Odešel Ivan Měrka (1926-2020). Aristokrat ducha, který hudbě zasvětil celý svůj život

Ivan Měrka byl mužem neuvěřitelné životní energie. Aristokrat ducha, umělecký rekordman, intelektuál a mnohovrstevnatý člověk, který pro hudbu udělal všechno. Začal jsem ho potkávat na přelomu tisíciletí, od té doby se naše cesty mnohokrát střetly, ať už to bylo na koncertech, kulturních akcích nebo u něj doma v pracovně na Mexické ulici v Ostravě. Když teď nad jeho životními osudy přemýšlím, mohl být vlastně šťastný člověk. Nebýt několika drsných a nešťastných událostí, které ho v životě potkaly.

Ivan Měrka se narodil v Košicích 15. května roku 1926. Studoval hudební vědu a filozofii na Masarykově univerzitě v Brně (doktorát získal v roce 1952) a violoncello na Janáčkově akademii múzických umění, kterou ukončil absolventským koncertem s Filharmonií Brno. V roce 1944 nastoupil do operního orchestru ostravského divadla, který tehdy vedl Jaroslav Krombholc, o rok později se stal členem Rozhlasového orchestru Ostrava, s nímž provedl neuvěřitelných 16 violoncellových koncertů. Jen tak mimochodem, v rozhlase stačil připravit 880 sólových pěveckých relací, protože Ivan Měrka do jisté doby velice rád a často také zpíval operní a operetní árie, šansony i populární písně.

Jenže pak přišel černý okamžik jeho života. Jak sám Měrka líčil v knize Karla Vůjtka Sonáta pro dvě ruce a hlas aneb Ivana Měrky Životaběh, spadl do černé díry, „do kterých člověk spadne, ani neví jak a proč.“ V roce 1956 dostal při řízení vozidla mikrospánek. „Manželka zůstala uvnitř, takže se jí nic nestalo, ale já jsem vypadl a to skoro dvoutunové auto se převalilo na mne,“ vzpomínal Měrka. Zažil klinickou smrt, byl prohlášen za mrtvého a odložen do místnosti, kam se odkládaly mrtvoly. Tam jej naštěstí zaslechla řádová sestra Kateřina sténat. Měrka se jako zázrakem navrátil do života: „Vrátili mě, abych si na tomto světě odtrpěl ještě mnoho smutných věcí…“

Ale pojďme k pozitivnějším kapitolám života tohoto pozoruhodného muže. Jedna z nich má název Slezské klavírní trio a jednalo se o první profesionální komorní soubor na území Ostravska. V něm se Měrka sešel s hudebními legendami Miroslavem Juchelkou, Janem Krčkem, Josefem Przebindou, Josefem Kyselou a dalšími ambasadory klasické hudby. Za deset let existence provedlo Slezské klavírní trio dvaadevadesát skladeb, z nichž polovina byla věnována tvorbě českých skladatelů. Dalším legendárním souborem se stalo Ostravské kvarteto, které své první veřejné vystoupení ve složení Bohumil Malocha (1. housle), Oldřich Samlík (2. housle), Rudolf Šrubař (viola) a Ivan Měrka (violoncello) absolvovalo 8. listopadu roku 1953. Ostravské kvarteto získalo pevné místo v koncertním životě a reprezentovalo svou zemi i na zahraničních pódiích.

Podobně významná je Měrkova činnost pedagogická. Strávil doslova „půl století za katedrou“. Do roku 1968 byl vedoucím smyčcového oddělení na ostravské konzervatoři. Ale když odsoudil veřejně sovětskou okupaci, dostal přes prsty. Rozhodnutí Severomoravského KV KSČ znělo jasně: Měrka v žádném případě nesmí být interním vyučujícím! Přesto vychoval přes padesát úspěšných absolventů, mezi nimiž můžeme číst jména vynikajících českých violoncellistů jako jsou Jan Hališka, Jiří Hanousek, Miroslav Petráš, Aleš Kaspřík, Blanka Burdová, Pavel Šabacký, Jiří Zedníček a mnozí další. Jednoduché to Měrka neměl ani po sametové revoluci. Zastával místo ředitele ostravské konzervatoře v době bouřlivých vyjednávání o nové stavbě, protože stará budova na Hrabákově ulici dávno nevyhovovala. Měrka ve své biografii popisuje doslova hororová jednání, jež tehdy musel absolvovat. Svědectví, jak moc toho pro novou školu vykonal. Další tragickou událostí byly záplavy v roce 1997, jež pohřbily raritní notový archiv, který měl Ivan Měrka ve svém bytě v suterénu. Za své tehdy vzaly unikátní dokumenty, dopisy i vzácná vydání. Této pohromy litoval do konce svých dnů.

