Coppélia v Národním divadle moravskoslezském je moderní poctou baletnímu evergreenu

Balet Coppélia je v tanečním světě skutečným pojmem. Svou premiéru měl v Paříži v roce 1870 a už tehdy toto pohádkové představení na motivy povídky E.T.A Hofmanna diváky zaujalo a postupně se stalo neodmyslitelnou součástí světového baletního kánonu. Příběh o podivínském vynálezci Coppéliovi a jeho krásné mechanické panence, která se málem stane pohromou pro zamilovanou dvojici Svanildu a Franze, navíc obdařil hudebním libretem skladatel Léo Delibes, známý autor baletních melodií. Coppélia je navíc povedenou kombinací humoru, lehkosti, romantiky, venkovské idyly a temných, skoro až hororových prvků (např. Coppéliova laboratoř).

Giorgio Madia využil obrovského dramatického i hudebního potenciálu ikonického díla a nadčasovosti příběhu a vylíčil postavy ne jako loutky z muzea, ale jako životaplné, moderní, chybují a milující bytosti se smyslem pro humor. Hlavní slovo dal přitom rázným a nebojácným ženám, které si stojí za svým a proti kterým jsou muži často úplně bezmocní (stejně jako jsou ony bezmocné proti nim). Divák tak má celou dobu pocit, že sleduje scény takzvaně „ze života“.

Z baletu Coppélia. (Foto: Sergej Gherciu)

Největší změny doznala v Madiově verzi postava Coppélia. Toho diváci většinou znají jako podivínského a tak trochu děsivého staříka, tady je ale Coppélius představen jako stydlivý mladík, který stejně jako všichni ostatní touží po lásce a pochopení. Stvoří si svůj svět mechanických panenek, ve kterém se cítí dobře, ale střetu s realitou se přesto nevyhne. Madia dává i tomuto „outsiderovi“ naději na lásku a místo ve společnosti.

Vizuál celého představení, na němž Madia spolupracoval s výtvarníkem Domenicem Franchim, je jedním slovem nepřehlédnutelný. Vévodí mu modré tóny a sterilní bílá a stříbrná barva, jen výjimečně zabarvená jiným odstínem. Na jevišti je minimum dekorací a rekvizit, avšak scéna i kostýmy tanečníků tvoří jeden celek, plný organických zaoblených tvarů. Muži mají na sobě stylizované uniformy, zatímco dívky sukně připomínající měkké obruče.

Z baletu Coppélia. (Foto: Sergej Gherciu

V posledním jednání, při svatbě Svanildy a Franze, pak hraje důležitou roli dlouhý hodovní stůl, kolem kterého se odehrávají veškeré oslavy. I s přihlédnutím k autorově promyšlenému konceptu, který kombinuje různé inspirace, se ale modrá barva očím omrzí a nemusí tak být estetickým požitkem pro každého. Stejně eklektická jako vizuál je i choreografie. Klobouk dolů před tanečníky, kteří velmi dobře zvládli náročnou kombinaci neoklasického tance (dámská část souboru na špičkách) a současné techniky, výrazných gest, akrobacie (a skutečné ne té jednoduché) i dalších stylů.

Musím říci, že touha po organických tvarech se v pohybu tolik neukázala, občasná překombinovanost a krkolomnost kroků a zvedaček místy ubírala choreografii na plynulosti, i přes snahu interpretů. Naladit se na choreografovu vlnu jednoduše chvíli trvalo, jak se ale představení postupně rozvíjelo, mnoho okamžiků příjemně překvapilo a taneční fúze začala dávat kýžený smysl.

Brittany Haws. (Foto: Sergej Gherciu

Brittany Catalinas Haws se v roli Svanildy opravdu vyřádila. Drobná tanečnice dokázala být temperamentní, když bylo potřeba, vtipná, zlomyslná i naivě zamilovaná. Mít vše technicky i herecky pod kontrolou je obdivuhodný výkon, stejně jako je obdivuhodná energie, se kterou Haws celé představení „utáhla“.

Vyrovnaným protějškem jí byl Sergio Méndez Romero, ten však více než herectvím přece jen zaujal tanečním výkonem. Velmi výrazným interpretem je i Takafumi Tamagawa, který dostal příležitost jako Coppélius, v roli jeho přítelkyně Olympie jsme mohli vidět Réku Kiss. Baletní sbor a tanečníci v drobnějších rolích (včetně dětí z Baletního studia v rolích Panenek) rozhodně nedostali nic zadarmo, i na ně čekaly výzvy v podobě akrobatických pasáží, kde bylo nutné být v naprostém synchronu.

Sergio Méndez Romero a Brittany Haws. (Foto: Sergej Gherciu

Giorgio Madia vytvořil pro svou Coppélii unikátní svět, svět bledě modrý, svět technický až futuristický, svět, kde do sebe všechny dílky perfektně zapadají (a to doslova – vybaví se mi při vzpomínce na scény, kde všichni tanečníci fungovali jako součástky hodinového strojku). Vytvořil prostor, kde mají své místo vysoce stylizované baletní prvky i každodenní gesta, kde je hudba klíčová a kde je v rámci choreografie dovoleno skoro vše. Vytvořil pohádkovou atmosféru, fantazii, ze které ale dýchá modernost. Ačkoli můj první dojem z celého představení byl rozpačitý, postupně jsem přistoupila na choreografovu vizi, na jeho úctu k originálu a zároveň odvážnou invenci. A co je podstatnější, přistoupili na ni i ostravští diváci, kteří premiérovou Coppélii odměnili potleskem vstoje.