbec žádné relevantní informace v češtině. Jeho jméno je tedy v České republice velkou neznámou. Jak je to možné?

Mario Gangi žil v době, kdy samozřejmě žádný internet neexistoval. I dnes se stává, že někteří umělci s internetem a jeho vymoženostmi z různých příčin odmítají kamarádit a moc se o nich tím pádem „neví“. To ale neznamená, že by nebyli zajímaví. Mám tu zkušenost, že právě tyto objevy, za kterými nestojí mediální masáže, jsou často mnohem inspirativnější. Malé povědomí o Gangim můžeme přičíst i obecně slabším vědomostem o italské hudbě 20. století. I znalosti konzervatoristů obecně končí u pozdních impresionistů typu Respighiho. Když už narazíte na někoho, kdo zná hudbu Dallapiccoly nebo Sciarrina, vesměs jde o čestné výjimky. Za Gangim nestály žádné vlivné producentské společnosti jako například za španělskou kytarovou ikonou André Segoviou. Ačkoli koncertoval po celém světě a dvakrát absolvoval například turné po Japonsku, zůstal přece jen spíš jakýmsi národním kytarovým hrdinou a v rodné Itálii se stal klíčovou osobností kytary.

Proč sis hudbu Maria Gangiho, pohybující se na pomezí klasiky a jazzu, vybral jako materiál pro své debutové sólové cédéčko? A jak jsi vůbec tohoto skladatele pro sebe objevil?

Protože mě právě spojení klasiky a jazzu baví nejvíc a Gangi tohle prolínání stylů dokázal namíchat s úžasnou bezprostředností a citem. Díky tomu, že studoval na proslulé římské konzervatoři Santa Cecilia hru na kontrabas, měl v malíčku harmonii a uměl si skvěle poradit s jakýmkoli problémem. Objevil jsem ho před devíti lety v podstatě náhodou. V té době jsem totiž začal učit hlavní obor hra na kytaru na Církevní konzervatoři v Opavě a hledal jsem vhodný didaktický materiál. Tehdy byl mým prvním a dodnes nejlepším žákem Jiří Šoltis, který u mne studoval na Základní umělecké škole a už tam se profiloval směrem k jazzu. Gangiho metodika tyto vlivy přirozeně absorbovala, a když jsem jeho fundamentální třídílnou školu Metodo per chitarra náhodou na netu objevil a přehrál si ji, věděl jsem, že tohle je pro Jirku to pravé ořechové. Díky tomu jsem začal poznávat i jeho sólové skladby, které mě postupem času doslova okouzlily.

Hned na první poslech mne na cédéčku zaujala úvodní kompozice La ronde folle, která mi svou atmosférou a hravostí evokuje styl legendární české kapely Jablkoň. Zdá se, že tuto skladbu jsi vybral záměrně jako bránu do Gangiho hudby, je to tak?

Přesně tak a těší mne, že sis té konotace k mé oblíbené kapele Jablkoň všimnul! La ronde folle je skladba s velmi výraznou atmosférou, která evokuje progresivní styly, v jejím závěru se nachází extrémně náročná celotónová stupnice, která pokrývá rozpětí téměř celého hmatníku kytary. Ovšem tím, kdo tuto skladbu předsunul na začátek cédéčka, jsem nebyl já, ale hudební režisér František Mixa, který má úžasné nápady a obrovský cit pro dramaturgii. Byl to jeho impulz a ihned jsem ho vděčně přijal a akceptoval.

Mario Gangi je na albu představen jako autor širokého žánrového rozpětí, skladby se pohybují na pomezí klasické hudby a jazzu, ale připadá mi, že v nich jsou slyšet i ozvěny latinsko-americké hudby či třeba swingu, je to tak?

To je právě věc, která mě na něm nejvíc fascinuje. Ta jeho univerzalita. Sice zůstal věrný klasické kytaře, ale současně jako jeden z prvních muzikantů v Itálii a myslím, že i v Evropě, do své vlastní tvorby začlenil inspiraci latinou. Dnes nám to přijde v hudbě kapel a umělců všední a přirozené, ale připomeňme, že Gangiho kompozice vznikaly počátkem padesátých let minulého století. Právě pro tuto kompoziční všestrannost dostal v Itálii výsadní přezdívku „Fra Classico e Jazz“.

