Martina Janková a Jiří Vodička exelovali na Svatováclavském hudebním festivalu

Kdo trochu sleduje ostravskou klasickou hudbu, určitě zaregistroval, že před pár lety vznikl díky společné iniciativě Janáčkovy konzervatoře a Fakulty umění Ostravské univerzity nový orchestr. Dostal název Ostrava Youth Orchestra a jeho cílem je umožnit mladým talentům to nejlepší, co mohou do vínku dostat: profesionální hudební zkušenosti přímo v praxi.

Vynikající volbou byla také sázka na dirigenta Ondřeje Vrabce, který se v Ostravě objevuje poměrně často po boku různých orchestrů. Sluší se zdůraznit, že pokaždé se jedná o pozoruhodný výsledek, který dokládá jeho velkou muzikalitu, cit pro instrumentální detaily a konkrétně na pátečním koncertě doslova otcovské a starostlivé vedení.

Ostrava Youth Orchestra. (Foto: Ivan Korč)

První skladbou, jíž se Ostrava Youth Orchestra představil, byla Meditace na staročeský chorál Svatý Václave Josefa Suka. Bezmála desetiminutová kompozice je určena pouze smyčcovým nástrojům a obsahuje na útlém prostoru neuvěřitelné množství krásných emocí. Smyčcová skupina nástrojů hrála pod vedením pana dirigenta pozorně. Zvuk tělesa se nesl s pěknou intonací a s kultivovanou, sametovou barvou.

Romanci č. 2 F dur pro housle a orchestr Ludwiga van Beethovena přišel zahrát ostravský rodák a houslový mág Jiří Vodička. Nejvýraznější současný houslista pocházející z Ostravy působí od roku 2015 jako koncertní mistr České filharmonie. Vodička je neobyčejně aktivní umělec, v nedávné době založil Klavírní trio České filharmonie, kde hraje po boku zkušených a renomovaných kolegů Martina Kasíka (klavír) a Václava Petra (violoncello). Jeho živé koncerty jsou vždy okamžiky, které posluchači poslouchají se zatajeným dechem.

Jiří Vodička. (Foto: Ivan Korč)

A nejinak tomu bylo i v případě první skladby, kterou spolu s Ostrava Youth Orchestra Vodička provedl. V Beethovenově poklidné, klasicistně nekonfliktní romanci tento houslista po mírně nejistém začátku rozezpíval svůj nástroj do své obvykle sladké kantilény. Pohrál si s výrazem a zahrál skladbu stylově. Romance není žádná „velká“ nálož, vyžaduje hravost, jednoduchost a čistotu linií, šetrnou práci s vibratem a agogikou. Všechny tyto atributy Jiří Vodička představil ve svém umělecky zdařilém přednesu.

Martina Janková. (Foto: Ivan Korč)

V dalším díle sólistu vystřídala sopranistka Martina Janková, která zazpívala za doprovodu Ostrava Youth Orchestra recitativ Giunse alfin il momento a árii Al desio di ci t´adora z Figarovy svatby Wolfganga Amadea Mozarta. Tuto slavnou rodačku z Orlové jsem pár let živě neslyšel, o to větší radostí a překvapením pro mne její kreace byla. Lyrický, citově bohatý hlas s krásným témbrem potěšil především stylově dokonalým pojetím mozartovského repertoáru, který svědčí o promyšleném inteligentním přístupu. Rád bych vyzdvihnul především čistotu, hudebnost a líbeznost jejího projevu, který je komplexní záležitostí a zahrnuje také intuitivně nepřehnanou hereckou složku.

Martina Janková a Jiří Vodička. (Foto: Ivan Korč)

Janková excelovala též v následující árii L´ameró, saró constante z Mozartovy opery Il ré pastore. V té se k sopranistce přidal Jiří Vodička se svými čarovnými houslemi, které tentokrát rozezněl s jemnou ohleduplností v dynamice a souznění. Sluší se ocenit také gentlemanské gesto ostravského houslového čaroděje, který rytířsky přenechal přední místo Jankové a sám si skromně během árie stoupnul za ni. Přítomnost obou skvělých sólistů byla velkým oživením koncertu. Oba dva potěšili nádhernými výkony a potvrdili, že patří skutečně mezi absolutní světovou špičku.

Martina Janková a Ondřej Vrabec.

Vodička následně provedl s mladým orchestrem Romanci pro housle a orchestr f moll Antonína Dvořáka. Raná kompozice slavného českého mistra oplývá geniální melodikou a Vodička ji svým nástrojem rozezpíval s opravdu nevšední brilancí a lyrickou intimitou. Největší počet muzikantů se na pódiu sešel v poslední skladbě, kterou byla Dvořákova Americká suita v mistrově instrumentaci pro orchestr. Mezi nástroji tentokrát nechyběly kontrafagot, tuba a rozličné perkuse. U některých nástrojů usedli také výpomocní hráči z řad Janáčkovy filharmonie, studenti a profesionálové se promísili a vytvořili jeden pevný celek.

Dvořák svou skladbu psal s evidentně jiným než uměleckým záměrem. Americká suita přináší hudbu bezstarostnou, rytmicky spíše pokojnou, než jak jsme u něj zvyklí. Přesto jí nechybí barevnost a přiznejme, že i sentimentalita, která evokuje atmosféru volných vět jeho raných komorních i orchestrálních skladeb. Sehrát takový velký orchestr už je skutečný kumšt. Všichni dělali, co mohli a o to jde. Někteří hráči si budou pro příště pamatovat, že se vyplatí udržovat s panem dirigentem stálý oční kontakt a sledovat jeho spolehlivá a přesná gesta a nástupy. Jiní budou zase vědět, že cvičit se musí i part zostouzeného trianglu, protože i tento nástroj se dokáže vymknout kontrole a způsobit živě „pěkné“ rytmické patálie.

Ze Svatováclavského hudebního festivalu. (Foto: Ivan Korč)

Nicméně je třeba říci, že provedení Dvořákovy suity bylo i přes drobné nepřesnosti a nuance interpretací nadějnou a dynamickou. Ukázalo se, že v nových generacích mladých umělců jsou velké talenty. S krásným výsledkem přednesli své instrumentálně výrazné party hráči na příčnou flétnu, hoboj, klarinet, fagot, lesní roh i další nástroje. Mládí prostě „zaváleli“ se vším všudy. Díky starším kolegům dostali potřebný impuls i krásný feedback z publika, které je ocenilo výživným potleskem a úsměvy, jež v rouškách svítily z očí.

Důležité je neztratit víru, umět přijmout dobrou radu a dělat hudbu s radostí. Ona už všechno podstatné vrátí sama!