Uslyšíte reálné zvuky ve zcela nečekaných souvislostech, říká dramaturg festivalu Hluková mystéria Martin Režný

V pátek začne sice čtvrtý ročník pod tvou dramaturgií, ale Hluková mystéria vznikla už před deseti lety. Je tady zřetelná návaznost?

Tady ve Slezsku existoval počátkem nultých let kolektiv MamaMrdaMaso (MMM), v rámci kterého se Rafał a Petr oddávali poslechu, vytváření a nahrávání noisu, zvali hlučné kapely na koncerty a setkávali se s čím dál patrnějším nepochopením až opovržením mezi ostatními kamarády. Pro to nepochopení se ujal nápad, aby v rámci MMM založili Hlukovou sekci. To bylo na jaře 2009. Rafał vytvořil webové stránky a vznikla přátelská síť zhruba na ose Ostrava-Brno-Bratislava. Pro koncertní sérii vymysleli název Hluková mystéria, první koncerty byly v Brně a v Ostravě ve Fiducii.

Takže se vracíte na místo činu?

Ano, v listopadu 2009 Hluková sekce a Galerie Fiducia uspořádaly Hluková Mysteria II.  A teprve od roku 2011 se konala pokračování v Bratislavě. Když jsem v roce 2017 chystal ve Fiducii Hluková mystéria VIII, neměl jsem o tom, že se akce vrací zpátky ke svým kořenům, ani ponětí! Moje angažmá ve Fiducii totiž primárně vzešlo z přátelství s majitelkou antikvariátu, vnímal jsem, že Roman Polášek z Fotografické galerie Fiducia hlučným aktivitám fandí, pomáhal nám třeba s obalem pro CD Skla, ale nevěděl jsem o jeho zásadním přispění v počátcích existence Hlukové sekce. To ukazuje na tajuplné, až mysteriózní souvislosti.

Proč ses tuto tradici rozhodl obnovit?

Ve chvíli, kdy jsem se rozhodoval – velmi volně – navázat na aktivity Hlukové sekce, jsem její historii znal jen velice nesouvisle a neúplně. Především mě zaujalo, že i v rámci subkultury, která je svým způsobem okrajová, vznikla potřeba se semknout a setkávat na ještě užší platformě. Na tento moment jsem chtěl navázat, ale protipohybem, co nejvíce ji otevřít hudbě a zvukům, které odpovídají mému uchu a vkusu.

Grafická podoba názvu je ale letos trošku jiná. Z jakého důvodu?

Měli jsme o název spory se slovenskou sekcí tohoto volného kolektivu. Vyřešil to Michal Waldemar Marenčin. Díky němu máme letos podobu, která vyhověla všem a je působivá i v mezinárodním kontextu: HLUKOVAE MYSTERIA

Tento festival je hodně specifický, tvoří jej během tří dnů šestadvacet koncertů…

Ono je to tím, že některé z koncertů trvají třeba jen sedm, deset, patnáct minut. Někde v tomto čase leží fyzická a někdo by řekl sebeočistná až katarzní hranice těchto seancí jak pro vystupující, tak pro návštěvníky. Dokonce v případě Sedem minút strachu a Hospital Brut se zpravidla hranice mezi kapelou a publikem naprosto smaže, takže mnozí návštěvníci tuto fyzickou hranici na jejich koncertech mohou osobně zakusit.

Existují třeba interpreti, co se objevují na letošním ročníku a už tady vystupovali i dříve? Třeba před těmi deseti léty?

Jediný, kdo opravdu propojuje ty úplné začátky s letošním ročníkem, je Peťa Ondráček, který patří ke spoluzakladatelům a letos nejen zahraje s jednou ze svých kapel Hospital Brut, ale dva večery se bude hrát v klubu, který nedávno v těchto nelehkých časech otevřel – v Gospodě na Střelniční ulici. Těch postav, které se ale objevují opakovaně na festivalu, je více: Petr Válek, Miro Tóth, Romano Krzych, Kazehito Seki .