Nakolik ses snažil o autentickou interpretaci podle dochovaných nahrávek, případně notových záznamů, a do jaké míry se na výsledné podobě projevil tvůj interpretační rukopis? 

Vzhledem k tomu, že všechny skladby, které jsem od Gangiho natočil, jsou vydány tiskem a mají tedy jasnou kodifikovanou podobu, držel jsem se samozřejmě notových zápisů. Byl to velký perfekcionista a jednotlivé kompozice jsou bohatě opatřeny přednesovými poznámkami. Dokládá to, že Gangi své skladby hrál a všechny detaily podrobně domýšlel. Svobodu v interpretačním pojetí jsem našel v tempovém odstínění, hudební barvě a snaze vystihnout charakter a atmosféru každé kompozice. Jedinou výjimkou byla závěrečná Yesterday od Johna Lennona a Paula Mc Cartneyho. Tu jsem v notách nesehnal a musel ji tak připravit starým dobrým odposlechem.

V průvodním slovu v bookletu si můžeme přečíst i osobní vzpomínku skladatelovy dcery Susanny na Maria Gangiho, který zemřel před deseti lety. Jak paní Susan reagovala na nápad jí zcela neznámého kytaristy z České republiky pořídit dosud nejkomplexnější nahrávku Gangiho skladeb? A jaké jsou její reakce na již hotovou nahrávku?

Musím říct, že Susanna byla tím nápadem od začátku nadšená a pomáhala, s čím bylo potřeba. Především obětavě sehnala noty, které mi chyběly, poslala fotografie svého tatínka maestra Gangiho a po celou dobu mi byla morální oporou. Reakce zatím očekávám, protože zásilku cédéček jsem do Itálie poslal teprve tento týden. Jsem napnutý jako struna!

Cédéčko uzavírá nečekaný bonus v podobě instrumentální coververze legendární písně Yesterday od kapely Beatles?  Proč ses rozhodl album uzavřít právě touto skladbou?

Zdálo se mi to jako ideální tečka, když album končí, stává se vlastně už minulostí. Čím jiným uzavřít nahrávku než skladbou, která se jmenuje „Včera“? Gangiho úprava slavného hitu má tak nádhernou jazzovou atmosféru, že jsem ani na chvíli nepochyboval o jejím zařazení na úplný závěr. Jsem přesvědčen, že se jedná o nejkrásnější kytarovou úpravu této skladby vůbec.

Zaujala mne grafická stránka obalu cédéčka. Titulní stránce vévodí kresba s motivem Pulcinelly hrajícího na kytaru. Skladatel Gangi je také se soškou této postavičky vyobrazen na fotografii uvnitř bookletu. Co tě vedlo k tomu, že jsi tuto postavičku vybral jako úvodní motiv obalu?

Jsem rád, že to říkáš, protože právě grafika alba myslím dobře koresponduje s povahou samotného skladatele. Gangi měl obrovský smysl pro humor. Sošku Pulcinelly, známé postavičky z tradiční italské komedie dell arte, měl Gangi ve své pracovně. Také jeho hudbě nechybí vtip a nadhled. Když mne napadlo zvolit Pulcinellu jako ústřední prvek alba, navrhnul jsem to svému grafikovi Jiřímu Bosákovi. Byl tou myšlenkou nadšen a dovedl ji k dokonalosti. Pulcinellu dle předlohy fotografie nakreslil na obal a ukryl také na další místo v obalu. I moje fotografie od Petra Kolmana se soškou záhadné dámy s kytarou je jakousi komunikací se soškou Pulcinelly. Zamýšlel jsem ji jako srdečný pozdrav ze světa živých do hudebního nebe. Něco ve smyslu: zdravíme vás, Maestro, vaše muzika žije! (smích).

Mario Gangi není určitě jediným skladatelem, který evidentně ovlivnil tvoje hudební vnímání. Mnoha lidem neuniklo, že už delší dobu zveřejňuješ na YouTube své vlastní kytarové úpravy písní Vlasty Redla. Reakce jsou přitom velmi pozitivní.