Veledílo Ivan Měrka zanechal v hudební publicistice. Zahájil ji útlou brožurkou k 200. výročí narození W. A. Mozarta. Po desetiletí připravoval k vydání almanachy ostravské konzervatoře a stal se postupně živoucí kronikou jejích mnohdy dramatických osudů. Desítky článků zanechal v Ostravském kulturním měsíčníku a stovky textů s obdivuhodnou erudicí sepsal jako průvodní slovo ke koncertům Janáčkovy filharmonie a dalších hudebních těles. Vrcholem jeho publicistické činnosti se stala více než čtyřsetstránková kniha Violoncello – dějiny, literatura, osobnosti (MONTANEX, Ostrava, 1995), která je v odborných kruzích známá jako „Žlutá bible“. Málokterému nástroji je v českém jazykovém prostředí věnována tak pečlivá a zasvěcená publikace. Jeho psaný projev vynikal přirozeným vypravěčským talentem, květnatou češtinou a pozorovací schopností par excellence. Dokázal „vyhmátnout“ vždy to podstatné, oddělit zrno od plev a postihnout danou problematiku v mnohdy nadčasové reflexi.

Ivan Měrka byl v mnoha ohledech neuvěřitelný člověk. Jeho vůle, touha po pravdě a záběr do hloubky, pracovní nasazení a dokonalé ovládnutí všech disciplín, kterými se v životě zabýval, jsou velkou inspirací napříč profesemi. Sám říkal: „Učit se musíš tak dlouho, dokud neumíš“. Nejprve jsem ho vídával na chodbách Janáčkovy konzervatoře, kde i se svým typicky hbitě-belhavým krokem zastával vícero činností, než by zvládl celý regiment úředníků. Potkával jsem jej i poté, když mu táhlo na devadesát pravidelně na koncertech Janáčkovy filharmonie. Návštěvu svého oblíbeného orchestru si neodpustil, dokud to jen trochu šlo. Ani když musel před sebou posunovat chodítko, ani když se neměl jak dostat a musel se dopravovat na koncerty taxíkem.

Nezapomenu, jak mne uvedl do hudební publicistiky města Ostravy. Pozval mě tehdy k sobě domů na Mexickou ulici do svého starosvětského bytu a pracovny, kterou lemovala vysoká zasklená knihovna. Obdivoval jsem ty stohy muzikologické literatury ve všech světových jazycích a Ivan Měrka vyprávěl. Vyprávěl, jako by nemluvil týdny a pramen jeho řeči nevysychal, ani když se přiblížila půlnoc, protože pan docent už v noci nemohl spát. Kolik rad mi tehdy udělil, se nedá spočítat. On byl první, který vytočil mé číslo, když cítil, že něco není v pořádku a dlouze se rozhovořil nad nějakým slovním obratem v mé recenzi, který se mu nezdál terminologicky šťastný. Je to neuvěřitelné, ale ve chvílích, kdy jsem procházel tvůrčí krizí a myslel si, že pověsím hudební publicistiku na hřebíček, mne právě devadesátiletý Ivan Měrka motivoval k další aktivitě!

Ke konci života nepostradatelný Ivan Měrka obdržel také řadu uznání za své celoživotní dílo, ať už šlo o Cenu města Ostravy či další krásné projevy úcty. Na komunistické bezpráví však nemohl zapomenout ani mnoho let po jeho listopadovém sesuvu: „Všechno jsem přežil a uchoval jsem si zdravou nervovou soustavu a optimismus, nikdy jsem nepřízní neztratil chuť k práci, ale rád dávám této době definitivní sbohem s přáním, aby se už nikdy nemohla opakovat,“ napsal v roce 1997. A já mu za jeho slova a činy děkuji, protože se stal příkladem, že to jde! Že stojí za to, vymezit se proti jakémukoli bezpráví, totalitě, lidskému hyenismu, bezpráví, šovinismu a xenofobii. Že stojí za to, investovat do kultury, protože tím získáváme jedinečnou věc: pocit, že naše životy nejsou obezděny jen nekonečnou prací a trápením… Co jiného přežilo po staletí než společná kultura, páteř naší identity?

Díky za vše, co jste pro kulturu udělal, pane docente Ivane Měrko. Odpočívejte v pokoji.

*

„Právě v tom je asi kus skutečné krásy uměleckého života, mít na co vzpomínat – na potlesk publika mluvícího jinou řečí nebo dokonce majícího jinou barvu pleti, na pocit, že si najednou rozumím se všemi lidmi na celém světě, a v neposlední řadě na lidskou solidaritu, přátelství a ochotu, s níž jsem se setkával v různých koutech světa.

Ivan Měrka