Co je to onen zmiňovaný „okraj“, dá se v dnešní rozvolněné době přející experimentům vidět ještě nějaký zřetelný okraj?

Že jsi součást okraje pochopíš velmi záhy, když nemusíš nikomu zdůrazňovat dodržování dvoumetrových rozestupů. Ale samozřejmě žádný jeden „okraj“ neexistuje, podobně jako ani mainstream není to, co býval. Co by daly české pop hvězdičky za ty desítky tisíc zhlédnutí na youtube Petra Válka.

Jaká je hlavní linka letošního festivalu? A jak vzniká jeho dramaturgie, která je založena podle tvých slov vždy na osobní zkušenosti s hudbou?

Program dávám dohromady vesměs z hudebníků a tvůrců, které dlouhodobě sleduji přímo na koncertech. Ale pozvu je třeba v sestavě jiné, než jsem dosud znal, a tím se okruh „účastníků festivalu“ dále a dále rozšiřuje. Kazehito Seki je na festivalu potřetí. Poprvé hrál sólo, podruhé s rozšířenou sestavou Massoly a teď přijede s bubeníkem z berlínských V V R N G D N G, říkají si BNSU, a přivezou si vlastní sound system, protože tak silnou aparaturu tady nikdo nemá. Je to taková pojízdná sonická zbraň. To ale vyváží akustická performance Petra Válka a francouzského sochaře Anteze, který čistě akustickými prostředky a velice specifickým, originálním způsobem vytváří mnohovrstevnaté sonické plochy. Jeho vystoupení doporučuju úplně každému.

Ale abych se vrátil ještě k tvé otázce: Hlavní linkou je vlastně představit několik hráčů ve dvou odlišných, často kontrastních polohách. Hubert Kostkiewicz zahraje se svou post-punkovou kapelou Kurws, Zdenek Závodný s free jazzovými Frisk a oba společně se pak setkají v improvizovaném duu. Bude to jejich první setkání, podobně jako v případě dua hráče na staré modulární systémy Kena Ganfielda a berlínského bubeníka Utku Tavila (V V R N D G D N G). Švýcarský umělec Dave Phillips zase představí nejprve v pátek svůj program založený na terénních nahrávkách, v sobotu pak velice dynamickou a radikální aktivistickou performance. A tak dál.

Zmínil ses o tvém pohledu na věc a mimo jiné jsi řekl větu: „V mém pojetí hudby neexistuje žádná hierarchie.“ Co si pod tím představit?

Zážitek může připravit hudba komponovaná, improvizovaná, virtuózní, hudba diletanta, hlučná nebo takřka nepřítomná, elektronická i akustická. A především v kontrastu jednoho s druhým podle mě vzniká další kvalita nebo rozměr toho zážitku. Z toho pohledu je vlastně název tohoto festivalu zavádějící, ale přesně tím způsobem, jakým potřebuju. Odradí to publikum, které vyznává jakýkoli žánrový a vůbec kulturní purismus, a přiláká to zvědavé, které se třeba rádo setká i s něčím, co dosud nevyhledávalo, nepoznalo. Dokladem jsou skladatelé Michal Rataj a Jan Trojan spolu s žákem Štěpána Raka Ivanem Borešem obklopeni v line-upu dvěma harsh noisery, vyznávajícími přeškrtnutou notu: Usnu? a Violence Junkie.

V neděli tahle akce vyvrcholí s tím, že se v centru Ostravy prolnou hned dva festivaly u Havlíčkova nábřeží, o co jde?

Festival Luft pořádaný Provozem u řeky a Mystéria na neděli chystají jedinečnou zvukovou performanci. Zvuky řeky, mostu, stromů a ulice přeneseme do oken domu na Havlíčkově nábřeží a na protější stranu ulice. Bude tam hromada aparátu, ale především příležitost slyšet reálné zvuky ve zcela nečekaných souvislostech. Když ještě prozradím, že řeku budeme snímat i pod hladinou, tak je zřejmé, že reálnost a původ některých zvuků bude během produkce radost objevovat.