To je asi největší „haluz“, která mě v životě potkala! (smích) Je pravdou, že díky Vlastíkovi jsem ve čtrnácti letech konečně opustil své lenošení a dětskou nerozvážnost a rozhodl se naučit na kytaru. Byl to právě on a jeho muzika, která mne fascinovala natolik, že jsem to překonal. Za to mu nadosmrti budu děkovat, protože nebýt jeho, byl bych asi dost nešťastný člověk, jelikož obchodní akademie, kterou jsem začal po základce navštěvovat, mne opravdu vůbec nebavila. I díky Vlastíkovi jsem začal tvrdě dřít na kytaru, protože jeho písně nejsou vůbec snadné. Teď se přeneseme v čase o 24 let dál do současnosti. Ta předchozí léta byla vyplněná studiem na konzervatoři, vysoké škole a prací, kdy jsem se k Redlovi a jeho písničkám vracel jen u táborových ohňů, na pařbách apod. Uměl jsem všehovšudy jen pár písniček, ale tak, že to vždy lidé hodnotili s velkým uznáním. Když začal v březnu řádit poprvé koronavirus, napadlo mne jen tak z hecu: každý si nahrává nějaká videa, což takhle natočit jednoho Redla? Jako první jsem zkusil upravit Vlaštovku a reakce byly fantastické. Dnes, po pár měsících má Vlaštovka přes 1000 zhlédnutí. Už první reakce mne namotivovaly v seriálu pokračovat. Od té doby každý týden připravuju jednu Vlastovu písničku, v seriálu se už mihli i hosté jako mistrova dcera Lucie Redlová a další překvapení jsou na cestě!

Jaké máš další záměry s těmito úpravami, můžeme také očekávat cédéčko?

Pomalu se blížíme se k číslu třicet, ale cédéčko opravdu nehrozí, protože Vlasta písně natočil s kapelami způsobem, který se nedá překonat. Moje úpravy pro sólovou kytaru však vyvolávají nadšení a tak mne napadlo udělat z nich zpěvník – učebnici s notami a tabulaturami, aby si jeho geniální songy mohli zahrát také další kytaristé. Výtvarné stránky se opět ujme můj dvorní grafik Jiří Bosák a já už jen prozradím, že jsem požádal o spolupráci velké osobnosti české hudby, kteří mi poslali o Vlastovi pár vět. Těma naši knížku ověnčíme. Už mi napsali lidé jako famózní kytarista Michal Pavlíček, písničkář Slávek Janoušek či slovenská zpěvačka Zuzana Homolová. Jejich vyznání jsou naprosto úžasná!!!

A co na to Vlasta Redl, jak se mu tvé úpravy líbí?

To by asi bylo nejlepší zeptat se jeho (úsměv). Ale vážně. Vlasta seriál sleduje s velkým zájmem. Některé úpravy velice pochválil. Nejvíc mě asi potěšila jeho slova na adresu úpravy písně Dvakrát. To napsal: „Senzační! Přiznám se, že jsem čekal v refrénech nějakou chybičku v base, ale to jsem ti křivdil. Je vidět, že máš velmi jemné ucho, to je vzácný dar.“

Na české poměry není moc obvyklé, aby hudební kritik nahrál vlastní cédéčko. Takové vykročení s kůží na trh se přitom může kritikovi i vymstít. Počítáš s tím, že se může někde objevit i nepříliš lichotivá recenze?

Samozřejmě, to k této hře přece patří (úsměv)! Je naprosto přirozené, že se někomu nahrávka může i nemusí líbit. Vnímám to tak, že každá rezonance, ať už kladná či negativní, má svůj smysl. Osobně přijímám kritické výtky k vlastní práci raději než pochlebování a poklepávání po rameni. I přísná kritika totiž může být dobře míněná, pokud se nejedná o pouhé napadání a záměrné poškozování něčí práce. Byť to zpočátku může namíchnout, nakonec kritické myšlení člověka motivuje něco ve svém životě zlepšit!